Kráska za volantem fekálního vozu: Práci mužům neberu. Nechtějí ji dělat

Jednou ji zastavila policejní hlídka, protože si myslela, že auto jede samo. Drobná tmavovláska Veronika Viktorinová je sice za volantem jen tak tak vidět, ale zmůže práci jako statný chlap. Řídí a obsluhuje fekální vůz, lidově zvaný fekál nebo taky hovnocuc. Začalo to řidičákem na motorku, ještě před osmnáctinami.

„To už táta pochopil, že princeznu ze mě mít nebude,“ usmívá se Veronika, která vystudovala hotelovou školu. Dnes má i řidičáky skupiny C a E. „Můžou za to asi geny, protože babička jezdila taky. Ta byla první,“ říká drobná žena, která teď jezdí pro rodinnou firmu Byrm z Modřic u Brna.

Táta s mámou vedou podnik, ona a další dva technici jezdí po kraji a vysávají odpad z jímek. „Zaparkuji, natáhnu hadice, vysaji, zatáhnu hadice a odjíždím. Je to taková větší posilovna, na autě mám desetimetrovou hadici, když ji vymotávám, každý metr má kilo, takže vždycky musím nadzvednout deset kilo,“ ukazuje.

Začíná po šesté ráno, pracovní den jí končí podle potřeby. Plán zastávek se mění i během dne, když něco „hoří“. Obrovským chobotem nevysává do dvanáctikubíkové nádrže jen jímky a septiky, ale také odlučovače ropných látek na parkovištích nebo čistí takzvané tukové lapoly, tedy olejové zbytky z jídelen, vývařoven, restaurací či menz.

Více než zápach řešila obavy dětí

První, co vytane člověku na mysli, když se řekne fekální vůz, je nejspíš obrovský zápach, který kolem sebe šíří. „Něco mi vadí a něco ne. Dá se na to zvyknout, ale je pravda, že vysávat zbytky oleje po ránu na prázdný žaludek není moc příjemné.“ Roušku nenosí. „Nedá se v nich dobře dělat. Do kabiny vozu sice smrad příliš nezalézá, ale je pravda, že když po práci dojedu do firmy, tak si ho na montérkách přinesu, i když pracujeme permanentně venku.“

5 fotografií

Spíš než zápach Veronika řešila starosti dětí. „Smáli se jim ve škole. Holka v první třídě řekla, že máma jezdí s fekálním vozem. Paní učitelka si mě zavolala do školy, protože tomu nechtěla věřit. Děti mají zafixováno, že maminky dělají v obchodě, za počítačem, zkrátka čistou práci. Řešili jsme to a uklidnilo se to,“ vzpomíná na nezáviděníhodné chvíle.

Přitom dětem se líbí, když Veronika Viktorinová zaparkuje svůj vůz právě před jejich domem. Má totiž na nádrži namalované rybičky a lochnesku. Jednak je to veselé a jednak to rodinnou firmu odlišuje od konkurence, která i v tomto oboru rychle roste.

„Děcka neznají pojem fekální vůz, jim se líbí rybičky, a ptají se, jestli tam ty rybičky máme. A babičky volají i dva týdny dopředu, že přijede vnuk a musí dojet auto s rybičkami. Rybičku si každý zapamatuje,“ usmívá se spokojeně řidička.

Řeči mají, ale jezdit s ním nechtějí

Ne každá plná jímka dokáže Veroniku potěšit. To když zákazník neodhadne vzdálenost odpadní jímky. „Lidé řeknou, že je to u cesty, ale pak zjistíme, že je to až na druhém konci baráku a velkým autem tam nedojedeme. Tvrdí, že je to deset metrů, ale ono je to šedesát, a tak vzniká problém. Přitom stačí, aby si to jen zhruba odkrokovali,“ říká mladá žena.

Žena za volantem Veronika Viktorinová 32 let 6 let za volantem náklaďáku značka vozu: MAN, Iveco Kterou část práce mám nejraději? Řízení, to je pro mě to nejlepší. Co (ne)umím na autě opravit? Kolo si nevyměním, a protože jsou auta už hodně nacpaná elektronikou, tak si toho člověk sám už moc nespraví. Jinak žárovku vyměním, doleji olej, servis okolo auta zvládnu. To je součástí mojí práce. Kdy jsem měla na cestách strach? Strach si při práci nepřipouštím, ale na silnici mám respekt.

Typická je i situace s couváním. „Kolikrát ta auta musíme zlomit a najíždět naněkolikrát, ostatní ale strašně spěchají. Začnou troubit, ať s tím táhneme, co tam šaškujeme. Ale to jsou osobáci. Kdo neřídil velké auto, nemůže vědět, že si musíme nadjet a couvat na víckrát než s osobákem. Převážně chlapi začnou vykřikovat,“ popisuje krušné pracovní chvilky.

Zároveň však uznává, že jako řidičce v nouzi jí dokážou pomoci. „Zastaví, zeptají se. Ale to si myslím, že je u všech. Zastavím i já,“ říká Veronika. Navzdory řidičské solidaritě se u mužů setkává s předsudky.

„Spousta z nich kouká: Jé, baba řídí… Dneska už ženská za volantem není tak velká výjimka, ženy řídí náklaďáky, kamiony. Ale fekální vůz? To není tak obvyklé, to je pravda. Najdou se ti, co to odsuzují, a pak je malé procento těch, kterým říkám ,ješitní chlapi‘, pokřikují, že patříme do kuchyně, máme být doma s dětmi, že jim bereme práci. Přitom tu práci dělat nechtějí. Někdy to zamrzí,“ poznamenává.

Veselé fekální historky

Ale oči se jí hned rozsvítí, když začne vyprávět až neskutečné historky. Třeba když se někdo neznalý věci nastěhuje z paneláku do domku se septikem. „A pak volá, že mu neodtéká záchod a instalatér přišel na to, že tam má septik, ale nemůžou ho najít.“ I to je Veroničina práce. Jednou s termokamerou našli septik přímo pod zbrusu novou ložnicí majitele. Jindy zase její kolega vytáhl ze záchodu zmražené kuře. „Prostě neprošlo rourou.“

Práce má Veronika dost, její diář je každý den plný. „Všechny zajímá, proč zrovna fekální vůz. Říkám jim, že to živí mě a moje dvě děti, a to je nejdůležitější. Je to práce jako každá jiná. Kdyby to nikdo nedělal, tak by ty septiky měli všichni plné.“