Dramaturgická volba padla na šedesát let starou stejnojmennou novelu Jana Otčenáška, která se již víckrát dočkala dramatického zpracování, dokonce operního (Jan Frank Fischer). Pro současné uvedení vznikla nová adaptace, v níž režisérka a dramaturg Štěpán Otčenášek (autorův syn) využili i jiné literární zdroje – Weilův Život s hvězdou a Škvoreckého Sedmiramenný svícen. Dramatizace se nesnažila za každou cenu jazyk zesoučasnit, přirozeně udržela poetiku a dobový kolorit novely, jen více exponovala postavu Ester. Dramaturgie odůvodňuje uvedení růstem xenofobie a rasismu a připomenutí holokaustu vidí jako jednu z možností, jak se těmto vlivům bránit. A jelikož Dlouhá je i divadlo pro děti a mládež, má tento úmysl logiku, poučení je namístě, zvlášť když občas prosákne, jaké znalosti mládež má.
Z Verony do protektorátní Prahy
RECENZE: Zemský ráj to na pohled? Spíše ne, divadlo daleko nedohlédlo |
Jan Otčenášek v roce 1958 přenesl příběh mladých milenců z Verony do protektorátní Prahy, konkrétně do období heydrichiády. Ona – Ester – je Židovka, která nenastoupila do transportu, on – Pavel – je student před maturitou, oba se potkávají v parku, kam se Ester v strachu a beznaději uchýlila. Pavel ji ukryje v kumbálku u otcovy krejčovské dílny, kde pak prožívají svou lásku navzdory všemu, co se odehrává venku, kde se schyluje k německému masakru parašutistů v kostele svatého Cyrila a Metoděje.
Režii Hany Burešové lze co do formy sotva něco vytknout, navíc je výtečně propojená se střídmým i rafinovaným výtvarným řešením Davida Marka. Dění je zarámované do černého portálu popsaného jako školní tabule rovnicemi nebo časováním německých sloves. V tomto portále se rozjíždějí posuvné paravany, které vytvářejí různé kombinace a prostor rozevírají nebo člení. Odehrávají se zde doprovodné scény výmluvně znázorňující bezútěšnost i podivnost doby. Portál třeba vyplní velká světlá a lehce namodralá plocha, na jejímž pozadí se zjevují různé figury – pozorovatelé příběhu, lidé snažící se přežít protektorát různými způsoby – hektičností, otupělostí či dokonce kolaborací. Je to stálý ruch, který je v protikladu s intimními scénami Pavla a Ester. Tyto vedlejší postavy také mají funkci komentujícího chóru, který přiměřeně funguje až do závěrečné scény, kdy přebírá úlohu hybatele děje a dovypráví tragický závěr, zatímco Ester se strnule zastaví na forbíně a vytřeštěně zírá do hlediště. Působí to zbytečně přestylizovaně a neživotně.
Výtvarně režijní řešení zůstává příjemně variabilní, třeba když se prázdná zadní plocha zaplní dobovými výstřižky a vyhláškami z heydrichiády – je to, jako kdyby tu vyrostla zlověstná koláž. Posuvné desky také pravidelně prostor rozdělují do tří pásů, čímž se stále prolíná temnota a světlo a toto střídání jako by symbolizovalo naději, která se co chvíli propadá do nicoty, ostatně tma je i v názvu Otčenáškovy novely metaforou.
Uprostřed jeviště je pak fiktivní kumbál s železnou postelí. Zde Ester přebývá, tady ji také navštěvují přízraky židovských příbuzných, kteří už nejspíš vyletěli komínem v některém z koncentračních táborů. Ester zůstává schoulená na posteli, leká se každého zvuku a doslova cítí, jak k ní přes neexistující zdi proudí lidská zákeřnost, kterou zosobňuje pragmatický kolaborant Rejsek v robustně žoviálním podání Miroslava Hanuše. Je to vězení bez zdí, ty zůstávají imaginární, a přesto jsou díky výkonu Pavla Neškudly (Pavel) a Marie Poulové (Ester) viditelné. Při pohledu na přirozenou a vroucí citovost mladých herců si divák uvědomí, jak strašně těžké je zahrát mladé milence a nesklouznout do vypjatého sentimentu. Poulová i Neškudla mají v sobě lehkost a až dětskou udivenost nad citem, který je zasáhl.
Burešové režie nepostrádá imaginaci, divadelnost, ale ještě víc je přesná jako hodinový strojek, v inscenaci je každý detail vykroužený tak, aby zapadl do zvoleného tvaru, chór připomíná víc než herce hudebníky, kteří čekají na pokyn dirigenta, jen nevybočit z předem daného rozvržení. Možná to bude znít nespravedlivě, ale na mysl se dere slovo secvičenost. Prorážejí ji výkony obou představitelů titulních rolí, ale tak úplně to nestačí. K tomuto zmechanizování mohla režii dovést i snaha po obecné srozumitelnosti tématu, tak trochu až didaktičnosti. Burešová je ovšem režisérka, v jejímž stylu se občas divadelnost tluče s touhou po brilantně vystavěném tvaru, který se může jevit jen jako chladná dokonalost. Ale i tak je poslední inscenace v Dlouhé solidní prací, která přináší nadčasové téma.
Jan Otčenášek: Romeo, Julie a tma Režie: Hana Burešová Scéna: David Marek Kostýmy: Hana Fischerová Hudba: Ivan Acher Divadlo v Dlouhé, premiéra 2. 2. |