Pátek 26. dubna 2024, svátek má Oto
130 let

Lidovky.cz

Bez smíchu nic nevyroste. Ten sborník české poezie má malý háček...

Kultura

  18:00
Kulturní publicista Štefan Švec zvládl zřejmě literární „fór“ roku. Složil dohromady ročenku Nejlepší české básně 2018. Projekt, který se snaží každoročně dát čtenáři pojem o tom nejlepším z domácí básnické produkce, sice funguje v Česku pod hlavičkou brněnského nakladatelství Host už deset let, ale ještě nikdo to nezkusil jako Švec: celé si to vymyslet.

Štefan Švec - Nejlepší české básně 2018. foto: Nakladatelství Petr Štengl

Je to parodie náročná, odpovědná, jde všemi patry z půdy až do sklepa. Počínaje obecným konceptem přes profil spolupořadatelky a průvodní studii editora až po zařazené autory, respektive jejich vybrané básně ať ve verších, nebo v próze. Švec dobře pochopil, podobně jako před ním třeba Wernisch, Brikcius nebo Ouředník, že parodie může fungovat jen tehdy, když má dostatek potravy, když je na čem se živit – a když je to „živení se“ náležitě životné, když je parodista dokonale obeznámený s kontextem na jedné straně a dostatečně citlivý a hloubavý na straně druhé. A samozřejmě když má smysl pro humor.

Tu knihu si sice neužije každý, je to série vtipů a vtípků spíš pro insidery než lidi zvenčí, ale možná je důležitá právě proto. Aby ukázala, jak je na tom česká poezie doopravdy: co říká a koho se týká, jakou má o sobě představu –a jakou představu o ní mají druzí, pokud vůbec nějakou.

Česko-papouščí slovník

Palach je pro Francouze neznámá postava, chtěl jsem jim ho přiblížit, říká spisovatel Sitruk

Švec, ročník 1978, povoláním kreativní textař v nadnárodní firmě, jde do útoku hned na zadní straně obálky. „Nejlepším básním“ tu dává případně klinický rámec, když prohlašuje, že projekt vznikl v sedmaosmdesátém roce někde v Americe „v rámci kolektivní terapie básníků trpících pocitem zneuznání“.

V Čechách je to nejinak: gesta a pózy má současná česká poezie určitě radši než genitivní metaforu. Povědět své by k tomu mohla spolu editorka projektu, arbitryně Žofie Jandová, „teta zpěváků Dalibora Jandy a Petra Jandy“ – jenže to by se nesměla v úvodním slovu věnovat genderovým, generačním a jiným rozdílům, případně zkoumat pružné hranice mezi skutečným a smyšleným. Smyšlená je totiž i ona, ačkoli v tomto případě bral Švec inspiraci u obrozence Čelakovského.

Skutečná jízda ale začíná teprve se zařazenými autory. V knize jich je na padesát, přičemž jejich profily jsou někdy čistě fiktivní, jindy míchají do fikce prvky reality a ještě jindy jsou málem skutečné – jako třeba jistý Jiří Pradědeček, „jazzový harfenista a předseda literárního spolku PIN (Píšící inteligence národa)“. Nejmladší z básníků je ročník 2007, nejstarší 1836; jedna je původem Ukrajinka, jiný zas Chorvat; někdo píše v protialkoholní léčebně, jiný bokem při práci logopeda, další by přes báseň rád do politiky. Aleš Přástevník „spoluzaložil ekumenické Centrum adoračního heavy metalu“, Lenka Plochušová je autorkou „Stručného česko-papouščího slovníku s výkladem gest a postojů“, Karel Adéla je lukostřelec, „první nejaponský držitel čestného titulu uchovatel dechu“ atd.

Lepší než táta

Zatímco v medailonech vládne volná zábava, s konkrétními básněmi si dal Švec evidentně víc práce, jsou totiž vesměs povedené. Editor si utahuje jednak z obecných nešvarů doby, jako jsou nacionalismus, islamismus, feminismus, prostě všechny ty hystericky „podebrané“ -ismy, které zamořují poslední roky veřejný prostor – jednak z všemožných poetik, které mezi současnými českými básníky „frčí“. Nabídne rodinné dialogy, záznamy pacienta z psychiatrické kliniky, zenové meditace, předvede básně na lidovou i zaumnou notu, přes motivické aluze zparoduje klasiky počínaje Máchou a konče třeba Bondym nebo Veselským. A opět nešetří humorem. Třeba v básni Mohameda Bin Vokatého, českého salafisty, který se radikalizoval jako „náměstek ředitele továrny na uzavřené klimatizované motocykly“ a který rýmuje: „Mám rád našeho imáma / je lepší než táta / i máma // Přijmi džihád!“

To, co Švec proklamoval před deseti lety teoreticky v kritické studii Krize české literatury, kde se vysmál komplet české literatuře, její malosti, mindrákům a sebestřednosti, předvedl teď v praxi na vybrané fasetě, české poezii. Jako pars pro toto funguje jeho kniha na výbornou. Nejlepší české básně 2018 totiž pracují přesně s tím, čím česká poezie už roky strádá – se sebereflexí, schopností vysmát se nejen druhému, ale hlavně sobě. Bez toho nikdy nic nevyroste: ani české básně, ani česká kultura, společnost, politika. Potravy má Štefan Švec pro další knihy víc než dost.

Štefan Švec, Žofie Jandová, eds.: Nejlepší české básně 2018

Nakladatelství Petr Štengl, Praha 2018, 176 stran

Autor:

Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!
Svatý grál na suchou kůží na nohou. Přečtěte si, co vám pomůže!

30 uživatelů eMimina mělo možnost otestovat krém na nohy od Manufaktury z kolekce Louka. Pomohl vám na suchou a hrubou pokožku chodidel? Přečtěte...