Jako malý kluk jste chtěl navrhovat auta? Byla to práce snů?
Ano, ve čtrnácti letech jsem poslal svůj návrh do soutěže vyhlášené jedním japonským motoristickým časopisem. Byla to pro mě práce snů. Existují specializované školy na automobilový design, jenže ty byly pro mě moc drahé. Studoval jsem v Detroitu, v Michiganu průmyslový design, který je také rozmanitější. Jako student jsem dělal různé nástroje, psací potřeby. Studoval jsem ale proto, abych se stal autodesignérem. Nejsem jen designér, jsem i velký motoristický fanoušek.
Co byste dělal, kdybyste nebyl designérem?
Malovat auta mě stále baví nejvíc.
Třicet let u BMW, to je pořádná doba. Plánoval jste to tak?
Začínal jsem v Německu u Opelu, pak pracoval pro Renault. Mám moc rád Francii, často tam jezdím. Miluji Paříž, ale pracovat ve stoprocentně francouzské firmě pro mě bylo těžké. Tehdy tam bylo jen velmi málo zahraničních designérů, kromě mě jen jeden Kanaďan a pár Belgičanů. Začalo mi chybět Německo, chtěl jsem se vrátit. Chtěl jsem vyzkoušet něco nového, a tak jsem zkusil kontaktovat BMW.
Bylo tehdy jednodušší dostat se do studia BMW?
Nevím jestli jednodušší, ale dnes se určitě hlásí víc lidí. Dostanou se mi do rukou všechna portfolia těch, co se k nám hlásí, a přichází jich stovky. Přijmout jich můžeme jen pár. Takže možnost se k nám dostat je velmi malá. Tehdy, v osmdesátých letech, myslím nebyl takový přetlak. Ale řekl bych, že úroveň těch, které přijímáme, je podobná.
Utajený géniusDžodži Nagašima (Joji Nagashima)
|
A jsou ti lidé tak zapálení do aut jako tehdy?
Je to jiné. Všímám si také toho, odkud ti lidé jsou. Tehdy v osmdesátých letech to byli především lidé ze Severní Ameriky a Evropy. Dnes je mezi těmi, kteří chtějí být autodesignéry, třeba spousta Korejců a lidí z východní Evropy. Rusové, pak Střední východ, hlásil se nám student z Kazachstánu. Spousta lidí z Číny, z Japonska moc ne.
Vidíte u nich jiný přístup? Liší se design podle národnosti?
Nemyslím, jsou ze stejných škol. Roli hraje propojení světa, na internetu najdete jednoduše skici z celého světa.
Vy jste vyhlášený jako jeden z nejlepších skicařů BMW. Je to podle vás důležitá disciplína?
Ano je. Je ovšem třeba si uvědomit, že jsou různé tipy designérů. Někteří jsou silně orientovaní na techniku a znají perfektně mechaniku. A jiní jsou orientovaní na byznys. Já jsem spíš umělec a špatný počtář, na peníze moc nedám. A tak rád maluji a dodnes maluji rukou, bez tabletu, počítače. Devadesát devět procent věcí, které vidíte na internetu, jsou dělané na počítači. Já stále maluji rukou, pracuji technikami používanými tak do šedesátých, sedmdesátých let minulého století. Stále cvičím. Pro mě jsou pohyby rukou a přemýšlení nějakým způsobem propojené. Nevím, jestli je to vědecky podchycené, ale cítím to tak. Pohybuji rukou, myslím na to a přicházejí nápady.
Z digitální tvorby, kdy pohybujete rukou, ale jen velmi málo, nemám stejný pocit. Digitální skicování je hlavně velmi jednoduché, když něco pokazíte, rychle to vrátíte zpět. Zkontrolujete si perspektivu, když to není správně, jednoduše to opravíte. Je to užitečný prostředek pro mnoho designérů. Podle mě to dělá designéry méně opatrné, línější, méně výstižné. Při hodnocení věšíme skici na zeď: když tam je skica dělaná rukou, vždy se u ní lidé zastaví a zkoumají, jak je udělaná. Úplně vždycky. Možná proto, že je to vzácné. Cítí za tím energii, je to umělecké dílo. Je to silnější. Skicování je samozřejmě hlavně vyjádření tvaru. Ale je za tím spousta emocí, energie. Skicuji občas i na počítači, ale pro mě je toto důležitější...
Automobilový design je podle vás umění?
Záleží na tom, koho se zeptáte. Když to bude prodejce, řekne, že je to produkt. Když to bude manažer, řekne, že to je nástroj na vydělávání peněz. Ale pro mě je rozdíl mezi dobrým designem a designem, který se dobře prodává. Mnoho aut, které lidé oceňují kvůli designu, nejsou prodejně úspěšné. A naopak jsou auta, která se prodávají velmi dobře, ale design není dobrý.
Pro mě je design z poloviny uměním, v tom není žádná teorie. To je pro mě esence designu. Ne jen výpočty. Marketingový způsob myšlení věci zjednodušuje, jenže ono to není tak jednoduché. Co je atraktivní, líbí se. A nikdo neumí popsat proč. Posloucháme muziku a lidé pláčou, když se jich zeptáte proč, neumí to vyjádřit.
CityLifeRozhovor s Džodži Nagašimou vychází v březnovém magazínu City Life. Nové bezplatné vydání luxusní pražské přílohy deníku MF DNES vychází v pátek 22. února. Noviny jsou ke koupi také online ZDE  CityLife MF DNES |
Pamatujete doby, kdy vznikal design auta ručně, bez počítačů. Bylo to těžší? Dnes je vše rychlejší. Možná jednodušší.
Není to tak. Trvá to déle, než je projekt hotový. A ve studiu pracuje mnohem více lidí. Každý proces musí být jednodušší a rychlejší. Ale jako celek se to všechno stalo mnohem komplikovanějším. A je v tom také mnohem víc byrokracie.
Designéři si často stěžují na vývojáře, ekonomy. Kdo je váš největší „nepřítel“?
Technické oddělení není jednoduché plně uspokojit. Ale myslím si, že na jakémkoliv základě lze postavit atraktivní, dobře vypadající auto. Londýnský taxík není krásný, ale lidé si stěžují, i když ho jen trochu změníte. Lidem se prostě líbí. Technické limity respektuji. Větším úskalím je právě marketing. Lidé z marketingu se dívají na dnešní situaci, ale my tvoříme auta, která budou jezdit za pět let nebo ještě dále.
Dnes je éra elektrických aut. Jak moc je práce na nich jiná?
Není to pro nás jednoduché. Všechno je jiné. Ta auta jsou vyšší, protože mají akumulátory v podvozku. Vyžadují jiný přístup i nás designérů. Musíme vytvořit jinou estetiku: elektrická a autonomní budou dost jiná. Nemůžeme se spolehnout na klasickou architekturu aut se spalovacím motorem. Jsou úplně odlišné, velmi futuristické v porovnání s dnešními vozy.
Jak to probíhá, když přijímáte nového designéra? Učíte ho nějaká speciální pravidla BMW?
Už když k nám jdete, musíte vědět, co je BMW zač.
A co je BMW zač?
Je to těžké popsat jednoduše. Auta mají náturu. Každá značka má svůj charakter. To pochopení je na designérovi, ne v tom, že ho to budeme učit.
U Opelu jste musel potkat Chrise Bangla, vašeho pozdějšího šéfa...
Zažil jsem u BMW tři šéfdesignéry a každý byl jiný. Claus Luthe byl ze staré školy, Chrise Bangla jsem znal už z Opelu, je to umělecky založený člověk, a moc rád jsem s ním pracoval. Dnes je firma dost jiná, o dost větší, máme mnohem víc modelů. Věci jsou mnohem organizovanější a danější. Adrian van Hooydonk je velmi organizovaný člověk, ve studiu je jiná atmosféra.
Jak probíhá váš pracovní den? Čtete, skicujete?
Už neskicuji každý den. Mám dnes na starosti mladé designéry a mám nad nimi dohled, když kreslí. Dnes mám víc práce v kanceláří než umělecké práce.
Když jsem začínal, bylo BMW malá firma. V managementu byli automobiloví maniaci, a ne byznysmeni. Dnes jsme mnohem větší,e serióznější automobilka. To je velká změna.
Který ze svých modelů máte nejraději?
Rád mám Z3, protože to je sporťák, kompaktní, jednoduše ovladatelný. Ale z designového hlediska mám rád BMW řady 3 generace E90. S ním jsem nejvíce spokojený.
Exteriérový design Z3 je váš. Jak to probíhalo?
Celý ten projekt začal velmi netradičně. Vlastně neoficiálně. V modelářském studiu, kde se pracuje se speciální modelářskou hlínou, byli noví mladí modeláři, kteří potřebovali na něčem trénovat. Přišel za mnou tehdy šéf a říká, ať jim dám něco, aby se procvičili. Ještě s jedním designérem jsme si rychle domluvili, že navrhneme sporťák. Prostě proto, že je máme rádi. A tak jsme udělali poloviční model. Ten vypadá tak, že auto je rozdělené podélně napůl, na jedné straně je návrh jednoho, na opačné druhého. Později se rozhodlo, že se vyrobí celý model podle mé strany. Ten návrh nebyl vůbec zamýšlený pro výrobu. Asi po dvou letech ovšem model ukázali managementu firmy, a ti ho poslali do dalšího vývoje. Takže se projekt obnovil. A designstudio na něm pracovalo jako na klasickém projektu: soutěž mezi designéry, skicování, modelování. Opět se rozhodovalo mezi různými návrhy. A nakonec zase můj vyhrál a auto se dostalo do výroby.
Z3 nestárne, má specifické tvary, je to osobnost. Vidíte mezi dnešními auty osobnosti? Potkáváte ošklivá auta?
Nevím. Spousta lidí má ráda stará auta. A já tomu rozumím. Nějak lidí fascinují. A to třeba marketing neumí vysvětlit, vždyť ta stará auta jsou mnohem horší v mnoha ohledech. Z3 je možná víc než dvacet let stará. Chci dělat nadčasový design, který se bude líbit i po letech. Doufám.
Co máte za auto?
Doma mám jediné auto, právě BMW Z3. Koupil jsem ho, když jsme ho představili. Ale nemám moc času s ním jezdit, mám služební vůz. Takže má najeto jen nějakých deset tisíc kilometrů. Je jako nové. Stříbrné, s černým interiérem.
Vzpomenete si na nějaký těžký projekt?
Předchozí generaci řady 1. Projekt začal jako tříprostorový sedan, nakonec ho změnili na hatchback. To je velká změna. Někdy se to stane.
