9°C
Jak jste se vlastně dostal k roli Kolji?
„Do školky, kam jsem tehdy v Moskvě jako dítě chodil, přišel jednoho dne tým režiséra Nikity Michalkova. A ten na základě »objednávky « českých filmařů hledal pro natáčení malého ruského kluka, který hezky recituje a má dobrou paměť. Vybrali mě do castingu, který se pak konal na české ambasádě. A já měl štěstí a dostal roli Kolji.“
Co jste musel na castingu předvést?
„Zkušební byla taková ta koupelnová scéna, kdy Kolja mluví s babičkou do sprchové hlavice. Nepředváděli jsme ji ale v koupelně, ale na pohovce. Asi jsem se jim líbil, tak mě vybrali.“
Bylo vám tehdy pouhých pět let, pamatujete si přesto něco z natáčení?
„Ano, pamatuji si skoro všechno, mám dobrou paměť, proto jsem taky dostal tu roli! (směje se) Vzpomínám si třeba na to, jak mě filmaři přinutili brečet ve scéně v kině, kde promítali nějaký kreslený snímek…“
Jak vás přinutili plakat?
„Udělali to tak, že koupili pěknou hračku, se kterou jsem si nějakou chvíli hrál, oblíbil si ji. A pak mi ji vzali a rozšlápli přede mnou. A musel jsem se na tu zničenou hračku dívat. A už jsem plakal a plakal, nic hraného…“
Dost drsná metoda…
„Jo, bylo to drsné, to by asi brečel každý…“
Ve filmu jste hrál i nahatý, styděl jste se tehdy, vzpomínáte si na to?
„Vzpomínám si, jednak si zpětně myslím, že co je přirozené, nemůže být ošklivé… (usmívá se) A co si pamatuji, tak jsem se nějak zvlášť nestyděl. A nestydím se do dneška.“
A co scéna v metru, kde jste se ztratil a přimáčkly vás dveře?
„Ta scéna se natáčela v noci, bylo to kolem druhé třetí hodiny, kdy bylo metro pro veřejnost uzavřené, tak se mohlo natáčet s komparzem. A taky si dodnes pamatuji, jak mě dost silně přimáčkly dveře, hodně to bolelo!“
A co štěňátko, co jste hladil…
„Bylo fakt roztomilé, ale pak mi od něho strašně páchly ruce, ten pejsek nebyl zrovna voňavý!“
Říká se, že něco páchne jako mokrý pes…
„To se říká, ale tenhle byl tehdy suchý, ale i tak hodně »voněl« pejskem.“
Režisér Jan Svěrák na vás byl tehdy přísný?
„Tak to už si nějak nevybavuji, asi ne. Každopádně když jsem ho v listopadu po 22 letech potkal v lobby hotelu Prezident, tak mě nepoznal!“
Možná to bylo tím, že Kolja neměl vousy…
„To je ono! (směje se) Ale pak jsme se samozřejmě s Janem Svěrákem setkali, docela se divil, jak jsem vyrostl!“
Od natáčení a zisku filmového Oscara jste se pak už s režisérem Janem Svěrákem nikdy neviděli?
„Neviděli. Jen jsme se potkávali se Zdeňkem Svěrákem během dvou let, co jsme posléze s mámou strávili v Praze.“
Po dokončení Kolji jste se nevrátili do Ruska?
„Vrátili, točilo se v roce 1995 a 1996 a odjeli jsme zpátky do Moskvy. Pak jsme ale dostali nabídku, že bych v Praze mohl natočit reklamu. A protože v Rusku byla v té době dost krizová situace, tak jsme zase odjeli s mámou do Prahy a zůstali tady dva roky. Během nich jsem absolvoval první a druhou třídu základní školy. A měl jsem samé jedničky!“
V jaké reklamě jste tehdy hrál?
„Na rybí prsty, moc pěkná reklama to byla!“ (směje se)
Přišly po rybích prstech ještě v Česku nějaké příležitosti před kamerou?
„Ne, chtěl jsem hrát, ale prostě jsem nedostal žádnou šanci. Tak jsme se vrátili do Moskvy, dodělal jsem základní a střední školu a chtěl jsem studovat produkci na divadelní akademii. Tam mě ale nevzali. Nepřišel jsem k přijímačkám s tím, že bych měl na čele napsáno Kolja, to jsem nechtěl, ale jako každý jiný běžný uchazeč. A tak jsem šel studovat veřejnou správu.“
V Rusku jste dostal nějaké role?
„Ano, v několika docela úspěšných seriálech a hrál jsem až do 16 let. Pak nastaly v ruském showbyznysu velké změny, změnily se formáty seriálů, začaly se točit hlavně sitcomy, a to nebylo nic pro mě. Minulo mě to a další příležitosti jsem pak už nedostal. Měl jsem asi i smůlu.“
Co jste tedy dělal?
„Dělal jsem toho opravdu hodně! Nejprve jsem působil u filmové produkce, organizoval jsem věci kolem natáčení. Pak jsem pracoval v obchodě s elektronikou, kde jsem to dotáhl až na ředitele. To všechno jsem dělal souběžně se studiem na vysoké škole. Chtěl jsem se prostě mít dobře.“
A po škole?
„Zkusil jsem zase něco jiného, pracoval jsem jako personalista ve vojenské komisi, vyřizoval jsem povolávání lidí do armády. A vybíral jsem také lidi do prezidentského pluku. Potom jsem zase dělal něco úplně jiného, měl jsem na starosti 25 moskevských podchodů, jejichž stav jsem musel sledovat, a když bylo něco rozbité, poslal jsem tam opraváře a údržbáře.“
A co děláte teď?
„V současnosti jsem šéfem jedné moskevské prodejny se značkovými švýcarskými hodinkami, např. Tissot, Certina a podobně.“
Zdá se, že pořád hledáte to pravé, co by vás bavilo…
„Ano, hledal jsem a zároveň jsem pořád věděl, co bych chtěl opravdu dělat. A to bylo hrát zase ve filmu. Pořád věřím, že ještě šanci dostanu.“
Jdete té šanci naproti?
„Jasně, třeba teď hubnu, abych byl pro film atraktivnější! (směje se) Ale vážně, dělám to pro sebe, abych se cítil lépe, a třeba to někdo v budoucnu (u filmu) ocení. Díky tomu, že jsem nyní finančně zaopatřený, mám prostě čas věnovat se sobě.“
Chodíte na castingy?
„Zatím ještě ne, ani nemám svého agenta jako dřív, uvidíme, zatím jsem ve stínu.“
Jak se o vás ale producenti a režiséři dozvědí, když jste ve stínu?
„Budou si mě třeba z Kolji ještě pamatovat… Jen jim to musím připomenout!“
Nenavrhnete Janu Svěrákovi, aby natočil Kolju po 25 letech?
„Možná ano, já už nosím dokonce v hlavě scénář takového pokračování. Mimochodem, já jsem už v životě prožil takového Kolju II… Zamiloval jsem se do jedné židovky žijící v Bělorusku. Tak jsem ji i s jejím malým synem vzal k sobě do Moskvy, kde jsme nějaký čas spolu žili. A ona pak odjela do Izraele za otcem, kterého neviděla asi 15 let, a nechala mi dítě na starost. Po měsíci se vrátila do Moskvy, sbalila děcko, odjela s ním do Izraele a už tam zůstala…“
Máte přítelkyni?
„Nemám, jsem volný. A to jsem si dřív říkal, že jak ukončím studia na vysoké škole, tak založím rodinu. Školu jsem už dávno ukončil a pořád jsem ještě svobodný. Mám ale dost času, aspoň doufám.“
Očima autora
Ani se Janu Svěrákovi nedivím, že po letech hned nepoznal dětskou hvězdu svého snímku. Vousatý tmavovlasý chlapík, se kterým jsem si potřásl rukou před tímto rozhovorem, mi také filmového Kolju připomínal jen vzdáleně. Ještě tak očima, možná i úsměvem. A ruštinou. Tu už zdaleka neovládám tak dobře jako v mládí, ale stačilo to. Rozuměli jsme si dobře, Kolja totiž pro změnu zase trochu umí česky...
O filmu
Oscarový snímek režiséra Jana Svěráka z roku 1996 vypráví příběh starého mládence Louky (Zdeněk Svěrák), který se fingovaně ožení s Ruskou. Situace se zamotá, když mu zůstane na krku po její emigraci do západního Německa její malý syn Kolja (Andrej Chalimon). Chlapec neumí česky a zpočátku mezi nimi panuje vzájemná nedůvěra. Později se muž s chlapcem spřátelí, i když má kvůli němu potíže s úřady.
