„Zpřesnila se diagnostika a učitelé těmto problémům také věnují větší pozornost,“ komentuje prudký nárůst náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.
Odborníci spekulují i o tom, že dětí s podobnými handicapy v populaci v poslední době přibývá i vlivem technologií nebo kvůli změnám ve fungování rodin, kdy rodiče věnují dětem méně času než dříve. Tak razantní zvýšení počtu diagnostikovaných dětí, jaký ukazují statistiky, to však nevysvětlí.
„Tyto děti tu byly vždy, problémy se ale řešily spíše represí. Dnes se klade důraz na prevenci,“ upozorňuje Jaroslav Jirásko, ředitel Základní školy v Lázních Bělohrad.
A dodává, že podle jeho názoru nebyla dobře připravena inkluze, takže i když dítě přijde do školy s takovou diagnózou, nemusí to pro ně nutně znamenat změnu k lepšímu. „Velká část učitelů je negativně naladěná, nevědí, jak s nimi pracovat, vidí v tom jen byrokracii navíc,“ říká Jirásko.
„V případě, kdy se nepodaří reagovat na příčiny nevhodného chování žáka již v počátku, dochází často k eskalaci až do závažných poruch, a řešení důsledků je pak velmi obtížné,“ varuje náměstek Andrys.
Nejde o úlevy
Tak jak si mnohdy nevědí rady učitelé, tápou i rodiče. Očekávají například po obdržení posudku ze školní poradny pro své dítě úlevy. „Slovo úlevy bych zakázal, správný princip nespočívá v tom, že dítěti ulevím, ale že mu vytvořím podmínky, za jakých se může učit stejně jako ostatní,“ vysvětluje dětský psycholog Václav Mertin.
„Když má učitel ve třídě dítě, které se dokáže soustředit jen na deset minut, a neupraví pro to podmínky, nesmí být překvapen tím, že zbytek hodiny bude dělat ve třídě melu,“ uvádí Mertin. Posudek z poradny by podle něj v ideálním případě měl být základem pro rozvoj lepší spolupráce mezi školou a rodinou. „Ne vždy si bohužel učitelé a rodiče uvědomují, že jsou na jedné lodi,“ poznamenává dětský psycholog.
Jak by taková spolupráce mezi školou a rodinou měla vypadat? Škola by především měla nanejvýš v řádu týdnů vypracovat konkrétní plán, jak je možné s dítětem dále pracovat.
„Obecné závazky, které slibují individuální přístup, k ničemu nevedou. Měl by to být konkrétní popis problémů v chování, například, že dítě vykřikuje, odmítá pracovat, během vyučování chodí po třídě.
Školáků s poruchou chování výrazně přibylo
Zároveň by měly být navrženy kroky, které škola podnikne, a případně v čem může rodina pomoci,“ popisuje Mertin.
Po předem určené době by mělo dojít na ověření a posouzení toho, zda má zvolený přístup výsledky, a pokud ne, měl by se změnit.
A jak rodič pozná, že se situace mění k lepšímu? Je to v podstatě jednoduché. „Dítě bude chodit do školy raději, ubudou poznámky za to, že něco nesplnilo, paní učitelka si na dítě bude méně stěžovat,“ říká Mertin.
