Na tomto místě je třeba varovat fotbalové fanoušky. Nadáváte-li během zápasu rozhodčímu do „černých sviní“ anebo „mrkve“, může se stát, že urážíte – jako v případě Jiřího Moláčka – elitního cévního chirurga, jenž se snaží udržet při životě končetiny kuřáků a diabetiků, operuje výdutě na břišní aortě, provádí transplantace ledvin a mimo to běhá o víkendu po pomezní čáře s praporkem v ruce. Loni tvořil tento třiačtyřicetiletý docent plzeňské kliniky část mediálně sledovaného příběhu herce Karla Zimy, který daroval ledvinu, aniž byl příjemcem orgánu příbuzný. Což je dost vzácné...
Herec Karel Zima patří mezi takzvané altruistické dárce. Takových je u nás zřejmě poskrovnu. Vyprávěl mi, že když s nápadem dát ledvinu známému, jejž zná pouze letmo, předstoupil před vás, doktory, dívali jste se na něj jako na blázna.
Je to pravda, Karel byl vzácný případ. Ale je to dané i tím, že u nás jsou čekací lhůty na orgán v porovnání s jinými zeměmi krátké, jde o měsíce, a tak adepti raději počkají na mrtvého dárce, než by vystavovali operaci své nejbližší. Pokud by měli čekat i několik let, což je v některých zemích běžné, pak manželka raději řekne: Já ti tu ledvinu dám, ať nemusíš chodit na dialýzu.
K dárcovství lze asi jenom těžko někoho nutit.
Samozřejmě to nelze. Je fakt, že příklad Karla oslovil několik lidí, kteří o dárcovství cizímu člověku v našem transplantačním centru uvažují. Pořád ale musíme my jako zdravotníci hlídat, že ti lidé přesně vědí, do čeho jdou, aby v jejich gestu byla skutečně touha pomoci, a nikoli se stát slavným.
Na Zimův příběh mi přišla do redakce jedna nečekaná reakce, totiž že šlo do jisté míry o sobecký čin, protože kdyby se něco stalo jeho ženě nebo dětem, Karel už je venku ze hry.
Samozřejmě, je to relevantní argument. Proto v rámci nemocnice pracuje etická komise, která žijící dárce důkladně zpovídá a zkoumá. Když před nás předstoupil člověk, jenž chtěl dát mamince ledvinu, a jeho první otázka byla, zda bude mít menší daně, bylo zjevné, že jeho motivace je jiná.
První transplantace ledviny u nás proběhla v roce 1961. Dovedete se ještě vžít do kůže lékaře, co ji provedl poprvé?
Musel to být krásný zážitek pro celý tým. Myšlenka přenosu částí těla je stará. Podle pověsti provedli první transplantaci (nohy; pozn. red.) Kosma a Damián už tři století po Kristu. Naši předchůdci ani mnohem později ovšem neznali problém imunity, neměli tušení o existenci krevních skupin a bylo jim divné, že jednou se transplantace povedla, štěp se chytil, a jindy odumřel.
Někdy je to velký boj s časem. Karel Zima mi říkal, že smrtící je pro ledvinu každá minuta, kdy je bez krve, a hlavně v teple.
To, co popisujete, je tzv. teplá ischemie a ta je skutečně pro ledvinu velmi nebezpečná. Chceme se jí vždy vyvarovat, nebo ji alespoň zkrátit na co nejkratší dobu. Transplantace, kdy jde orgán z těla dárce rovnou do těla příjemce – ty jsou ale vzácnější –, jsou toho dobrým příkladem. Tým, který ledvinu vyjme, skončí, druhý tým naváže tím, že ji propláchne, zchladí a vloží do nového těla. Nemělo by to trvat déle, než je absolutně nutné. Nikdo, ani sestra, nesmí zazmatkovat. V jednu chvíli harmonizuje deset lidí!
Je něco, co vás během přenosu orgánu z těla do těla nepřestává fascinovat?
Když do nového těla umístíme ledvinu, jež vydrží v chladném prostředí i dvacet hodin od doby, kdy jsme ji vyjmuli z těla dárce, stane se neuvěřitelná věc. Ještě když našíváme žílu k žíle a tepnu k tepně, je ledvina studená, bílá, prostě celou dobu je to jakoby mrtvý, studený orgán. A pak sundáme svorky, pustíme do ledviny krev a ona je během dvaceti vteřin teplá a lesklá, jednoduše před námi obživne.
To je pěkné.
Na rozdíl od srdce transplantací ledviny nezachraňujeme život, jenom ho výrazně zkvalitníme. Místo aby byl pacient nucen chodit třikrát týdně na tři hodiny do nemocnice na dialýzu, může začít třeba cestovat. Jednou měsíčně přijde na kontrolu. To je veliký rozdíl.
Ledviny jsou křehký orgán. Platí i pro ně mýtus o motorkářích jako o dárcích orgánů?
Je-li dárce hodně potlučen, což je u motorkářů běžné, nelze někdy skutečně ledviny použít. Nezní to sice korektně, ale pro nás je ideální dárce nemocný se spontánním krvácením do mozku. Nastane smrt, ale všechny orgány zůstanou kvalitní a vhodné k transplantaci.
Profesor Vladimír Beneš nedávno pro Reflex prohlásil: „Ať ve světě přijedu, kam přijedu, vidím, že máme jedno z nejlepších zdravotnictví.“ Souhlasíte s ním?
Naprosto. Naše zdravotnictví je na obrovské úrovni, ale to vidí pouze ti, kteří vycestovali a pracovali venku. Je užitečné vidět, jak chirurgii dělají jinde, pracoval jsem řadu měsíců v nemocnicích v Notthinghamu, v Padově a Paříži. Něco dělají lépe oni, něco zase umíme lépe my. Zkuste říct například Američanovi, že u nás po třiceti letech kouření přijde pacient s tím, že má problém, a my mu uděláme operaci s cévní náhradou, jež sice stojí několik desítek tisíc, ale on nezaplatí ani korunu. Neuvěří vám. Já po pacientech ty peníze nechci. Stačilo by mi, kdyby aspoň řekli: Máme se dobře.
Rozhovor si přečtěte v Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 20. března >>>
