Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Svět z koňského hřbetu a v hledáčku nejen Expediční kamery

Cestování

  5:42
Dan Hála půl roku přejížděl na koni Patagonii, prosekával se k pramenům Orinoka, jako student prostopoval Indii, jako dospělý byl kovbojem v Arizoně. Se svojí ženou a koňmi prochodil Rumunsko. Dneska udržuje své pastviny na Kokořínsku a dohlíží na chod festivalů Expediční kamera a Snow film fest, které před lety pomáhal založit.

Během půlroční cesty s koňmi přes Patagonii foto: Dan Hála

Před deseti lety jsi stál u zrodu festivalu Snow film fest a před tím i Expediční kamera. Jaká byla motivace pro jejich vznik?
Hlavní myšlenkou festivalu bylo a je dostat ty nejlepší filmy z celého světa k divákům do měst po celé republice. Jde často o výjimečné snímky, které je možné vidět jen na festivalech v zahraničí nebo v Praze a v Brně. Po několika setkáních z toho vyrostl jedinečný koncept festivalu Expediční kamera, který letos oslaví kulatiny. Původně jsme neuvažovali o víc jak osmnácti městech, ale trochu se nám to „kouslo“ a hned první ročník proběhl v 51 městech a teď jich je už 200.

Fotogenická krajina Monument Valley charakteristická červenými pískovcovými...
Půlroční objevování Patagonie z koňského hřbetu

Proč lidé točí filmy o výstupech na osmitisícovky? Nestačí jim, že to je riskantní i bez filmování?
Myslím, že za tím je snaha dát tomu ještě další smysl, že se chtějí podělit o svoji zkušenost, o to dobrodružství. Vytváří tím přidanou hodnotu. V tu chvíli má smysl dělat film, protože je to v dnešní době nejsilnější audiovizuální zážitek.

Jak se filmy na festivalech liší od běžných filmů v TV a kině a od dokumentů? Jsou bez scénáře psaného dopředu?
Často opravdu tvůrci vyjíždí za dobrodružstvím bez scénáře, a buď se dočkají nějakého zážitku nebo nedočkají, a pak je film třeba i o neúspěchu. Na druhou stranu si nemyslím, že by filmy na našich festivalech byly točené bez rozmyslu. Kvalitu filmu hodně udává i postprodukce. Může to být film o výpravě, při které se něco pokazí, což se zpravidla neplánuje, a musí třeba bojovat o život. Ale právě ta autenticita a síla osobního sdělení dodává filmům na divácké atraktivitě. Z mé zkušenosti mám taky dojem, že řemeslná zručnost a estetičnost filmování může ubrat na samotném zážitku a syrovosti situace.

Jsou takové filmy vůbec k něčemu?
Já jsem hluboce přesvědčený, že mají svůj smysl. Formují myšlení lidí. Pokud jde někdo přes hranu, kam se evidentně vydat neměl, myslím, že každý pochopí, že tohle je ten špatný příklad. Pokud na druhou stranu mají protagonisti i v hraniční situaci jasno v tom, jak situaci řešit, motivuje to lidi, aby neseděli doma a vyrazili do přírody. Protože tam je realita, ne za počítačem.

Jaké pozoruješ změny v tom, co se točí, za posledních 10 let?
Vše se posouvá k sólo akcím, přirovnal bych to k alpskému stylu. Dřív, třeba když v roce 1951 vyrazila expedice k pramenům Orinoka, znamenala expedice do pralesa akci o několika desítkách lidí. Dnes tvoří expedici dva nebo tři lidé. Zdaleka už to nejsou tak monstrózní akce. A to samé platí u horolezeckých expedic. Zároveň to platí i pro samotný způsob natáčení. Dřív vyjížděl celý štáb s desítkami kilogramů vybavení, zatímco dnes se veškerá natáčecí technika vejde do batohu. Ke všemu je divák dnes mnohem vstřícnější, když záběry nejsou úplně profesionální, protože ví, že se natáčely v extrémních podmínkách. Spíš jde o samotné sdělení, o sílu příběhu.

EXPEDIČNÍ KAMERA 2019

Na webových stránkách www.expedicnikamera.cz najdete informace o promítání ve Vašem okolí a další detaily k filmům a programu a důležité kontakty. Aktuality najdete také na facebooku.

Termín konání: 20. 2. - 14. 4. 2019

Místo konání: 200 českých a slovenských měst

Slavnostní zahájení: 20. 2. 2019 Kino Aero, Praha

Mezinárodní filmový festival Expediční kamera je svým rozsahem největší cestovatelskou a outdoorovou akcí v ČR. Již od roku 2009 přináší k divákům ty nejlepší cestovatelské a dobrodružné filmy sezóny z celého světa i z domácí produkce. Díky místním spolupořadatelům se festival dostane do moderních multikin, ale i do útulných sokoloven, kaváren a klubů.

V letošním programu najdete 6 filmů, oceněných například na Kendal Mountain Festivalu, Vancouver International Mountain Film Festival, ale i čerstvé novinky z domácí produkce. Těšit se můžete na expedici do nitra peruánské džungle ve filmu Matsés, mrazivý příběh horolezce zraněného těsně pod vrcholem vysněné hory Tupendeo v pohoří Kašmír, novozélandské adrenalinové putování Waiau-Toa Odyssey na horských kolech a packraftech, medailonek handicapované lezkyně z Nové Anglie ve snímku Stupmed, závod napříč Spojenými státy v podání dvou houževnatých cyklistek ve filmu Divided a Kroky na hraně neboli běžeckou výpravu slovenských ultraběžců po stopách nelítostné židovské historie.

Jak ovlivnil vývoj natáčecí techniky možnosti, které dnes filmaři mají?
Záběry, které se dnes dají natočit na akční kamery nebo i pomocí dronů, se posouvají mílovými kroky. Ještě když se točil film Pískaři asi šest let zpátky, vymýšlel režisér Petr Kašpar různé dráhy, na kterých jezdila kamera podél skal, aby natočil, jak někdo leze. Tenkrát to bylo technologicky náročné řešení a dneska to zvládne hračka za deset tisíc. Diváci jsou tím zároveň trochu rozmlsaní.

K cestování a dobrodružství máš sám vztah. Co jsi procestoval a na které cesty nejvíc vzpomínáš?
Cestování patří aktuálně ke vzpomínkám. Jako náctiletý jsem na začátku devadesátých let projezdil západní Evropu a hned po maturitě jsem s kamarády odjel na východ do Indie. Později jsem se už sám vracel přes Tibet a Rusko. Tam někde v Tibetu jsem se rozhodl věnovat cestování na koních. Pravda je, že je to pomalé a částečně svazující, ale parádní zážitek. Později jsem tak projel Patagonii, Rumunský karpatský oblouk i Arizonu. Nejvtipnější byla cesta na koně do Kolumbie. Ta v závěru skončila tříměsíční plavbou po Orinoku.

Má ještě putování s koňmi v USA stále punc kovbojské romantiky?
Člověk si skutečně užije divoký západ. Velká část Američanů, kam nedojede autem, tam se nepodívá, a dá se tam zažít opravdová divočina. Putovali jsme tam odlehlými končinami na koních tři měsíce a po čase už jsme byli tak otrhaní, že nám byl divoký západ hodně blízko. Tak blízko, že když jsme pak dojeli do civilizace, fotili si nás tam místní jako opravdové kovboje. (smích)

Prahu jsi vyměnil za hospodářství na severu Čech. Co tě vedlo k té změně?
Zatím je to nejnáročnější dobrodružství, co jsem podnikl. Už dlouho jsme věděli, že nechceme vypouštět děti hrát si na minové pole (psí lejna) a neustále mít v srdci stín, jestli přešly všechny ty silnice bez úhony. Taky to bylo rozhodnutí o koních. Buď budou v našem životě, nebo ne. Jenže bez peněz do hospody nelez. Takže je to trochu bitka. Ale žiju tak, jak jsem chtěl, takže jsem vlastně spokojený.

Pastevec

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!