Byt vás vítá otevřenou dispozicí a dokonalým sladěním. Na první pohled je jasné, že si zde někdo opravdu vyhrál s jeho zařízením. Vše má své místo, jako by tam patřilo odjakživa, a celek je promyšlený do posledních detailů.
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Home.
Hledat za tímto rukopisem ženu by však byl omyl. Pod tento interiér se podepsala mužská ruka. Žádný architekt, ani bytový designér. Majitel bytu se živí jako produkční, kterého baví design a celý koncept bytu pochází z jeho hlavy.
„Byt jsem koupil začátkem roku 2015 a od té chvíle jsem začal přes internet i všude jinde shánět doplňky,“ říká majitel. Trvalo mu asi tři čtvrtě roku než sehnal, co chtěl. Stejně dlouho nosil v hlavě představu o budoucí podobě bytu. Byla s ním všude, stejně jako metr, který v době před i během realizace proměny holobytu na domov nepustil z ruky.
„Když se byt začal předělávat, měl jsem ho už v hlavě hotový, devadesát procent doplňků bylo nakoupených. Přesně jsem věděl, kde bude mít svoje místo lampa, svíčka, polštář či obraz.“
Nápady do mezonetového bytu
Při hledání dekorací a doplňků získal Martin slušný přehled o nabídce e-shopů a kamenných obchodů. V jednom z nich našel i inspiraci pro dřevěný strop nad schodištěm. Realizoval se až úplně na konec, když byl byt už téměř zařízený.
Strop je natřený načerno, jsou na něm přimontované obyčejné, neopracované desky, mezi nimiž jsou přibližně třícentimetrové mezery. Při pohledu zespodu tak máte dojem, že „tam nahoře“ je tmavý prostor.
Tomu všemu však předcházelo něco mnohem těžšího, a to doslova: sehnat staré pálené cihly na obklad na stěnu. Ty byly nutné na vytvoření prostoru s industriálním nádechem.
Plná a pálená
Cesta za cihlami vedla Martina do Dunajské Stredy, kde sídlí firma zabývající se prodejem starých cihel. Její nabídka byla široká a lákavá. Ve stejné ulici však Martin našel společnost, která bourá staré rodinné domy a nabízí je mnohm výhodněji.
„Cihly mi nabídli za mnohem lepší cenu, ale s tím, že mi nemohou garantovat barvu. Materiál sice slibili dodat do čtyřech až šesti týdnů. Jelikož ale nevěděli, jaký dům budou bourat v nejbližších dnech, nedokázali ani říct, co mi vlastně přijde.“
V ložnici se cihla dostala ke slovu s menší změnou. Její syrovost se majitel rozhodl zamaskovat bílým nátěrem.
Risk se nciméně stal ziskem. V dohodnutém termínu firma dodala už nařezané cihlové pásky z poctivých pálených cihel. A nic nebránilo pustit se do čištění každé jedné cihly kartáčem.
Martin se naučil, že před lepením na stěnu je třeba každou jednu cihlu namočit do vody, okartáčovat a nechat okapat. Na stěnu šly potom cihly ještě vlhké a schly přímo na ní. Lepení a spárování už ale Martin přenechal zedníkovi.
Domácí výroba
Ne vše však prošlo rukama řemeslníků. Například kované zábradlí na poschodí sice nese pečeť domácí výroby, není ale z dílny uměleckého kováře, jak by se člověk při pohledu na něj mohl domnívat. „Vyrobili ho můj otec a dědeček doma v garáži, potom jsme je během jednoho dne společnými silami nainstalovali. Dolů jsem zábradlí nedával, protože by opticky zmenšilo prostor.“
Kovové zábradlí vyrobil Martinův otec a dědeček doma v garáži.
Nahrazují ho provazy. Martin byl prozíravý a myslel i na budoucnost. „Firma, u které jsem provazy objevil, umí udělat na míru i síť, která se dá nainstalovat během dne. Schodiště tak bude bezpečné i pro malé dítě.“
Pohyb v bytě v noci ulehčují bodovky po stranách schodiště. Myslelo se prostě na všechno.
I když se Martin živí tím, že hledá vhodné prostory pro natáčení filmů, televizních pořadů a reklam, s výsledkem, který má za sebou, by mohl klidně navrhovat interiéry na klíč a měnit holobyty na domovy. V jeho případě se mu to už podařilo.
