Když nestříkala z prstů krev. Opomíjená poloha bouřliváka Filipa Topola

Dalo by se očekávat, že na sólových vystoupeních Filip Topol hrál písně ze svých sólových alb Sakramiláčku (1995) a Střepy (1999). Leč není tomu tak: obsah nahrávek dvou kompletních koncertů, pořízených v letech 2000 a 2001 v jabloneckém Klubu Na Rampě, i třetího disku, na němž jsou sestříhané rozměrnější, převážně instrumentální skladby bez konkrétního uvedení místa a času pořízení, tvoří písničky z repertoáru Psích vojáků. Tedy textově převážně Topolovy, hudebně podepsané celou kapelou – byť je nepochybné, že základní klavírní part a nejspíš i linka zpěvu byly také Topolovy.

Výhodou sólového a tudíž komornějšího koncertu bylo to, že Topol kromě vojákovských hitů (Žiletky, Sbohem a řetěz, Chce se mi spát nebo Nebe je zatažený) mohl zařadit do repertoáru i písně méně známé nebo nové – hodně jich je z tehdy aktuálního alba Myši v poli a jiné příběhy (1999). A to bez rizika, že na něj budou rozdovádění fanoušci pokřikovat „zahraj Marilyn Monroe!“ a podobně, jak se stávalo na koncertech Psích vojáků. Klubová atmosféra se sólistou sedícím za klavírem byla prostě zcela odlišná.

Zemřel hudebník a básník Filip Topol. Bylo mu 48 let

Ostatně, a to stojí za pozornost, byť jde jen o detail: z nahrávek se podařilo vyeliminovat posluchačské reakce. Předěly mezi písničkami tedy neobstarávají potlesky (na prvním disku s výjimkou závěrečného aplausu před přídavkem Žiletky, obdobně i v závěru druhého disku). Za normálních okolností by to možná vadilo a koncertní atmosféra by živé nahrávce scházela, v tomto případě je to naopak. Až kontemplativní rozpoložení interpreta se evidentně přeneslo na návštěvníky klubu a dokonale je cítit i z bezmála dvacet let starých nahrávek. Potlesky by v tomto případě rušily.

Opravdový šansoniér

O Filipu Topolovi se vždycky mluvilo jako o rockovém nebo undergroundovém šansoniérovi. Právě ve verzích bez rytmiky tahle stránka jeho osobnosti, tedy ono pro šansoniéry typické položení se do textu, vychází na povrch mnohem více než v nahrávkách Psích vojáků. Jakkoli i na nich je vysoce nadstandardní, důraz na slova a trocha „divadelničení“ byl základní rys jejich, potažmo Topolovy produkce. I proto nijak nevadí, že se repertoár mezi dvěma zachycenými koncerty liší jen zhruba v polovině – Topolova „herecká etuda“ například na téma Chce se mi spát je mezi oběma koncerty skutečně odlišná.

V průvodních materiálech k trojalbu je zdůrazňována zejména Topolova hra na klavír na tomto titulu. Je pravda, že při sólové produkci mohl protagonista jednak snáze improvizovat, nemusel se ohlížet na nazkoušené formy, jejichž nerespektováním by vyváděl z konceptu rytmiku kapely, jednak byl při hře v celkově klidnější atmosféře v klubu více soustředěný. To slyšíme jak z třetího disku, kde je například prastará vojákovská písnička V září už nikdy netanči jednou „natažena“ až na sedmnáct a půl minuty do podoby jakési klavírní meditace, ale i z obou koncertů na prvních dvou discích. Třeba u taktéž oproti studiové verzi notně prodloužené podobě písně Sedmiboká.

Na druhou stranu není nutné klavír vytrhovat z kontextu celkového dojmu. Topol rozhodně nebyl žádný ohromující technik, přes částečné hudební vzdělání byl spíše (dodejme, že v rámci svého stylu k dobru věci) intuitivní hudebník, jeho hra byla místy až jaksi horečnatá, neohlížela se, zda tu a tam takříkajíc spadla nota pod stůl. Sólové nahrávky jsou na druhou stranu zcela oproštěny od jeho pověstného „krocení piána“, při kterém mu doslova, jak pamětníci dobře vědí, z prstů stříkala krev. Takové pasáže na těchto nahrávkách nenajdeme, naopak z nich slyšíme Topolovu lyrickou polohu, okamžiky, kdy se zvukem klavíru zřetelně opájel. Přitom ale nejde o samoúčelné exhibice. Topolovo pověstné charisma, jež do nahrávek naštěstí proniklo, spolehlivě utáhne i dlouhé instrumentální pasáže. A právě díky této bouřlivákově opomíjené poloze je vydání trojalba tak důležité.