RECENZE: Přejetého kocoura neoživovat. Řbitov zvířátek je strašidelná historka s otřepaným ponaučením

Kdyby nic jiného, má oblíbené dílko Stephena Kinga z roku 1983 o ožívajících mrtvolách podařený název, a to jak v anglické verzi, tak v té české. Pet Sematary neboli Řbitov zviřátek dokonale vyjadřuje dětsky nevinné, znalostí pravopisu nepokažené uchopení bizarního a zároveň malebného fenoménu – hřbitůvku pro domácí zvířátka, který si děti zřídily v lese nedaleko nebezpečné silnice, jíž mazlíčci často padají za oběť.

Paradoxem Kingova hororového románu je, že titulní zvířecí hřbitov je v něm jen jaksi pro umocnění efektu – přímo na něm totiž k žádným strašidelným jevům nedochází. Na špatném hrobě tím pádem pláče i slavná píseň skupiny Ramones, zkomponovaná pro první filmovou adaptaci z roku 1989, v níž interpret vyjadřuje přání nebýt pohřben na zvířecím hřbitově, neboť by tak byl nucen znovu žít svůj život. Ve skutečnosti by byla jeho mrtvola pouze uložena mezi zdechlinami psů a koček. Na místo, kde mrtvola skutečně může ožít, je totiž nutné pokračovat až za zvířecí hřbitov, do prostoru opuštěného a prokletého indiánského pohřebiště. Ovšem nemělo by se to dělat. To je někomu jasné hned, někdo si k tomu potřebuje pro jistotu přečíst Kingův román nebo zhlédnout některou z jeho filmových verzí.

Režisér Renč použil ve filmu název existující firmy. ČT teď musí platit milion odškodné

Ve všech případech je hlavní postavou lékař Louis Creed, který získal novou práci v univerzitním kampusu a s manželkou, dvěma dětmi a kocourem se přestěhoval do nedalekého nového bydliště. Na jeho rozsáhlém pozemku se nachází dotčený zvířecí hřbitov a v těsném sousedství vede také ona obávaná silnice, po níž svištívají velkou rychlostí kamiony. (Toto všechno prý odráží reálnou zkušenost Stephena Kinga z doby, kdy dostal místo na univerzitě v Maine; autor k ní následně přidal motiv z povídky W. W. Jacobse Opičí tlapka a nový horor byl na světě.)

Zabijácké silnici padne nejprv za oběť kocour Winston Churchill alias Church. Postarší soused Jud, s nímž se rodina mezitím spřátelila, poradí Louisovi, jak může uchránit rodinu před smutnou zprávou, a zavede jej na zmíněné indiánské pohřebiště. Ráno je Church opět doma a živý, jen divně smrdí a ještě divněji se chová. Louis nějak tuší, že neudělal dobře, ale brzy je vystaven ještě hroznějšímu pokušení: kamion totiž přejede i jeho dítě...

Scénář k první filmové adaptaci Mary Lambertové napsal na konci 80. let sám Stephen King a poměrně věrně se přidržel děje románu. V nové verzi si tvůrci připravili pro diváky jistá dílčí překvapení, ta však nakonec nijak nemění obecné vyznění a popravdě působí spíš jen jako poněkud nucené ospravedlnění toho, že nový film vůbec vznikl. Třicet let, jež uplynuly od první verze, se jinak projevuje zanedbatelně: řidič kamionu má díky mobilu více možností, jak se nesoustředit, a student Victor Pascow, jenž zemřel Louisovi pod rukama a zjevuje se mu, aby jej varoval, je tentokrát černoch. Úroveň strašení nicméně zůstala v podstatě stejná; když se nynější tvůrci pokoušejí ještě „přifouknout“ motiv dávné smrti Louisovy švagrové, která dodnes straší jeho ženu, je to spíš ke škodě věci.

Podobě je tomu se samotným „řbitovem zviřátek“ – tentokrát je nám dáno spatřit i pohřební průvod dětí ve zvířecích maskách, výjev ale působí jako nadbytečný ornament. Případně může spíš kontraproduktivně upomenout na Kingův román To, jehož adaptaci jsme viděli předloni – tam je totiž kromě pouštění hrůzy velmi dobře zachycena dynamika dětské party. V případě Řbitova zviřátek takový důležitý prvek chybí. Vzhledem ke známosti příběhu (ale i bez ní, protože hned na začátku diváci zhlédnou následky budoucího masakru) by tvůrci měli nabídnout děj, který by nebyl jen protahovaným čekáním na to, o čem všichni vědí, že přijde. Bohužel Řbitov zviřátek ani v nové filmové verzi nepřináší prakticky nic nad rámec předvídatelné strašidelné historky s otřepaným ponaučením.