Prezidentská a již dlouho dominantní strana AKP výsledky voleb napadla a volební komise skutečně našla formální pochybení, kvůli kterým se bude v červnu hlasovat znovu – a Imamoglu do té doby ztratil svůj mandát.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Erdogan, nejmodernější prezident Evropy

V zemi, kde AKP a její spojenci ovládli skoro všechny instituce, toto rozhodnutí samozřejmě nikoho nepřekvapilo. Prezident Erdogan navíc hovořil o tom, že za volebními machinacemi stály – citujeme – temné síly, ekonomičtí sabotéři a takzvaní elitáři.

Riziko demokracie

Ze strany prezidenta Erdogana je zrušení výsledku voleb riskantní taktika. Proti tomuto postupu už vyšli do ulic protestovat mnozí istanbulští občané. Navzdory atmosféře zastrašování se kriticky ozvaly i některé organizace, například podnikatelský svaz. Také turecká lira, dlouhodobě slábnoucí, opět spadla o něco níže, což dále zesiluje tlak na vládu a prezidenta.

Převzato z Plusu

Málokomu může samozřejmě ujít i ironie současné situace – dokud AKP vyhrávala, měla podle Erdogana nejdůvěryhodnější volební systém na světě. Jak je možné, že po 16 letech u moci mohl prezident a jeho strana dopustit, aby volební proces narušily temné síly?

Je zřejmé, že Erdoganovi i opozici jde o hodně. Opozice uspěla v Ankaře i Istanbulu, obou předních městech Turecka, což má symbolicky i psychologicky velký dopad. Sám Erdogan kdysi začal svou cestu k moci jako starosta Istanbulu. Istanbul je navíc gigantické a velmi bohaté město, přes jehož účty protéká podstatná část veřejně investovaných peněz. Panuje podezření, že strana AKP i přímo Erdoganova rodina z těchto toků hodně těžila.

Někteří opoziční předáci v Turecku teď prezidenta Erdogana otevřeně obviňují z diktátorství. Na jeho vládním stylu je ovšem pozoruhodné to, jak moc usiluje o demokratickou legitimitu své pozice. Zdání demokratičnosti je pro něj zřejmě i osobně důležité.

Lid to chce

I v případě posledního kontroverzního kroku prezident hovoří o nutnosti uchránit „přání lidu“. To zní velmi moderně a evropsky, skoro jako citát z Jeana Jacquesa Rousseaua, který chápal demokracii jako projev svrchované vůle lidu, která je víc než jen obvyklou demokratickou většinou.

A vede, jak se později v evropských dějinách vícekrát ukázalo, ke splynutí vůle lidu se silným vůdcem, který přání veřejnosti ztělesňoval lépe než různé neosobní instituce a procedury.

Tento proces v minulosti v Evropě opakovaně proběhl se souhlasem veřejnosti, a totéž se děje i v Turecku. Když lidé volili AKP, v prezidentských volbách Erdogana a v referendu schválili zásadní změny ústavy, naprosto přesně věděli, co dělají – odvolávali demokracii svou demokratickou vůli.

Podobné tendence se vyskytují i v zemích na západ od Turecka. Turecká republika není nemoderní země, která by zaostávala za ostatními. V řadě ohledů je naopak o fázi napřed.

Zmíněný opoziční politik Ekrem Imamoglu si postěžoval, že AKP a Erdogan neumějí prohrávat. Spíše by se mělo říci, že hlavně umějí vyhrávat, ale hrají trochu jinou hru.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít