Kolísavá frekvence Terezy Hromádkové: Potomci jako podomci

Těsně před půl devátou ráno, kdy se budova školky zavírá, žene před sebou matka s vlasy obarvenými na zeleno své dvě děti − starší holčičku a mladšího kluka. Mluví s nimi hlasem hrubým jako šmirgl papír: "Tak dělej, hni se. Tobě to trvá! A kdes tu čepici nechal? To se mi snad zdá." Nebo: "Jestli si ty boty nesrovnáš, přetáhnu tě, ti řikám!"

Každý někdy zažil špatné ráno. Člověk se dostane do časové tísně a dítě, místo aby spolupracovalo, komplikuje odchod lenochodím tempem při snídani, oblékání nebo cestou do školky. To je pak těžké udržet nervy na uzdě.

Nezdá se mi ale, že tohle by byl případ matky se zelenými vlasy. Bývám svědkem podobných situací tak dvakrát do týdne. Nedělám si proto iluze, že na své děti jindy mluví, jako když másla ukrajuje. Nikdy jsem neviděla, že je tluče. Ale jen z tónu jejího hlasu mi naskakuje husí kůže. S takovou matkou dětem sebevědomí nezbytní. A hrozí, že až tyhle děti vyrostou, budou se samy chovat k vlastním dětem i ostatním lidem hrubě, protože to zažívaly celé dětství.