RECENZE: Přítelkyně. Jak (ne)naplnit život po padesátce

Čtyřiapadesátiletá Sharon žije v poklidné Iowě a jejím jediným vzrušením je čtenářský kroužek. Proto si dá inzerát na spolubydlící, což je i původní název hry. Šestapadesátiletá Robyn z newyorského Bronxu vnese do jejího života úplně jiný svět. Lesbička, která pěstuje a kouří marihuanu a píše slam poetry, má za sebou minulost, o níž se jí nechce moc mluvit.

Pro Sharon je ale Robyn příležitostí k radikální změně. Rychle opouští své iowsky spořádané a konzervativní názory a po první zkušenosti s „trávou“ ji uchvátí i náhodně objevená Robynina minulost. A v tu chvíli začíná problém dosud nezávazné a vtipné, byť nijak zvlášť obratně napsané komedie.

Robyn se totiž živila mimo jiné i okrádáním důvěřivých důchodců po telefonu a distribucí marihuany. Sharon si obojí touží vyzkoušet a ukáže se, že je v tom opravdu dobrá. Tak dobrá, že divákovi zatrne. Lépe řečeno, mělo by zatrnout, zvláště když Sharon své nadšení pro nové a výnosné hobby dovádí do takových krajností, jako že dealerkou marihuanových koláčků i trávy by se mohla stát i dvanáctiletá dcera jedné z přítelkyň.

Jenže nezatrne. Přestože Robyn nakonec od Sharon odchází, inscenace nevyznívá do poznání, že nová náplň Sharonina života není právě nejšťastnějším řešením. A závěrečný Robynin telefonát i pointa s její panenkou plnou drog utvrdí diváky v tom, co se dočtou od autorky i v programu na adresu komedie, totiž že „i když budeme mluvit o některých opravdu složitých tématech, uděláme to způsobem, který vám nijak neublíží“.

Inscenace mladé režisérky Terezy Karpianusové toto respektuje a diváky opravdu ochotně baví. A to především zásluhou protagonistek Aleny Mihulové (Sharon) a Jitky Smutné (Robyn), které podávají opravdu vynikající herecké výkony, skvěle na sebe slyší a nepropásnou jedinou příležitost k pointě.

Přesto by bylo lepší, kdyby diváci odcházeli z Ungeltu tentokrát méně rozjásaní a aspoň trochu znepokojení a ublížení.

Hodnocení: 65 %