Dnes nám to může připadat jako sci-fi, ale když modelka Ivana Christová (48) vyhrála v roce 1989 první soutěž krásy a dostala nabídku dělat modelku v zahraničí, vzala to z jediného důvodu, chtěla své matce ulehčit práci v domácnosti.

Letos v dubnu to bylo přesně třicet let, co ji prezident soutěže Miss ČSSR Miloš Zapletal korunoval jako oficiálně první královnu krásy Československa. Byla to právě ona, kdo prošlapal cestičku dalším vítězkám. Svůj titul využila, a to nejen jako úspěšná modelka, která procestovala celý svět, ale i jako podnikatelka a realizátorka charitativních aktivit.

Do soutěže Miss jste se přihlásila sama? Miloš Zapletal zrovna nedávno vzpomínal, že mu dívky posílaly velmi vtipné přihlašovací fotografie – z výletů, ze škol apod. Jakou jste poslala vy?
Mě přihlašovali kolegové z práce, což bylo trochu jiné. A protože věděli, že jsem detailista, tak jsem musela jít do fotoateliéru, který byl v Prešově, a dala jsem jim fotografii přesně vyfocenou na míru. Nic divokého tedy neposílali. (smích)

Jaká byla vaše reakce, když se vám ze soutěže ozvali, abyste přišla na casting?
Našla jsem dopis ve schránce a myslela si, že to poslali všem pěkným děvčatům v Československu. Tak naivní jsem tehdy byla. (smích)

Bála jste se na castingu? Měla jste trému? Nebo už jste před tím měla nějakou modelingovou zkušenost?
Určitě ne, to byl devětaosmdesátý rok. A co se týče trémy, tak trémistka jsem byla odmala, ale když jsem nastoupila do východoslovenského folklorního souboru Šarišan, kde jsem zpívala a tancovala, tak jsem se jí v průběhu let na jevišti zbavila, takže v soutěži Miss už to nebylo tak strašné. Jen ta promenáda v plavkách byla náročná. (smích) Ale dívám se na to tak, že tréma k zodpovědnosti patří. Ještě poté, co jsem zpívala, moderovala nebo dělala modelku, jsem občas trému měla. I dnes ji někdy mám. Myslím, že není důvod se za to stydět. 

Vzpomenete si, jak probíhalo finále?
Před samotným finále jsme měly hodně generálek, takže jsme věděly, co máme dělat a jak přesně to máme dělat. V té sportovní hale bylo tehdy asi šestnáct tisíc lidí, takže strach v tu chvíli byl úplně přirozený. Bylo to obrovské, všichni čekali, co bude, takže trému jsme měly velkou. Ale tím, že jsme to měly nadrilované – tady doleva, doprava, rovně, usmát se… tak se to dalo. I když tam bylo několik kiksů, které jsem udělala. Třeba jsem měla dělat rozhovor a začala jsem místo toho zpívat (smích), takže se tam občas děly zvláštní věci, ale bylo to velmi příjemné.

Celý rozhovor najdete v aktuálním čísle Story.