Článek
V médiích patřících do svěřenského fondu premiéra Andreje Babiše se objevila „zaručená“ zpráva, že mezi Staňkem a Zemanem existovala dohoda, že když Staněk odvolá prezidentem kritizovaného Fajta, prezident ho podrží v případě pokusů o odvolání. Nám, kdo takové „zaručené zprávy“ ze zákulisí mocenského kartelu nemáme, nezbývá než ve své analýze vycházet takříkajíc z logiky věci.
Z ní vyplývá, že ať už mezi Zemanem a Staňkem existovala dohoda, nebo ne, odvolání Fajta bylo zcela v intencích toho, co o šéfovi Národní galerie už delší dobu tvrdil Zeman. Ten ho odmítl už v roce 2015 jmenovat profesorem, protože si prý řekl o doplatek ke svému platu šéfa Národní galerie formou sponzorského daru. Později jako důvod uváděl Fajtovy údajně nepravdivé informace o jeho vědecké činnosti.
Jinými slovy: Zeman byl s Fajtem ve „válce“, ten si to nemínil nechat líbit, hodlal se soudit. Odvolání Fajta Staňkem za to, že si údajně nechal na základě autorské smlouvy vyplatit od Národní galerie více než milion korun, tak leckdo bude vnímat jako výstrahu: s panem prezidentem se do boje nepouštějte.
Je přitom vcelku jedno, jestli Staněk jednal na základě dohody nebo jen v jakémsi tichém srozumění, či dokonce zcela nezávisle. Zeman si bezpochyby může mnout ruce.
Problém je ovšem širší, protože se týká i ČSSD. Její předseda Jan Hamáček okolo Staňka lavíroval, odmítal ho navzdory sílícímu tlaku v kulturní obci i ve vlastní straně odvolat. Jelikož Staňkovo zmatené počínání sociální demokracii před nadcházejícími eurovolbami nikterak neprospívalo patrně ani u mnoha z těch voličů, kteří Fajta takříkajíc nemuseli coby člena arogantní pražské „kavárny“, nabízí se jako nejlogičtější vysvětlení, že Hamáček nechtěl jít v případě jím iniciovaného odvolání Staňka do boje se Zemanem.
Dalo se totiž předpokládat, že pokud by k odvolání došlo bez toho, že sám Staněk by uznal, že situace je neudržitelná, a chce proto rezignovat, Zeman by se zase jednou mohl pustit do svých oblíbených „kreativních“ výkladů Ústavy. A pokud by Hamáček neměl v takovém případě jednoznačnou podporu premiéra, mocenský kartel Zeman-Babiš by ho v celé věci mohl takříkajíc vykoupat.
Hamáček a ČSSD ovšem ani tak nemají vyhráno. Zeman sice tvrdí, že se s ČSSD po odchodu Sobotky smířil, a bude ji prý dokonce volit v evropských volbách, jenže pokušení ukázat, kdo je pánem hry na českém politickém poli, bude silné. Navíc mu Staněk prokázal službu. Pokud ho odvolá bez zdržování a „konzultací“, bude to spíše překvapení. Babiš už dopředu připravuje Zemanovi půdu, když říká, že neví, zda prezident Staňka odvolá, budou spolu prý nejprve o celé věci diskutovat.
Jiří Pehe
Politický analytik a spisovatel. Zaměřuje se především na dění ve střední a východní Evropě.
Dva roky působil jako ředitel politického odboru Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.
V současnosti je ředitelem New York University v Praze a vede Pražský institut pro demokracii, ekonomii a kulturu Newyorské university (PIDEC).
ČSSD tak zase jednou zaplatí za to, že se nedokázala od Zemana razantně distancovat. Hamáček ho dokonce pozval na stranický sjezd poté, co Zeman zablokoval jmenování Miroslava Pocheho ministrem zahraničí a pronášel nelichotivé výroky o Pocheho „náhradníkovi“—Tomáši Petříčkovi. Kdyby Hamáček hrál tvrdě podle ústavních pravidel s tím, že pokud Babiš neprosadí jmenování Pocheho, ČSSD nebude ve vládě, nemusel by nyní trnout, co za jeho zády Zeman a Babiš zase ukuchtí.