Reforma důchodů? Mission impossible, říká šéfka komise

Scházíme se spolu na začátku května. Krátce po skončení třetí schůze Komise pro spravedlivé důchody, které rektorka Mendelovy univerzity předsedá. Je na ní vidět únava, zároveň ale i spokojenost, že se uvnitř pracovního týmu daří rychle hledat přijatelný konsenzus. Nejtěžší bitvy ji ale teprve čekají.

„Chci co nejrychleji vyřešit dílčí úpravy důchodového systému, na kterých panuje v komisi široká shoda. Řadu problémů už máme zmapovaných, takže stačí zvolit nejvhodnější řešení. Až pak bych se ráda věnovala návrhům na rozsáhlejší změny, kolem kterých se určitě povede větší diskuze,“ vysvětluje ekonomka Danuše Nerudová.

Jste spokojená s dnešním jednáním komise?

Rozhodně. Našli jsme společnou řeč, že je potřeba sáhnout do zákona o daních z příjmů, protože už tam vznikají nerovnosti, které se následně projevují v rozdílných důchodech mužů a žen. Jde například o takzvaný institut spolupracující osoby, kterou u podnikatelů často bývají manželky nebo životní partnerky. A ty jsou pak v důchodu znevýhodněny. Na spolupracující osoby se v naší legislativě na dlouhá léta úplně zapomnělo, takže je potřeba změnit aktuální nastavení.

Další zásadní věc je shoda na principech konceptu sdíleného vyměřovacího základu pro výpočet důchodů. A to na dobrovolné bázi. Technicky by to mohlo fungovat jednoduše, protože jediné, co by Česká správa sociálního zabezpečení požadovala od partnerů, kteří se na tom dohodnou, by byl písemný souhlas, že chtějí vyměřovací základ sdílet. Ve chvíli, kdy by od toho chtěli zase odstoupit, by stačilo jen písemné oznámení.

Danuše Nerudová

Narodila se v roce 1979. Vystudovala obor hospodářská politika a správa na Provozně ekonomické fakultě Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně. Od září 2007 tam působila jako vedoucí Ústavu účetnictví a daní. Ve své vědecké práci se specializuje na problematiku daní a jejich harmonizaci s Evropskou unií. V roce 2017 získala titul profesorky, jmenovací řízení pro obor finance absolvovala na Vysoké škole ekonomické v Praze. Od února 2018 je rektorkou Mendelovy univerzity. O rok později ji ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová jmenovala do čela Komise pro spravedlivé důchody.

Něco podobného už ale navrhovala předchozí důchodová komise, a nakonec z toho nic nebylo…

Rozdíl není jen v tom, že by nyní mělo jít o dobrovolné ujednání. Oproti předchozím letům zaznamenávám i posun ve společenském vnímání tohoto problému. Paní ministryně téma veřejně otevřela, neboť doposud kolem nerovného postavení mužů a žen v rámci důchodového systému neprobíhala dostatečná veřejná diskuze. To se teď mění.

Další krok správným směrem je vyměřovací základ za dobu péče o závislé osoby. Péče o blízké, ať už děti nebo nemohoucí příbuzné, dnes není v penzijním systému dostatečně oceněna. To chceme změnit.

Jako vyloučená doba by se mohla počítat i péče o děti ve věku od čtyř do devíti let, uvedlo ministerstvo po dnešním jednání. Souhlasíte s tímto návrhem?

Myslím, že je potřeba ho ještě rozpracovat. Samotná podstata je správná, protože v tomto období jsou mzdy žen nejvíce ovlivněny výchovou dětí. Ale možná by stálo za to navrhovanou dobu trošku zkrátit. Panují totiž obavy, že by to mohlo vést k demotivaci žen k návratu do práce. Což je vcelku relevantní argument.

Pojďme se ještě vrátit na úplný začátek vašeho působení v důchodové komisi. Jak vám vlastně ministryně Jana Maláčová vysvětlila, že chce do jejího čela právě vás?

Možná bych měla začít tím, že jsem nabídku pečlivě zvažovala. Vzhledem k úspěšnosti předchozích důchodových komisí mi totiž bylo jasné, že to bude mission impossible. Na druhou stranu mě zaujalo, že paní ministryně chtěla v rámci důchodového systému začít řešit genderový problém. Na úrovni Evropské unie jsem se zabývala genderovými aspekty v daňové a sociální politice státu, dokonce jsme s kolegy pracovali na studii, jejíž resumé později přijal Evropský parlament. Uvědomovala jsem si, že mým úkolem – jako ekonoma, který řeší projekty financované z veřejných peněz – je snažit se, aby výsledky byly přetaveny do reálných politik. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsem na nabídku nakonec kývla.

Druhý důvod jsou pak moje děti. Nerada bych se dožila situace, že by se mě za deset patnáct let zeptaly, proč jsem odmítla možnost pokusit se zlepšit náš důchodový systém. Je strašně jednoduché stát opodál a kritizovat jakýkoli návrh. Daleko těžší je být ten konstruktivní, kdo s návrhy přichází.  

Bylo složení komise jen v režii ministryně Maláčové, nebo jste se na výběru členů také podílela?

Komisi dávala dohromady paní ministryně tak, aby zahrnula veškeré relevantní představitele poslaneckých a senátorských klubů včetně sociálních partnerů a akademické sféry.

Předchozí důchodové komisi, kterou vedl sociolog Martin Potůček, se často vyčítal velký počet členů. Byla přirovnávána k autobusu plnému lidí, kteří se nedokážou domluvit. Neměla ale o moc členů víc než vaše komise. Nemělo to být poučení, že subtilnější tým může rozhodovat rychleji a flexibilněji?

Samozřejmě to klade nemalé nároky na způsob vedení jednání, ale věřím, že se s tím dokážu popasovat. Ve větším počtu členů ale rozhodně nevidím nevýhodu. Předchozí komise odvedly obrovský kus práce, předložily řadu věcných návrhů a vytvořily modely, se kterými můžeme dál pracovat, ale mělo to jednu zásadní vadu na kráse – chyběla jim politická shoda.

Jsem ráda, že na dosavadní jednání naší komise pravidelně chodí drtivá většina nominovaných členů a diskuze jsou velmi živé. Političtí členové slyší odborné názory a stejně tak je důležité, aby odborníci slyšeli zpětnou vazbu od politiků, protože ta by měla formovat jejich uvažování o problému. Úkolem by nemělo být předložit návrh tak, aby se s ním nedalo dál pracovat, musíme být schopní návrh adaptovat podle toho, kam se ubírá politický konsenzus. Bez něho by naše práce neměla smysl.  

Docházka politických členů Potůčkovy komise nebyla zrovna ukázková. Jejich neúčast dokonce několikrát zablokovala hlasování o jednotlivých návrzích.

S docházkou jsem zatím spokojená. Snažíme se volit termíny jednání tak, aby se nekryly se schůzemi Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Chci, aby naše jednání byla maximálně konstruktivní a aby politici měli důvod se jich pravidelně účastnit, protože jejich přítomnost je pro výsledek naší práce zásadní. Je nutné, abychom se co nejrychleji dostali ke klíčovým otázkám dané problematiky.

Nebojíte se, že až uplyne nějaká doba a budou se blížit volby, začnou si politici ohledně úprav důchodového systému hrát na vlastním písečku a vaši práci budou sabotovat? Ukázkovým příkladem je Andrej Babiš, který závěry minulé důchodové komise zcela ignoroval.

Tohle riziko tu samozřejmě je. S tím ale můžu jen těžko něco dělat. Klíčové bude, aby paní ministryně Maláčová dokázala prosadit návrhy komise na koaliční radě. Věřím, že politici budou racionální a nezačnou předkládat vlastní návrhy, které budou úplně mimo realitu.

Premiér Babiš v únoru mluvil o návrhu na penzijní reformu z pera Jiřího Rusnoka, který byl sepsaný už v roce 2004. A mimo jiné počítal i s druhým pilířem….

Nemyslím si, že je dobrý nápad bavit se o návrhu reformy, který vznikl ještě v době před ekonomickou krizí, tedy za zcela jiné ekonomické situace. A co se týče druhého pilíře: kudy chodím, tudy říkám, že jeho opětovné zavádění není na pořadu dne. Politici ho totálně zprofanovali. Já sama jsem ve druhém pilíři byla, ale vážně si nedokážu představit, čím by musel stát lidi přesvědčit, aby do něj znovu vstupovali. Zavádění druhého pilíře – a vlastně i obecně reformování penzijního systému – bylo úspěšné v zemích, kde je vysoká důvěra ve stát. To Česká republika bohužel není.

Když jste do druhého pilíře vstupovala, musela jste si přece myslet, že je pro penzijní systém přínosný…

Zpětně už vám asi nedokážu říct, co pro mě bylo hlavní motivací, abych do druhého pilíře vstoupila. A také musím uznat, že nebyl dobře nastavený. Asi jsem myslela především na to, že by lidé měli mít větší zodpovědnost za svůj vlastní důchod a neměli by spoléhat jenom na státní penzi. To platí pořád. Stát neumí motivovat lidi, aby se víc – a hlavně včas – starali o svůj důchod. Neumí změnit jejich uvažování.

Ve druhé části rozhovoru se dočtete především o možných úpravách třetího pilíře, neutěšeném demografickém výhledu a finanční udržitelnosti českého penzijního systému.

Ondřej Tůma

Vystudoval žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Studoval také na Fakultě humanitních studií v Praze a na Goethe-Universität ve Frankfurtu nad Mohanem. Má za sebou stáže v Českém rozhlase a Lidových novinách.... Další články autora.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem