Otevírat plovárny jen pro ženy? Zajdeme ve vstřícnosti menšinám až tak daleko? Poslankyně z Rakouska hovoří o migraci a o tom, co nás spojuje

Rodinná politika představuje jednu z hlavních oblastí vašeho zájmu v rakouském parlamentu. Co jsou podle vás hlavní výzvy, kterým rakouská rodinná politika v současnosti čelí?

Rodinná politika byla mým zájmem hned kromě tématu vysídlených osob ještě předtím, než jsem byla v roce 2008 zvolena do Národní rady (dolní komory rakouského parlamentu, pozn. redaktora). Rodina je neocenitelná pro naši společnost a budoucnost. Vždy jsem považovala za důležité, aby se ženy, které se rozhodly mít děti a zakládat rodiny, těšily stejné úctě jako ty, které se rozhodly naplno věnovat své profesní kariéře. Dalším důležitým prvkem rodinné politiky je i podpora ze strany státu. První kroky v této oblasti se v Rakousku uskutečnily během prvního roku koaliční vlády stran ÖVP-FPÖ (Rakouská strana lidová - Svobodní). Dobrým příkladem je například „Family Bonus Plus“, který snižuje roční daňové odvody rodin o zhruba 1 500 eur za dítě.

V Česku se uskutečnila nedováno diskuse o možnosti legalizace stejnopohlavních manželství. Návrh tohoto zákona nyní leží v Poslanecké sněmovně. Objevily se petice jak ty, které tuto úpravu podporují, tak proti. Jaký je váš názor na tuto problematiku?

Vláda každé země si musí rozhodnout sama, co považuje za nejlepší řešení pro svůj stát.

Zeptám se na téma migrace. Od roku 2015 evropské země čelí takzvané migrační krizi, která do Evropy přivedla vysoké počty přistěhovalců ze zemí islámského civilizačního okruhu. Jsou to lidé z Blízkého a Středního východu, z Afriky. Jaká je vaše názorová pozice v této oblasti?

Tady je nutné jasně rozlišovat mezi uprchlíky, kteří spadají pod mezinárodní ochranu podle Ženevské konvence a ilegálními migranty. Je jasné, že uprchlíkům musíme pomáhat. Na druhé straně je ovšem stejně tak evidentní, že ve chvíli, kdy jednotlivci status uprchlíka vyprchá a důvody pro jeho útěk ze země původu už neexistují, musí se vrátit zpět domů.

Něco zcela jiného je migrace z ekonomických pohnutek, tedy například ta v důsledku hledání lepších životních podmínek. Takoví migranti by měli velmi pozorně sledovat pravidla, pod kterými mohou do konkrétní země vstoupit.

V případě, že k tomu, aby získali status uprchlíka nebo jim byl přidělen azyl, neexistuje důvod, musejí být vráceni do země svého původu. V posledních letech se ovšem dělicí čára mezi těmito dvěma skupinami stává stále více nejasnou.

Česká republika je jednou ze zemí, které odmítly povinné kvóty na přijímání migrantů, odsouhlasené v Bruselu. Co si o tomto rozhodnutí myslíte?

Rozhodnutí, které přijaly státy takzvané Visegrádské čtyřky a kromě nich ještě také Velká Británie, bylo svého času pochopitelné. Poté, co selhala bezpečnostní opatření na vnější hranici Evropské unie a zároveň selhal i systém Dublin III, nebyl nikdo ochoten pouštět se do nějakých nových experimentů. Současná rakouská federální vláda je ostatně také proti povinným kvótám. Každý stát by si měl moci rozhodnout sám za sebe, koho chce vpustit na své území a také kolik lidí vlastně dokáže a může přijmout.

Podle řady průzkumů veřejných mínění většina Čechů vnímá migraci spíše jako hrozbu. Naladění české veřejnosti k migrantům je spíše negativní. Jaká je situace v Rakousku?

Jak jsem již řekla, musíme si to jasně rozdělit. Nevěřím tomu, že lidé v České republice jsou méně ochotní pomáhat než lidé v jiných zemích. Na druhé straně musíme ale akceptovat to, že jsou Češi velmi skeptičtí, co se týče masové a nekontrolované migrace. Obzvlášť to platí, když se podíváme na to, že mnoho migrantů vstoupilo na území Evropské unie ilegálně a bez patřičných dokumentů. Ti, kteří přišli ilegálně, nemají žádné právo tu zůstat a musejí být vráceni do zemí, ze kterých pocházejí.

Poslankyně rakouských Svobodných (FPÖ) Anneliese Kitzmüller (Foto: Johannes Zinner (Parlamentsdirektion)

Druhou věcí, která hraje v tomto kontextu důležitou roli, je integrace. Nemůžeme popřít, že ve velkých evropských městech již vznikají paralelní společnosti. Zásadním bodem je otázka, do jaké míry by měla integrace představovat pro nově příchozí do Evropy nutnou povinnost. Jistě, menšiny mají v demokratických režimech určitá práva. Jak daleko by ale měla tato práva zacházet? V případě, že se objevují diskuse typu „ve kterých hodinách by měly být veřejné plovárny otevřeny výhradně pro ženy“, se názory na otázku uvedenou v předchozí větě rozcházejí.

Měla by mít Evropská unie společnou přistěhovaleckou a azylovou politiku spadající pod jeden evropský úřad, jak navrhoval francouzský prezident Emmanuel Macron?

Takové opatření by omezilo suverenitu jednotlivých členských států Evropské unie a já jsem zcela proti.

Pozice Německa a Francie v Evropské unii, zdá se, posiluje. Pravděpodobně by mohla být ještě silnější poté, co dojde k realizaci brexitu a Velká Británie definitivně evropské společenství opustí. Jak by na toto měly menší členské státy EU, jako jsou například Rakousko nebo Česká republika, reagovat?

Evropská unie disponuje pravidly, která brání velkým členským státům prosazovat své záměry navzdory vůli ostatních. Patří mezi ně například právo veta, které mají jednotlivé členské země k dispozici. Koneckonců, Francie a Německo jsou rovněž ve směřování své evropské politiky závislé na souhlasu ostatních členů Unie.

Je francouzský prezident Emmanuel Macron mezi rakouskými zákonodárci populární?

Na tuto otázku neexistuje jednoduchá odpověď. V současnosti nevíme, co Macron a jeho hnutí „En Marche“ vlastně znamená. Macron sice výrazně zvítězil v prezidentských volbách. Ovšem jeho popularita ve Francii jen krátce poté dramaticky poklesla. Macron začal s obnovou francouzského politického systému. On sám byl ale v minulosti jeho součástí a zastával odpovědné funkce v předešlé francouzské vládě socialisty Hollanda. Stejně jako je tomu u jiných politiků, Macronova popularita závisí na konkrétních opatřeních, která prosazuje. U francouzského prezidenta jde, zdá se, o mix neoliberální a socialistické politiky, který je charakterizovaný touhou po další centralizaci v Evropě.

Přibližně před měsícem jste byla součástí delegace skupiny rakouských poslanců v Poslanecké sněmovně České republiky. Na tiskové konferenci předsedů dolních komor rakouského a českého Parlamentu, Wolfganga Sobotky a Radka Vondráčka zaznělo, že současné česko-rakouské vztahy jsou „nejlepší v historii“. Co na to říkáte? Co mají Češi a Rakušané společného?

Pravda je, že Češi a Rakušané sdílejí tisíciletou historii. Jak ovšem všichni víme, tato historie nebyla zcela bez vzájemných třenic. Obzvláště to platí o době konce 19. století a první polovině století dvacátého. Člověk by se ale měl vždy zaměřit spíše na to, co nás sjednocuje. Není žádný důvod zaměřovat se jen na několik desetiletí společné historie. Je pravda, že naše kulturní oblast se vyvíjela jednotně po celou řadu století, přičemž byla rozdělena až později, a to nikoliv pouze prostřednictvím takzvané železné opony. Jsou to právě tyto staré tradice, které bychom měli uchovávat a které by nám zároveň měly poskytnout i společný základ pro náš budoucí vývoj.

Mohly by Rakousko a Česká republika v rámci Evropské unie prosazovat své zájmy společně? Jak?

Společné aspirace v rámci Evropské unie by měly být odvozeny od společných zájmů. V současnosti například neexistuje žádné dobře fungující přímé spojení z Vídně přes Prahu do Varšavy. V oblasti infrastruktury tak musí být uděláno mnoho. Zároveň tu je i velký potenciál pro lepší ekonomickou a kulturní spolupráci. V té by mělo být využito podpory ze strany Evropské unie. Nejdůležitější ovšem je, abychom jednali společně bez toho, že dovolíme ostatním nás rozdělit.

Jaký je cíl rakouských Svobodných (FPÖ) pro blížící se evropské volby? Jaké jsou jejich priority?

Blížící se volby do Evropského parlamentu mohou být příležitostí pro to, Evropskou unii reformovat a zároveň potlačit její byrokracii. Evropská unie by měla přijímat zákony, které jsou prospěšné jednotlivým členským státům a jejich občanům a které zároveň nezasahují do činností, ve kterých by měly být jednotlivé státy suverénní. EU by také měla podporovat propojování jednotlivých zemí. Ať už jde o ekonomické projekty, zahraniční politiku nebo záležitosti týkající se bezpečnosti. Koneckonců, princip subsidiarity je jedním ze zásadních principů Evropské unie od jejího vzniku. Takové věci vyžadují silný blok vlasteneckých sil.