Článek
Vrátil jste se do českého dresu jako hodně jiný hráč?
Pořád věřím hokejově sám v sebe, podle toho i hraju. Stoprocentně jsem ale za čtyři roky za oceánem bohatší o spoustu zkušeností. Doma jsem mistrovství hrál jako vyjukaný talent z Plzně, nyní mám štěstí, že mohu hrát NHL vedle skvělých hokejistů a něco od nich odkoukat. Dostal jsem v Pittsburghu důvěru, což mi zvedlo sebevědomí a posunulo o kus dál.
Stejně jako před čtyřmi roky začínala reprezentace i letošní šampionát proti Švédům, vybavily se vám tedy vzpomínky na Prahu?
Maličko jsem zavzpomínal. Bylo to perfektní mistrovství s parádní atmosférou, navíc v mém rodném městě. Pro mě bylo obrovským zážitkem hrát v lajně s Jágrem, ale přece jen uběhla už dlouhá doba a můj hokejový život se výrazně proměnil. Celý ten čas jsem ale za nároďák nehrál a už mně to chybělo, takže možnost účasti na šampionátu beru jako velkou odměnu. Je to zvlášrní reprezentovat svou zemi a snažit se hrát tak, abych na konci slyšel českou hymnu.
Český útočník Dominik Simon a Dmitrij Orlov z Ruska.
Když jste v létě 2014 jako nechtěný mladíček opouštěl Spartu, nebál jste se o svůj další hokejový osud?
Ve Spartě jsem byl od deseti let, ale pak mi nedávala prostor a já viděl kanadskou juniorku jako jedinou možnost. Jenže klub mě podle smlouvy nemusel pustit. Naštěstí se ozval Martin Straka, kterého jsem od mala obdivoval, že by mě chtěl do Plzně, čímž mi řešení situace ulehčil. A prožil jsem tam krásný čas, tam vlastně kariéra nabrala zase správný směr.
Bylo hodně psychicky náročné v zámoří vydržet přes dva roky na farmě?
I když jsem po šampionátu dostal smlouvu v zámoří, tak mi tam brzy došlo, že cesta do NHL bude složitá a zdlouhavá. Pokud nejste vysoko draftovaný, tak musíte jít přes farmu a je prakticky jisté, že dostanete docela velkou ránu.
V čem?
Je totiž trochu jedno, jaký hrajete hokej, na farmě je to spíš o jiných věcech. Třeba o tom, že si vás klub vychovává ohledně přístupu, učí vás hrát tvrdě a vydržet v rytmu celých šedesát minut. Myslím, že si vás i trošku testují, jak zvládnete různé nepohodlí, nutí vás pracovat nejen na hokejových věcech. Občas je to i dost nepříjemné.
Dokázal jste být trpělivý?
Je to složité, ale pořád hrajete hokej. Musíte však prokázat velkou psychickou odolnost, zvlášť když si myslíte, že na NHL máte a oni vás stejně drží dole. Vypadá to až nekonečně. Ale nesmíte si moc pustit do hlavy, že se trmácíte autobusem po nocích.
Útočníci Dmitrij Jaškin (vlevo) a Dominik Simon na tréninku reprezentace v Bratislavě.
Co vám pomohlo vydržet?
Asi pozitivní přístup. Jsem optimista i v civilním životě. Když mě ale na začátku třetí sezony poslali zase na farmu, tak někdy v listopadu přišla krize, už je toho měl vážně dost. To byl asi nejhorší moment celé mé zámořské anabáze. Naštěstí v tu chvíli se všechno zlomilo, šel jsem nahoru a pak už si mě tam Penguins drželi, vlastně až doteď. Asi bylo důležité si tím vším projít. Člověk získává pokoru, zjišťuje, že nic není zadarmo, a pak si té šance samozřejmě i víc váží. Už jen být v NHL dává člověku strašně moc.
Zůstává vám dodnes v paměti první zápas v NHL?
Samozřejmě. Bylo to v Madison Square Garden v New Yorku a pamatuji si, jak jsem byl nervózní. Spadlo to ze mě po vykročení na led, dodnes si vybavím jak úžasně nějaká mladá holka zpívala hymnu. Já měl úplně husinu a nemohl se dočkat prvního střídání. První zápas v NHL je pro mě pořád asi nejvíc v kariéře, odmala jsem měl takový sen a najednou se splnil.
Postupně se prokousal až do elitního útoku k Sidney Crosbymu, jak jste to vnímal?
Snažím se za všech okolností hrát co nejvíc v klidu a že je to po boku Crosbyho, to je taková krásná věc navíc. Sidney je neskutečný hráč. Mám k němu obrovský respekt. Je docela hustý, kolik let se drží na vynikající úrovni. S ním na ledě je opravdu radost hrát. Navíc je moc fajn i jako člověk, žádné hvězdné manýry. Za všech okolností profík. Na tohle má Pittsburgh štěstí, Crosby i Malkin jsou lídři, kteří nejsou vůbec nafoukaní. Nic špatného se na ně říct nedá.
Po čtyřleté odmlce si útočník Dominik Simon znovu zahraje na světovém šampionátu.
Ke komu máte v kabině Pittsburghu nejblíž?
Možná právě k Malkinovi, díky podobnosti řeči jsme si k sobě rychle našli cestu. Pak jsou tam ale i kluci, které jsem dřív potkal na farmě, na večeři zajdu každou chvíli s někým jiným.
Jste v týmu Penguins ale jediný český hokejista, nestýská se vám?
Celý život už odmala hokeji obětujete hodně. Jsem v Americe proto, že se chci hokejově dál zlepšovat a musím snést i samotu. Ani rodina se tam za mnou moc nedostane. O to víc jsem pro ni sháněl lístky do Bratislavy, že mě můžou vidět naživo. Naši se snaží koukat i na moje utkání v NHL, je pro ně ale nepohodlné vstávat ve dvě ráno, takže teď si užívají šampionát.
Jak si od hokeje nejlépe odpočinete?
Když jedu k moři, natáhnu se na pláž a úplně relaxuju. Snažím se o to každý rok, snad to stihnu i letos, a jestli tady na Slovensku něco uhrajeme, a já věřím, že jo, tak si tu medaili vezmu sebou.
