Pro někoho mohou být nejlepším orchestrem světa Berlínští či Vídeňští filharmonikové či jiné špičkové orchestry z Německa, USA či Izraele. A pro někoho je to Orchestra dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia z Říma. Žebříčky jsou jistě vždy nepřesné, ale stejně to člověku nedá a nějaké vlastní si sestavuje.
Římský orchestr už na festivalu zazářil roku 2015, teď přijel se svým šéfem Antoniem Pappanem, jinak též šéfem Královské opery Covent Garden, v rámci turné a s rusko-maďarským programem. V Obecním domě začal skladbou Noc na Lysé hoře od Modesta Petroviče Musorgského, kterou zahrál v původní autorově „neučesané“ verzi, nikoli v obvyklejší úpravě Nikolaje Rimského-Korsakova. To ovšem neznamená, že hra musí být hrubá. Italové obrázek sabatu čarodějnic zahráli divoce, s vnitřním ohněm, přitom jedním slovem krásně.
V Koncertu pro housle č. 1 Bély Bartóka byl orchestr „jen“ partnerem houslistky Lisy Batiashvili, jež toto dílo podala s velkou tónovou kulturou, s citem pro lyriku i s temperamentem. Nicméně byla to především Šeherezáda od Nikolaje Rimského-Korsakova, v níž se ukázalo, čím je tento orchestr jedinečný: Jakoby v sobě spojoval to nejlepší ze všech jiných „top“ orchestrů – a současně neměl žádnou jejich slabší či upozaděnou (pokud se to vůbec u těchto těles dá takto formulovat) stránku.
Je to vlastně sestava famózních sólových hráčů (na prvním místě koncertní mistr, houslista Carlo Maria Parazzoli), kteří spolu muzicírují, jejichž lahodný, osobitý, lehký zvuk doslova svítí ve všech nástrojových skupinách, ale tato krása nejde na úkor horoucího projevu či hlubšího myšlenkového ponoru - naopak. Právě Šeherezáda, skladba odlehčenějšího rázu a zamýšlená víceméně pro efekt, nabyla netušené závažnosti a citovosti. Orchestr tvoří téměř výlučně Italové, takže se tu určitě projevuje něco jako „italský duch“, který se Pappanovi daří podřídit žádoucí disciplíně. Výsledkem je unikátní těleso, ve hře vyvažující emoce a intelekt a schopné geniálně zahrát cokoli. Člověka mimoděk napadlo, jak by asi přistoupilo ke Smetanově Mé vlasti?
Nakonec orchestr přidal ještě závěr Tance hodin z Ponchielliho opery Gioconda. Pokud měl koncert vůbec nějaký kaz, tak volbu prvního přídavku, to jest po Bartókově koncertu. Nejspíš ve snaze udělat gesto vůči publiku Pappano s Lisou Batiashvili zvolili Dvořákovo Largo z Novosvětské symfonie v úpravě houslisty Fritze Kreislera. Ta je ovšem tak kýčovitě uslzená, že to bylo spíš trapné než potěšující.
Vzhůru do Bachova kosmu
Vedle orchestru z Říma zákonitě blednou solidní výkony jiných těles. Symfonický orchestr Českého rozhlasu o dva dny dříve hrál v Obecním domě program složený z děl Hectora Berlioze. A jakkoli tak činil s energií, jakkoli violista Karel Untermüller v sólovém partu skladby Harold v Itálii potěšil příjemným tónem a oduševnělostí, jakkoli britský dirigent John Nelson je expert na Berlioze a zvláště z Harolda vytěžil pěkné detaily, dojem z večera nebyl tak silný. Možná proto, že v následném monumentálním Te Deum, na němž se podílely i sbory z Česka a Slovenska, převládal pocit právě jen z mohutnosti, které po chvíli začalo být už příliš a nechtělo se věřit, že by se s výrazem nedalo víc kouzlit.
Kolosem zcela jiného druhu je šest skladeb pro sólové housle Johanna Sebastiana Bacha, které německá houslistka Isabelle Faustová přednesla v sobotu v Rudolfinu. Části těchto sonát a partit posluchač zná z přídavků, slyšet je pohromadě však lze jen výjimečně. Ač jsou nesmírně obtížné, jejich prvoplánový efekt je malý, vše vychází z hloubky, z intimity, což zvyšuje náročnost interpretační i posluchačskou. Ostatně Faustová si mezi oběma částmi koncertu vyžádala neobvykle dlouhou, čtyřicetiminutvou přestávku.
Čistého času strávila na pódiu sama přibližně dvě hodiny a dvacet minut a prováděla kompozice, na nichž Bach demonstruje, kolik hlasů může ze sebe vydat a do jakých hudebních rozměrů může narůst takový nástroj, jako jsou housle. Faustová hrála na své stradivárky, k nimž používala barokní smyčec, bez zaváhání, bez známky únavy, s hlubokým ponorem, stylovou čistotou a uvolněností a posluchače spolehlivě vtáhla do bachovského kosmu.
