„Banderovci? Prosím vás...“ mávne rukou starosta Kupičova Serhij Kosť a nasedá do svého žigulíku, aby nás doprovodil do svého úřadu. Ten je v cihlovém domě, nejlepším ve vesnici, který tu postavila před sto lety česká rodina. Za druhé světové války se tu Češi spojili s Poláky a založili domobranu proti banderovcům, Ukrajinské povstalecké armádě (UPA).
  |
Dnes má sedmnáct banderovců padlých údajně v boji s Němci pomník hned vedle monumentu rudé armády, zdá se ale, že minulost tu už nikdo neřeší. „Podívejte, toto je projekt, jak obnovit to, co tady zůstalo po Češích,“ vytahuje starosta z šuplíku štos papírů. Vše je v nich konkrétně popsáno, jen v kolonce termín realizace stojí: „Podle toho, jak se podaří sehnat finance.“
Do Kupičova stejně jako na celé území tehdejší Volyňské gubernie carského Ruska přišli Češi ve druhé polovině 19. století za půdou, která se doma nedostávalo. V roce 1920 byli v Kupičově dominantní národností vedle Ukrajinců, židů a Poláků. Druhá světová válka složením vesnice zamíchala.
Ukrajinská vládní koalice se rozpadla. Údajně chce zabránit Zelenskému v rozpuštění parlamentu |
Prvními oběťmi byli židé, pak začala UPA cíleně útočit na Poláky s cílem etnicky vyčistit území, které mělo být budoucím ukrajinským státem. Čechy podle řady svědectví banderovci obvykle nenapadali, Kupičov byl trochu výjimkou kvůli těsnému sepětí místní komunity s Poláky. Po válce pak většina Čechů vystěhovala do vlasti, z Československa přišli v rámci dobrovolného přemístění slovenští Rusíni. Sám starosta je z poloviny jejich potomkem, přičemž žádný čistý Čech tu už nežije. Zřejmě poslední krajanka Marie Kafková ovládající češtinu loni zemřela
Nasedám do žigulíku a objíždím místa, která by starosta chtěl zvelebit: hasičskou zbrojnici a hřbitov. „Chceme vykácet stromy, narovnat pomníky a postavit okolo zeď,“ ukazuje starosta a dělá nám obšírnou exkurzi. „Těžko už se dopátráme, kdo to byl,“ říká u náhrobku muže v carské uniformě se jménem Boris Biljanovskij, který zemřel v roce 1934, když byl Kupičov součástí východního Polska, až po druhé světové válce posunuli Sověti hranici na západ. „Hlavní je, aby naši a vaši předkové leželi v důstojném prostředí a bylo na ně možné vzpomínat,“
Dělníci politiky
O Ukrajině se hodně mluví v souvislosti s prezidentskými volbami, ty nejdůležitější věci se ale řeší v komunální politice. Vesničtí starostové a místostarostové jsou tak skutečnými dělníky politiky, před kterými stojí vedle ruských ambicí, chudoby a korupce jeden z nejpalčivějších problémů celé Ukrajiny - vylidňování. Záleží na jejich šikovnosti sehnat v chaotickém systému peníze, přitom jsou okopáváni ze všech stran. Přitom s očekáváním vzhlížejí na Kyjev a Evropu, jaké jim k tomu vytvoří podmínky.
Saakašvili plánuje návrat na Ukrajinu, chce radit Zelenskému |
„Kdy nám dostavíte silnici?! A kdy už konečně pojede autobus?!“ křičí z poza plotu důchodkyně na Voloďu Michalčina a Romana Stasjuka. První z nich je místostarostou bývalé české vesnice Hrušvice, ke které patří i Martinovka, druhý podniká a neformálně mu pomáhá. Ani oni nemají české kořeny, Stasjuk pochází z centrální Ukrajiny, Michaličin je také potomek Rusínů přesídlených po válce. Poslední ze zdejších krajanů zemřel před rokem a tak se odsud čeština, vytratila. Kostel, hřbitov i tradiční podlouhlé domy s hrubou omítkou a zakulacenými okny ale zůstávají a některé dokonce mají na střechách původní tašky.
„Nemůžeme jen tak sedět a čekat, že se vše vyřeší samo,“ říká Michalčin. Patří k politikům nejmladší generace a při prvním setkání by nikoho nenapadlo, že kluk s baťůžkem je místostarostou české vesnice Hrušvice. Dobře se orientuje ve světě internetu i sociálních sítí a díky tomu se daří získávat peníze i organizovat obnovu vesnice. „Na Facebooku jsme napsali prosbu, aby nám lidé poskytli původní materiál na opravu kaple. Cihly, tašky, hřebenáče. A zabralo to,“ říká Stasjuk.
V Martinovce jako by se čas zastavil před sto lety, téměř do jednoho se zachovaly staré podlouhlé české chalupy s dřevěnými okny a hrubou omítkou, mezi nimi stojí vesnická jednotřídka. Místní lidé i přes sliby a hrozby nepřijali pravoslaví, za sovětských dob sem pak nikdy nepostavili pořádnou silnici, ačkoli vesnice je jen tři kilometry od mezinárodního tahu na Kyjev, Lvov a Polsko.
Do Kyjeva je daleko
Hrdinka separatistů, o níž vznikl film, dle médií přeběhla na ukrajinskou stranu |
Silniční deficit se teď snaží Michaličin se Stasjukem napravit, začali ale netradičně, od konce. „Kdybychom ji postavili směrem do obce, nikdy ji nedokončíme. Takto jsou šance získat finance od státu daleko větší,“ říká Stasjuk. „Vím, že to asi nechápete, ale to je takový svéráz naší politiky,“ reaguje na moje rozpaky.
Faktem ale je, že jsou za nimi výsledky a to se ne vždycky vidí. Obnovili kostel, který katoličtí Češi a Poláci předali po svém odjezdu z obce novým pravoslavným osídlencům. Vyčistili hřbitov a pokáceli stromy, na odstranění pařezů padlo několik řetězů motorových pil, a tak je spálili. Korunovace několika let úsilí se očekává v září na svátek Svatého Václava, kdy kapličku přijede vysvětit kněz.
I když komunální politika má své vlastní zákonitosti, přeci jen záleží na tom, co se děje v Kyjevě. Metropole připravuje na pondělní inauguraci nového prezidenta Volodymyra Zelenského, k němuž jsou tady na západě Ukrajiny poněkud ostražitější. Lidé mají strach z nezkušenosti a z toho, že bude podléhat tlaku Ruska či oligarchů. Například miliardář Igor Kolomojskij, s nímž Zelenskyj úzce spolupracoval, se tento týden vrátil do země.
Ukrajinští celníci zabavili celý náklad vánočního poselství moskevského patriarchy |
„Hlavně bude záležet na tom, kdo se stane sekretářem prezidenta a jaký si vybere tým,“ říká Michaličin. Očekává nutné změny, zároveň ale zůstává ostražitý. „Hlavně věříme, že se změní systém. Podle ústavy jsme parlamentně-prezidentská republika, ale za dosavadního lídra Petra Porošenka vše fakticky řídil jenom on. A to snad skončí,“ dodává místostarosta.
