Jandák a Kubera: česká „lidovost“ v akci

Rada České rozhlasu minulý týden rozhodla, že neprojedná výstup radního Vítězslava Jandáka, který to koncem dubna během zasedání trochu „pustil“, slovy vskutku nehledanými vyjádřil svůj názor na kdekoho a oznámil světu, že osmdesátiletému hudebnímu publicistovi Jiřímu Černému „jednu flákne“, až ho potká. Členové rady neschválili zařazení příslušného bodu do programu. Vlastně to tak je dobře. Odpovídající reakcí na to, když někdo vyhrožuje osmdesátiletému člověku fyzickým násilím, je důrazně ho slovně srovnat hned a na místě, a ne zařazovat o pár týdnů později do programu nějaký bod. 

A navíc. Pan Jandák do Rady ČRo jaksi patří, činí ji transparentní, je její vhodnou „tváří“, reprezentující nové poměry a způsob, jímž by se jim veřejnoprávní média měla přizpůsobovat. Pokud by pana radního odvolali a na jeho místo by přišel někdo jiný, nic zásadního by se nezměnilo, příslušné „procesy“ by běžely dál. Zároveň Vítězslav Jandák představuje určitou kontinuitu. Je známý svou „lidovostí“ podobnou té, již kdysi projevovali někteří straničtí tajemníci – sice to byli papalášové, ale zas mluvili tak nějak po našem a s ničím se nepárali. Pan radní a někdejší ministr kultury by se mezi nimi jistě neztratil, také by uměl na zasedání okresního výboru přihodit po pár stakanech nějaké ty peprné fóry, až by soudruzi smíchem pod stůl padali. Je to tedy kontinuita nějakého lidského typu, ve zdejší politice asi vždycky bude někdo takový, někdy spíš na okraji, jinde ho poměry vystrčí výše. Dnešek Jandákům zjevně přeje, je jim nakloněna vládní garnitura, ale široké uplatnění mohou najít i jinde, třeba na tom vlivném křídle zdejšího konzervatismu, které si obhajobu tradice plete s apoteózou křupanství.

Výrazný zásek na tomto poli se během víkendu povedl také demokratické opozici. Předseda Senátu, občanský demokrat Jaroslav Kubera promluvil na tryzně v Terezíně. Neohroženě se během projevu vydal na pole historických srovnání. „Vždyť totalita, nesnášenlivost k jiné rase, k jinému názoru může mít a má dnes zcela jinou podobu. Třeba zahalenou do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus.“ Asi takhle. Mnozí stoupenci ideologie soudobé pokrokářské levice mají sklon chovat se autoritářsky, pokud k tomu mají příležitost (v Česku takových šancí moc nemají, to akutní autoritářské nebezpečí hrozí odjinud). Jiná věc ale je vytahovat zrovna tohle zrovna v Terezíně. Ani ne kvůli potenciálně dotčeným citům vyznavačů politické korektnosti – nesmyslné analogie ostatně patří k jejich běžné argumentační výbavě. Ale spíš kvůli lidem, kteří si Terezínem prošli, a třeba odtud byli transportováni na ještě děsivější místa. Oběti holocaustu v téhle zemi ještě žijí, předpokládám, že jejich zástupci byli i na terezínské tryzně. Pan Kubera pak za nimi mohl zajít, promluvit s nimi o tom, jak jim rozumí, protože i on dnes zažívá něco podobného – jako kritik genderové ideologie a zastánce kouření v restauracích je na tom zřejmě podobně jako Žid za protektorátu. Jistě by ho zdvořile vyslechli, nanejvýš by si při tom mysleli svoje. Ti lidé přežili koncentrák, těžko je může rozhodit papaláš, který si nevidí do úst.