Příběh Karly: O tátu se musím starat sama, už to nezvládám

Napište svůj příběh i vy Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

Jmenuji se Karla, je mi 59 let. S manželem žijeme v malém městečku na západě Čech. Máme dvě děti. Třicetiletá dcera odešla po maturitě studovat do Prahy a už tam zůstala. Našla si práci i manžela, dnes má dvě děti a je spokojená. Synovi je pětadvacet, žije s přítelkyní u jejích rodičů, kde si předělávají celé patro. Čekají rodinu, za dva měsíce bude svatba. I my s manželem máme malý domek, který jsme zdědili po jeho rodičích a před několika lety konečně kompletně zrekonstruovali.

Pracuji na poště, kde jsem už pár let vedoucí, manžel má truhlářskou dílnu. Náš život poslední roky plynul v poklidu, s manželem si rozumíme, oba máme práci, která nás baví, nouzí netrpíme. Radost nám dělají i děti. Všechno se zvrtlo loni v létě. Můj táta spadl ze žebříku, zlomil si ruku, pochroumal záda a od té doby se už o sebe, ale především o hospodářství sám nepostará.

Rodiče měli velké hospodářství

S o dva roky mladší sestrou jsme vyrostly na vesnici, jen pár kilometrů od městečka, kde dnes bydlím. Sestra žije v sousedním městě, jen několik kilometrů od rodné vesnice. S rodiči jsme žili na statku, ke kterému patří dvě louky, pole a kousek lesa. Za minulého režimu na nich hospodařilo družstvo, ale po revoluci všechno rodičům vrátili. Také jsme měli psa, kočky, prasata, králíky, slepice a jeden čas naši chovali i dvě krávy a několik koz.

Jenže jak stárli, my se sestrou ze statku odešly, tak pole i jednu louku prodali a ze zvířat si kromě psa a koček nechali už jen slepice a králíky. A tenkrát, je to tak osm let, se rozhodli, že na nás se sestrou nechají přepsat dům i s pozemky, které si nechali. Máme tak každá půlku.

Postarat se o zeleninovou zahradu, ovocné stromy, zvířata či posekat louku naši zvládali dost dlouho sami. Když byla úroda třešní nebo jablek, jezdili jsme jim pomoci česat, ale naši byli zvyklí na fyzickou práci a se vším si dokázali dlouho bez problémů poradit. Já vlastně ani nepamatuji, že bych je někdy viděla jen tak sedět a nic nedělat. Hlavně táta byl dříč, všechnu těžkou práci dokázal dlouho zastat sám.

Po smrti mámy jsem tátovi pomáhala

Před necelými dvěma lety maminka zemřela, přechodila chřipku a selhalo jí srdíčko. Táta zůstal v třiaosmdesáti letech sám. Měl vždycky tuhý kořínek, i když už maminka nebyla, dokázal se o spoustu věcí kolem domu postarat. Já mu tak jednou dvakrát do týdne přijela pomoct s jídlem, poklidit, vyprat. Táta na domácnost nikdy moc nebyl, o to se starala maminka, on měl práci hlavně s hospodářstvím.

Myslela jsem, že si se sestrou práci a pomoc tátovi rozdělíme, ale ona věčně neměla čas. Tak jsem se s ní nedohadovala, říkala jsem si, že uvařit tátovi zvládnu, když stejně doma vařím. A nějaké to vyprání, umytí nádobí nebo vytření podlah mě nezabije.

Všechno se změnilo loni v létě, když táta vylezl na žebřík, aby natrhal třešně. Jedna vrchní příčka se zlomila a táta spadl dolů. Zlomil si ruku a dost ošklivě si hnul se zády. Ruka srostla, ale záda už se napravit nepodařilo. Od té doby je prakticky nemohoucí, hodně špatně chodí, nevydrží dlouho stát, většinu času tak tráví buď na židli nebo v posteli. Pořídili jsme mu zdravotní postel, aby měl větší pohodlí.

Jsem v jednom kole

Tátovým úrazem a jeho nemohoucností se můj život otočil o sto osmdesát stupňů. Starat se o něj musím denně. Ale nejen o něj, ale i o celé hospodářství, slepice, králíky, zahradu, sekat louku. Pochopitelně na všechno, hlavně na větší či těžší práce, úplně sama nejsem. Pomáhá manžel i syn, ale o tátu a jeho domácnost se starám sama. Když jsem požádala sestru, aby se do starosti o tátu zapojila, opět mě odbyla. 

Prý nemá čas, ale abych tedy neměla řeči, tak občas vypomůže. Ta její výpomoc se odehrává tak, že přijede dvakrát do měsíce za tátou s velkou pompou, přiveze mu něco upečeného, občas i uvařeného, zdrží se hodinu dvě a opět se slovy „tati, já musím, vždyť víš, co toho mám“ zase zmizí. Že by třeba uklidila, nebo pomohla se zahradou, to ne. A nejhorší je, že táta to bere. Je nadšený, že za ním přijela, a když se na ni zlobím, tak mi řekne, že ji mám nechat, vždyť to zvládnu sama.

Jenže já už to nezvládám, mám toho opravdu plné zuby. Mám zodpovědnou práci, domácnost, tátovu domácnost i s hospodářstvím a na soukromý život mi čas nezbývá. Manžel už má taky řeči, že takhle to prostě dál nejde. Nejvíc je naštvaný na mou sestru, což já taky, má polovinu veškerého majetku a čeká, až jí spadne do klína, ale aby pomohla, to ne. 

Před pár dny jsem to už nevydržela, zavolala jsem jí, všechno jí řekla a ona mi odpověděla, že stejně počítá, že to jednou prodá, tak proč bychom to nemohli udělat teď a tátu si prý můžu vzít k sobě, nebo mu najdeme nějaký pěkný domov, kde se o něj budou starat a my budeme mít klid.
Karla

Názor odbornice: Zeptejte se otce

Vážená Karlo. Vy a sestra zjevně nemáte stejnou představu ohledně péče o stárnoucího otce. Jeho úraz urychlil, co by stejně jednou nastalo - řešení situace, kdy se o sebe a svou nemovitost starý člověk už nezvládne postarat.

Ideální by samozřejmě bylo, kdybyste se se sestrou o péči o otce rozdělily, případně si mohly pomoc zaplatit. Vyžaduje to však ochotu obou stran komunikovat a domluvit se. Ta zde však chybí.

Tak mě napadá, mluvila jste se svým otcem o jeho představách, jak dál? Rozhodně bych se jej na ně přeptala. Možná budete překvapena, jak racionální budou.

Dozvěděl se otec naopak od vás, že je nad vaše síly starat se o svou domácnost, chodit do práce a ještě pečovat o otce i s celým jeho hospodářstvím? Nemusí to tušit, proto je dobré být schopna otevřeně mluvit o tom, co zvládnete a co již je nad rámec vašich možností. 

Zkuste vycházet ze stavu „tady a teď“, neupínejte se k ideálnímu uspořádání situace, ta pravděpodobně nikdy nenastane. A k hovorům o tom, co dál, zasedněte ke kulatému stolu ve třech: otec, vy a sestra.
PhDr. Magdalena Dostálová