„Chtěli jsme ukázat Formana jako nejednoznačného člověka, jako osobnost, na kterou se lze dívat z různých úhlů a která zápasí sama se sebou – stejně jako hrdinové jeho filmů. Je tam Forman pochybující versus triumfující, Forman český versus americký, těch protikladů je mnoho,“ říká režisérka. Čeští diváci film poprvé uvidí na festivalu v Karlových Varech, kde bude mít v červenci slavnostní premiéru.
V Cannes se předávaly filmové ceny. Zlatou palmu získalo jihokorejské drama Parazit |
Dokument jste natáčela pro francouzsko-německou televizní stanici ARTE. Našli si vás sami?
Ano, ARTE nedávno začala spolupracovat s Českou televizí, a vznikl tak projekt filmových portrétů zajímavých Čechů, kteří mají přesah do světa. První byl Václav Havel, kterého točila Andrea Sedláčková, potom Tomáš Baťa, to dělal Peter Kerekes, a pak oslovili mě, že by chtěli Miloše Formana. To jsem samozřejmě zaplesala, Forman, legenda, filmařská osobnost mého dětství a dospívání! Ke spolupráci jsem přizvala kolegu střihače Jakuba Hejnu a oba jsme se stali spolurežiséry filmu. S produkční společností Negativ jsme začali na filmu pracovat na konci roku 2017, to Miloš Forman ještě žil, ale už nechtěl mluvit na kameru, necítil se dobře. Ale věděl, že ten film vzniká, a podporoval to. Znal moje filmy, dokonce mám od něj schovaný moc hezký dopis, který mi napsal, když viděl můj film René. Takže to tak z dálky sledoval, a dokonce nás i nasměroval na nějaké materiály. Bohužel po půl roce práce na dokumentu přišla smutná zpráva, že zemřel. Dávali jsme tedy dohromady vše, co kdo kdy s Formanem natočil, bylo to kolem stovky nejrůznějších materiálů. Pořád jsme po něčem pátrali, hledali jsme filmy, o kterých jsme věděli, že existují, ale narazili jsme také na spoustu objevů, záběry, které ještě nikdy zveřejněné nebyly.
Například?
Jedním z takových senzačních objevů byl dokument, který s Formanem v 80. letech natáčela švédská veřejnoprávní televize. Poskytli nám ho a k tomu napsali, že našli ještě zajímavé archivní materiály s Formanem a že nám je posílají. Mezi nimi byl i rozhovor s Milošem Formanem z Cannes z roku 1968, který je točený na pláži: Forman má na sobě jen plavky a rozmlouvá s reportérem o tvůrčí svobodě a totalitě. Skvělý objev, filmařská solidarita švédských kolegů mě moc potěšila. Jak jsme nakoukávali obrovské množství materiálů, zjistili jsme, že Miloš Forman, jak byl mnohdy dotazován na stejné věci, se někdy ve vyprávění historek opakoval. Takže když jsme narazili na několik variant stejného příběhu, vybírali jsme tu nejpovedenější. On třeba častokrát vyprávěl o tom, jak se narodil v malém městečku Čáslavi. A my našli záběr, kdy stojí ve svém newyorském bytě, dívá se přes Central Park na panorama mrakodrapů, na jeden ukáže a říká, že Čáslav měla v době jeho dětství asi tolik obyvatel jako ten mrakodrap ve výhledu. To bylo daleko filmovější, než když to vyprávěl někde usazený v křesle. Tohle hledání nejlepších záběrů a materiálů bylo velké dobrodružství.
‚Snímek Skleněný vykrádá Formana.‘ Autor filmu se k tomu otevřeně přiznal na sociálních sítích |
Zatímco živých lidí se můžete libovolně ptát a brát je do různých prostředí, skládat dokument z archivu je pro vás nezvyklá práce. Neměla jste příliš svázané ruce?
Máte pravdu, že to bylo úplně jiné než obvykle. Když točím sama, vytvářím si cihličky pro definitivní stavbu – a pořád na ni při práci myslím. Tady už jsme s Jakubem Hejnou dostali cihličky hotové a tu stavbu jsme tomu museli podřídit. Museli jsme se vypořádat s celou řadou technických problémů, některé skvělé pasáže jsme získali jen na VHS v příšerné kvalitě a složitě jsme dohledávali originální zdroje anebo jsme museli stříhat v materiálech, ve kterých se stříhá velice obtížně. Dokument třeba otevíráme záběry Věry Chytilové z roku 1981, jak Forman běhá v teplákách a svetru v přírodě. Jenže pod tím hrála hudba, kterou nešlo dát pryč. Ale my jsme tu scénu potřebovali trochu zkrátit. Kolega Hejna tam dokázal udělat asi pět střihů v hudbě, a vůbec to není poznat. Takové neviditelné mravenčí práce je tam spousta. Ten dokument Věry Chytilové považuju za vůbec nejlepší, ona se svou razancí dokázala Formana přimět třeba k tomu, aby se v hotelu Chelsea v New Yorku svlékl do spodků a vyprávěl jí, jak tam na začátku svého amerického pobytu v 70. letech dva roky bydlel, nic netočil a propadal depresím. Forman si tam ochotně lehá do postele a popisuje, jak takhle – vleže, jen s lahví šampaňského – strávil pochmurný silvestr sledováním nekonečných záběrů hořícího krbu v televizi.
Forman je ve svých výpovědích naprosto upřímný. To je pro dokumentaristu požehnání, ne?
No ohromně. Je upřímný, otevřený, autentický, na nic si nehraje. Byl bonviván, měl rád život, ale nebyl snob a nebyl nafoukaný. A to je ve filmové profesi co říct. A navíc měl schopnost vyprávět neprkenně, pointovat historky, přehrávat různé osobnosti.
Těžké dětství, kdy přišel za války o oba rodiče, naopak ve filmu popisuje docela věcně, dalo by se říct s odstupem. Myslíte, že to byl jakýsi způsob sebeobrany?
To určitě taky, ale podle mě to bylo hlavně tím, že už to vyprávěl pomnohokráté. Určitě by to popisoval jinak v patnácti – a jinak o tom mluvil v šedesáti, kdy už to měl dávno zpracované.
Formanovo soukromí ve filmu příliš nerozpitváváte, ale máte tam třeba hezké záběry z Oscarů z roku 1976, na které mohli jeho tehdy dvanáctiletí synové Petr a Matěj přijet z Československa.
Ano, tam je roztomilá scéna, jak s Formanem po Oscarech dělají novináři rozhovor, on stojí se soškou a drží syny kolem ramen. Ptají se ho, jestli kluci viděli Přelet nad kukaččím hnízdem, a Forman říká: „Neviděli, oni chtěli radši jít na Čelisti.“ Pak se stejná situace opakuje o mnoho let později s jeho druhými dvojčaty. Martina Formanová s nimi natočila home video (domácí video), na kterém kluci žadoní, jestli se můžou dívat na Posledního samuraje. Miloš Forman říká, že to teda není nic extra, ale ať si to klidně pustí, že se jim to bude líbit. To byla vtipná paralela.
Celý rozhovor s dokumentaristkou Helenou Třeštíkovou o jejím novém filmu přibližujícím život slavného režiséra Miloše Formana si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 7. června.
V magazínu dále najdete:
- Příběh švédské školačky Grete Thunbergové, která iniciovala světové studentského hnutí protestující proti nečinnosti v boji s klimatickými změnami.
- Rozhovor se šéfkuchařem Stephenem Senewiratnem o tom, že se dezert dá připravit i z květáku.
