Čachry s city na deseti židlích. Inscenace Fernando Krapp mi napsal dopis je výrazný úspěch

V inscenaci s výrazným režijním rukopisem exceloval tehdy v titulní roli Bořivoj Navrátil. Nesnadný text, inspirovaný povídkou španělského filozofa a spisovatele Miguela de Unamuna, reflektuje (nejen) podobu hispánského typu machismu, sklon neomezeně vlastnit bytost snad milovanou, přesto však sloužící zároveň k mužově sebeprezentaci.

V hradeckém Klicperově divadle kus nastudoval mladý a nadějný režisér Jan Holec. Kráska Julie (Sára Venclovská) dostává v úvodních minutách inscenace dopis od boháče Fernanda Krappa (Jan Sklenář), který se rozhodl, že si ji vezme, a vůbec nepřipouští, že by mohl být odmítnut. Dívka, jejíž otec je ve finančních nesnázích, k sňatku svolí, Fernando si ji vlastně kupuje. Novomanželka přijímá pasivní roli, do jisté míry se s ní ztotožňuje, příjemně ji však rozptylují návštěvy romanticky působícího hraběte (Jakub Tvrdík), nepraktického snílka. Fernando jejich známost s nadhledem toleruje, později však začne manipulovat nejen svou ženou, ale i jejím rozpačitým obdivovatelem. Suverénně, aniž dá najevo nějaké rozčilení, odveze Julii nejprve na venkov, později ji dočasně umístí i do psychiatrické léčebny.

Traumatický osud Josefa K. Národní divadlo uvede Kafkův Proces jako balet

O kvalitní úroveň hradeckého souboru se může opřít i tato inscenace. Jan Sklenář jako Krapp představuje muže s patrně poněkud temnou minulostí (Julii se donese, že svou první manželku možná zavraždil), zdánlivým chladem v pointování replik jen částečně zakrývá svou ješitnost, v manipulaci s bližními ho charakterizuje jakási měkká krutost, ve všech situacích zachovává Krapp zlověstnou eleganci. Sára Venclovská prezentuje Julii jako ženu schopnou podřídit se, dožadující se však výraznějšího naplnění partnerského vztahu (to částečně supluje hrabě), nabízí jemně prezentovanou smyslnost i submisivnost, kterou však doprovázejí rozpaky nad vlastním postavením ve vztazích. Jakub Tvrdík jako hrabě, který rád tančí (jeho pobyt na jevišti provázejí některé spíš komické pohybové evoluce), ztělesňuje romantika trochu zbrklého, v „nevyžádaném“ střetu se silnějším protivníkem i zbaběle vyplašeného. Hlavní trojici doplňují v drobnějších rolích (otec, dvojice psychiatrů) Jan Bílek s Jiřím Zapletalem, v hereckých miniaturách za hlavními představiteli nijak nezaostávající.

Stylově čistá režie Jana Holce pracuje s jednoduchou scénou, jde především o deset židlí, které herci různě přenášejí a vytvářejí jimi „scénografii“, dva lustry a strop s několika otvory, který v tísnivých momentech fabule padá nebo klesá „na půl žerdi“. Důmyslná je světelná režie, která jeviště dobarvuje a navozuje změny atmosféry. Se stylizací zachází Holec ústrojně a uvážlivě, třeba odjezd na venkov přikreslí Jan Sklenář krátkými imitacemi zvířecích zvuků a zanotováním několika taktů country melodie, do toho přiběhnou Bílek se Zapletalem v červených pepita kabátcích a kravskými zvonky na hrudi. V psychiatrické léčebně pak tito herci prezentují „odborný“ dialog lékařů ve tmě za pomoci baterek, jimiž si svítí do tváří, toto podivné spiklenectví zvýrazňuje obsah sdělovaného, z něhož vyplývá, že Julie není nemocná, odborníci na duševní zdraví byli ovšem Krappem podplaceni. Fabule hry a její vyznění mohou v našich zeměpisných šířkách působit možná odtažitě, ale jde o neaktuálnost jen zdánlivou. Nerovností a manipulace v bazálních mezilidských vztazích je tu možná víc, než si připouštíme.

Soustředěná inscenace hradeckého souboru patří v tomto roce zatím k nejvýraznějším úspěchům české divadelní produkce.