Je správné, že civilní soud mohl v předběžném rozhodnutí zvrátit verdikt Sportovní arbitráže v případu Semenyaová?
Tak je systém nastaven. Proti každému rozhodnutí Sportovní arbitráže můžete podat odvolání ke švýcarskému federálnímu soudu. Jestli je to správné? Asi ano, ale k takovému přezkumu u civilního soudu by mělo docházet jen tehdy, kdyby u CAS došlo k nějakému obrovskému pochybení a nerespektování základních procesních záležitostí. Civilní soud by pak měl být poslední pojistkou a možností záchrany.
Caster SemenyaováVývoj její kauzy přehledně |
Ale to není tento případ, že? Nebo se domníváte, že došlo v kauze Semenyaové v tomto směru k obrovskému pochybení?
Navenek se zdá, že ne. Osobně si myslím, že nebyly splněny podmínky, aby se tím civilní soud teď zabýval. Očekával bych naopak, že civilní soud odmítne odvolání Semenyaové s tím, že nejsou důvody, aby případ přezkoumával. Velkým procesním pochybením by bylo, kdyby se například o paní Semenyaové rozhodovalo u CAS bez její přítomnosti a neměla možnost vyjádřit se, nebo kdyby byli všichni soudci CAS vůči ní podjatí. Nic z toho se nestalo. Civilní soud ale přistoupil k přijetí předběžného opatření, kterým pozastavil platnost metodiky IAAF vůči Caster Semenyaové. Z toho plyne, že soud považuje celou věc za velmi důležitou a minimálně se jí hodlá podrobněji zabývat.
A strana Semenyaové už slaví.
Právní zástupci Semenyaové to dokonce považují za signál, že u soudu ve finálním rozhodnutí uspějí. Ale zas tak optimistický bych na jejich místě ještě nebyl.
Očima atletky: Přece nejde, aby běhala ženské závodyZuzana Hejnová, dvojnásobná mistryně světa na 400 m překážek S Caster se normálně bavím a mám ji v podstatě ráda, ale nesouhlasím s tím, aby mohla závodit mezi ženami. Jestliže má vyšší testosteron, než je podle pravidel nejvyšší možný testosteron v ženském těle, tak přece nejde, aby běhala stejné závody. Kdyby závodila s muži, nikdo s tím problém nemá, jenže v závodech mužů by zase neměla tak vysoký testosteron, aby jim mohla stačit. Bohužel se narodila s takovou odlišností. Může se s ní věnovat v životě spoustě věcí, ale nezapadá s ní do kategorie žen ve sportu. Celý ten případ trvá strašně dlouho. Posledních 10 let muselo být i pro Caster hrozně nepříjemných. I když se mnohé vnější vlivy snaží filtrovat a moc se jimi nezabývat, tlak na její psychiku je obrovský. Rozumím tomu, že některými výroky teď přešla do útočného módu, když jí běhání bez příslušné léčby zakazují. Atletika je její svět a má pocit, že jí ho berou. Jenže Caster se na celý případ nepodívá z toho úhlu, že je uvnitř odlišná od typického ženského těla. Nepřipadá si tak. Narodila se a byla vychována jako holka. Těžko najednou sama přijme, že nesmí závodit se ženami, přestože by vzhledem k jejím hodnotám testosteronu neměla. Civilní soud se za ni postavit může, ale konečné slovo musí mít Mezinárodní atletická federace. Hovoří se nyní i o možných bojkotech závodů, kde má běžet Caster. Ovšem to už by bylo až zbytečné gesto, s tím úplně nesouhlasím. Ať rozhodne IAAF. |
Než padl verdikt IAAF o povinné testosteronové léčbě, musel být přece případ podroben všemožným lékařským i jiným studiím.
Určitě. Vše bylo velice detailně zkoumáno. Rozhodnutí pak nebylo jednoduché. Přiznám se, že bych to nechtěl rozhodovat, nechtěl bych tam sedět.
A kdybyste přece jen seděl, jak byste rozhodl?
Sám teď nevím. Jde o dva principy, které jdou proti sobě: prvním je fair play a druhým jistá diskriminace, zásah do práv člověka, kdy jej nutíte, aby užíval určitou léčbu. Upřímně si však myslím, že v jakémkoliv poli, ženském či mužském, by neměl závodit někdo, kdo má nějakou prokazatelně opravdu velkou výhodu.
Čímž myslíte mnohem větší výhodu, než jsou neobvykle dlouhé nohy nebo větší objem plic?
Ano. Výpočty prokázaly, kolik procent výhody dostávají Caster i jiné běžkyně, které mají testosteron podobně jako ona. Fair play by mělo být upřednostněno.
I když zastánci Semenyaové tvrdí, že jde o diskriminaci?
Není to tak, že by neměli úplně pravdu. Jenže co s tím? Asi by se musela vytvořit nějaká třetí kategorie pro tyto běžkyně s hormonální výhodou.
Takové názory se už objevily. Ale jde údajně o zhruba 0,2 až 0,5 procenta populace. Má být třetí kategorie pro tuto menšinu?
Dnešní trend ve společnosti už je takový, vždyť například v Německu zřizují speciální toalety pro transgenderové osoby, kterých je také minimum. Přesto čím víc o tom přemýšlím, domnívám se, že opravdu není dobře, aby mezi osmi ženami na startu osmistovky byly dvě nebo tři závodnice s tak výraznou výhodou. Jak k tomu přijdou ty ostatní?
Caster Semenyaová mířila k arbitráži CAS v Lausanne s vírou v úspěch, jenže prohrála. Proto se obrátila na civilní soud. A ten její námitky (zatím) vyslyšel.
Stejný názor sdílejí i vaši kolegové právníci v CAS i jinde, věnující se sportovní problematice?
Většina z nich to vnímá podobně. Uznávají, že je to na hraně a že proti sobě stojí zmíněné dva principy, přesto většina z nich dospívá k názoru, že závodit s takovou výhodou není fér. Celá problematika je složitější. Na jedné straně tu je genetická výhoda Caster Semenyaové, ale podobných případů je víc, dalším je třeba velice úspěšná australská házenkářka Hannah Mounceyová, hvězda reprezentace. Jejím problémem je, že předtím (2012-15) odehrála řadu zápasů v mužské reprezentaci, načež došlo ke změně pohlaví a nyní nastupuje za ženský národní tým se značnou muskulaturní výhodou.
Očima lékaře: Stojím za Caster, aby nic nebralaJiří Neumann, šéflékař Českého olympijského výboru a lékař atletického svazu Nařízení povinné hormonální léčby bych u Semenyaové považoval za nešťastné řešení. Nepřímo se jí zastávám. Ona se taková narodila, neužívá žádné podpůrné léky. Naopak, aby mohla závodit za ženy, nutí ji teď IAAF brát léky, které jí sníží vlastní, přirozenou hladinu testosteronu. To se mi nelíbí. Nebudeme přece nutit sportovce, aby užívali léky, navíc hormonální, u nichž si ani nejsme jisti, co s nimi udělají a které mohou mít i vedlejší účinky. Proto coby lékař stojím za rozhodnutím Semenyaové nic takového nebrat. Není to stanovisko Českého atletického svazu ani ČOV, ale mé osobní, coby lékaře a majitele centra Sportklinik. Od roku 2009, kdy jsem byl poprvé lékařem českého týmu na mistrovství světa, Caster znám, potkáváme se, zdravíme se. Cítím, že se jí musím zastat. Na druhou stranu vnímám, že pokud se na tento případ zeptáte jakéhokoliv trenéra, řekne vám: „Nedá se s ní závodit, pokud nepodstoupí hormonální léčbu.“ Nedá, je to tak. Čeští i jiní trenéři a sportovkyně budou podporovat verdikt IAAF a tvrdit, že bez hormonální léčby by byly závody se Semenyaovou nespravedlivé. Naopak jihoafrický svaz se tvrdě brání. Může to vyústit i v politickou roztržku. Navíc pozor, co když odebereme krev 500 sportovkyň a zjistíme zvýšenou hladinu testosteronu u mnohem většího množství, než očekáváme. Všechny je diskvalifikujeme? Je to celé poněkud nešťastné. |
Sportovní právo není na tyto kauzy ještě dostatečně připravené?
Jde o případy dotýkající se nejen práva, ale ještě víc etiky. Sport se s nimi bude muset nějak vypořádat. Caster za svůj stav asi nemůže, nejspíš se už narodila taková, jaká je. Můžeme jen spekulovat, jestli u ní nedošlo i k hormonálním či genetickým manipulacím. Jenže případy, kdy si sportovec změní pohlaví a potom využívá toho, že je ženou, když hrál ještě před rokem v mužském týmu, podle mě rozhodně etické a fair play nejsou.
K jakému vývoji celé kauzy nyní může dojít, pokud civilní soud dá ve finálním rozhodnutí Semenyaové za pravdu? Co to způsobí?
Civilní soud nemůže stanovit nový verdikt a zrušit rozhodnutí IAAF. Může jen vrátit případ zpět Sportovní arbitráži, ať se mu znovu věnuje a znovu rozhodne. Nejspíš by přidal i nějaké vodítko, jakým směrem by porotci CAS měli postupovat. Ale i tak se domnívám, že přijetí argumentů Caster by nebylo dobré. Spustilo by to lavinu.
Takovou, že v některých zemích by pak „lovci talentů“ vyhledávali děvčátka s vrozenou hormonální výhodou, aby z nich programově vytvářeli olympijské vítězky?
Právě. A navíc by ještě bylo možné uměle jejich výhodu navyšovat.
Pokud však i po intervenci civilního soudu Sportovní arbitráž potvrdí svůj původní verdikt podporující nové pravidlo IAAF, bude to konec případu?
Semenyaová se pak může obrátit na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, což by asi udělala. Potom to bude o dalších dvou až třech letech řízení, které může vyvrcholit udělením pokut, jestliže tento soud dospěje k názoru, že došlo k porušení lidských práv. Štrasburský soud je poslední instancí. U něj by případ posuzovali soudci, kteří nejsou z oblasti sportu, ale věnují se jen lidsko-právní problematice.
Opět by mohli kauzu vrátit Sportovní arbitráži?
Ne. Ti v podstatě rozhodují jen tak, že oznámí, zda byla, či nebyla v dotyčném případě porušena lidská práva a případně stanoví povinnost odškodnění. Nicméně jejich rozhodnutí by mělo takovou váhu, že by na jeho základě patrně musela IAAF změnit své rozhodování a zrušit pravidlo o léčbě snižující vysokou hladinu testosteronu.
Jde o jeden z dosud největších precedentů sportovního práva?
Je to velký oříšek právní i etický, vše se prolíná velmi komplikovaně. A je to skutečně precedens, který bude závazný na dlouhá léta a bude mít dalekosáhlé následky. V současném světě žijeme v době, kde se budeme muset i ve sportu potýkat se situacemi, jako jsou toalety pro třetí pohlaví - a kdo ví, co vše se ještě objeví. Takový je odraz dnešní společnosti.
Očima manažera: Je nereálné, že by došlo k dohoděAlfonz Juck, manažer Zlaté tretry i předních atletů Každá strana nyní v případě Semenyaová tvrdě prosazuje, co jí připadá správné. IAAF chce podržet většinu žen, které nemají tak vysokou hodnotu testosteronu, aby byly závody férovější pro všechny. Druhá skupina tvrdí, že atletky jako Semenyaová nemohou za to, že tyto vysoké hodnoty mají. Obě strany se snaží vytáhnout víc právnických, lékařských a etických argumentů – a každá má kus pravdy. Netroufám si říci, která pozice je stoprocentně správná. Konečné rozhodnutí však určitě nesmí být jen právnické, ale musí odrážet realitu současného světa. Jsem přesvědčen, že obě strany vyčerpají maximum možností, které jim systém poskytuje, aby dosáhly svého. Nevidím žádné světlo na konci tunelu, že může dojít k dohodě. Zdá se mi nereálné, že by se nyní setkaly u jednacího stolu a vymyslely mechanismus kompromisu. Z pohledu logiky se mnohým zdá zvláštní, že se IAAF snaží pravidlo o povinné hormonální léčbě uplatnit pouze pro tratě 400 až 1500 metrů. Problém spočívá v tom, že IAAF má zatím detailní lékařská data o výhodách sportovkyň s vyšším testosteronem nasbíraná jen z těchto disciplín. Pokud by chtěli funkcionáři pravidlo rozšířit i na další disciplíny, smetli by jim to rovnou ze stolu, protože na to nemají data. Na mistrovství světa v Dauhá byla Semenyaová Jihoafričany samozřejmě už nominována. Pokud pravidlo o hormonální léčbě stále nebude platné, limit splněný má a IAAF jí start v Dauhá zakázat nemůže. |
