Od zřejmě nejznámějšího zápasu české reprezentace uběhlo přesně 15 let. 19. června 2004 na evropském šampionátu Češi po necelých dvaceti minutách prohrávali s Nizozemskem 0:2, zápas přesto stačili otočit ve svůj prospěch. "Byl to náš nejslavnější zápas v nároďáku. Když kouč sundal v druhém poločase ještě Tomáše Galáska, hráli jsme na šest útočníků," vzpomněl na slavný obrat Vladimír Šmicer, autor vítězné branky, pro Sport.
Vladimír Šmicer ve druhém zápase skupiny D naplnil svou roli "štístka". Do hry se dostal z lavičky, i když už ve 24. minutě, kdy střídal Zdeňka Grygeru. V samotném závěru pak vstřelil vítěznou branku. "Byl to náš nejslavnější zápas v nároďáku. Byť se jednalo pouze o zápas ve skupině, tak samotná kvalita utkání byla ohromující. Před dvěma lety jsem byl v posilovně a v televizi utkání s Nizozemskem úplnou náhodou vysílali. Normálně mě to nadchlo. Byl jsem z našeho výkonu úplně nadšený. Bylo to nahoru dolů," vzpomněl Šmicer na památné klání pro deník Sport.
"Za stavu 2:2 všichni útočili, my jsme v podstatě nehráli na žádného obránce. Vážně neskutečný zápas. Byl to nejtotálnější fotbal, který jsme kdy předvedli," vyzdvihl výkon českého týmu.
Češi po brankách Wilfreda Boumy a Ruuda van Nistelrooije prohrávali 0:2, kouč Brückner začal míchat sestavou a zavelel - všichni do útoku! "Klidně jsme mohli prohrát 0:3, 0:4. Když kouč sundal v druhém poločase ještě Tomáše Galáska, hráli jsme na šest útočníků. Poborák na křídle, já na druhým, Heinz s Barošem nahoře, Méďa s Rosou za nima. Ani jeden jsme nebyli defenzivní hráč, ale zase byla výhoda, že jsme všichni uměli kopat," řekl Šmicer.
"Snad se kluci z obrany nenaštvou, ale jelikož jsme byli na hřišti samí útočníci, tak nám to neměl kdo kazit a my zápas slavně otočili," dodal někdejší záložník.
Češi do 71. minuty zvládli srovnat na 2:2 dílem útočných es Jana Kollera a Milana Baroše. Když už se zdálo, že závěrečný hvizd rozdá každému z týmu po bodu, přišla pro družstvo Dicka Advocaata rána. V 88. minutě se čeští hráči prodrali před gólmana Edwina van der Sara, Karel Poborský mohl zakončovat, místo toho ale ještě přihrával Šmicerovi, který svým gólem napsal poslední kapitolu slavného obratu.
Jak na ten velký moment vzpomíná sám šťastný střelec? I patnáct let poté se mu po zmínce té trefy rozzáří oči: "Pořád to mám před očima. Jako by to bylo teď. Ta Poborákova přihrávka… Nádhera. Strašný emoce. Čistá euforie."
