Video se připravuje ...
Země slavných gentlemanů z ní udělala novou obletovanou českou tenisovou lady. Poprvé v životě dovezla domů trofej pro vítězku Wimbledonu ve čtyřhře, v této disciplíně je ženou č. 1 a po přípitku na bále s Novakem Djokovičem začíná i přemítat o prodloužení své kariéry. „Uvidíme. Rozhodnu se po sezoně,“ uvedla Barbora Strýcová. Aby ne, když v 33. letech hraje svůj životní tenis.
Zažívá dny jako z pohádky. Na slavném Wimbledonu se prorvala do semifinále dvouhry, ve čtyřhře se svou parťačkou Sie Šu-wej pak celý turnaj vyhrála, a když si v úterý vytiskla žebříček WTA ve čtyřhře, na první příčce našla své jméno. „Jo, je to hezký pohled,“ vyprávěla s úsměvem Barbora Strýcová , když měla při setkání s novináři další krásné scenérie před sebou. Vítěznou trofej i výhled z 66 metrové výšky Žižkovské věže na Prahu.
Jak celý ten mumraj kolem sebe vstřebáváte?
„Tak jelikož jsem se vrátila domů v pondělí, vstřebávám to pomalu. Ještě si to neuvědomuju, ale ono to začne. Ani jsem toho zatím moc nenaspala. Jak z neděle na pondělí, tak ani teď. Mám v sobě spoustu emocí. Za prvé mi tak nejde usnout, budím se hrozně brzo a pak jsem i pořád plná energie.“
Zažila jste někdy takovéto pocity?
„Něco podobného bylo i na olympiádě v Riu, kdy těch celých 14 dní bylo také hrozně emotivních. Až takhle je to ale poprvé. To je úplně normální. Samozřejmě, že mi nejde spát, protože toho bylo strašně moc a za ty dva a půl týdne jsem toho ve Wimbledonu prožila hrozně moc. Mám to v sobě a než to tělo vstřebá, tak to chvíli potrvá.“
Co se tedy nejvíc honí hlavou?
„Celých těch čtrnáct dní. Co se tam událo a třeba si i přehrávám různé momenty na kurtu. Některé chvíle nebyly vůbec lehké, ale dokázala jsem to překonat. A pak se mi vybaví, jak tam byla rodina.“
Jak jste si užila i slavnostní wimbledonský bál? (Více o tom, jak Strýcová zářila na bálu po boku Djokoviče ČTĚTE ZDE>>>)
„No, netančila jsem. Nevím proč, nikdo mě nepožádal (směje se). Ba ne, my tam přijely už takhle pozdě, kolem půl dvanácté, protože jsme ten náš debl hrály hrozně dlouho.“
Dojem to však na vás muselo stejně zanechat, ne?
„To ano, celé je to celé noblesní. Tím, že jsme ale nastupovaly na kurt v půl osmé a bál začal v půl deváté, dorazily jsme samy v půl dvanácté, takže prakticky jen na dezert. Ten jsme stihly, připily si, čekaly na Novaka, který přijel jako poslední… Simona s Novakem pak měli proslov, byly fotky a to bylo vše. Být ovšem v grupě těch lidí bylo nepopsatelné a neuvěřitelné. Hrozně jsem si to užila.“
Jaké to bylo s výběrem šatů?
„Ty jsme si vybíraly ráno před rozehrou. Bylo tam několik šatů a já se svou parťačkou jsme měly hned jasno. Navíc nám to i padlo, takže jsme nemusely trávit hodiny zkoušením.“
Nebyla jste i nervózní, jestli ten zápas stihnete, když se před vámi ve svém finále tak dlouho přetahovali Roger Federer s Novakem Djokovičem?
„Mně to vadilo spíše v sobotu. Tam to bylo na tisíc procent naplánované, že se to stihne, ale před pátým setem, když bylo 6:3 v tie brejku, nám bylo řečeno, že když bude pátý set, tak se rušíme a jdeme hrát až další den. Bavily jsme se o tom, že mají sice světla, střechu, ale zase je tam pravidlo, že se nesmí hrát po 11. hodině. Musely jsme se tak na ten zápas zase nastavit, což bylo náročné. Něco podobného ale přišlo i další den, kdy jsme čekaly pět hodin. Už jsme na to byly připravené.“
Co jste během toho dlouhého čekání na své finále dělaly?
„Spaly jsme, povídaly si, čuměly na telefon, jedly, nebo se pak rozcvičily. A pak jsme i na ten poslední set Federera s Djokovičem koukaly, to bylo něco neuvěřitelného. Vlastně jsme viděly historii – první zápas ve Wimbledonu, co se hrál tie brejk. A zrovna ve finále.“
Jaká pak byla nejlepší gratulace, kterou jste dostala?
„Musím přiznat, že jsem se snažila odepisovat všem mým blízkým, ale třeba reakce na Twitteru jsem nečetla, protože jsem se snažila udržet v koncentraci. Bylo jich spousta originálních a vážím si toho. Těch lidí, kteří mě podporovali, bylo hrozně moc a hnalo mě to dopředu s tím, že to dokážu.“
Inspirovala vás ve Wimbledonu i vaše kamarádka Markéta Vondroušová , která dokázala podobnou vlnu vzbudit při French Open?
„Ano, jsme dobré kamarádky a podporujeme se. Markéta je sice o hodně mladší než já, ale její dění v Paříži jsem sledovala a teď to bylo naopak. Podporujeme se smskami a tak.“
Radíte si třeba i jak na kterou soupeřku?
„Ano, dáváme si tipy. Maky třeba hrála v Paříži s Kontaovou, a i když to byl teď jiný povrch, nějaké tipy tam jsou. Zase to ale moc nepřeháníme.“
Jak pak reagují ve světě na to, že na každém grandslamu někdo z vás, Češek, zazáří?
„Pokaždé, když dělám nějaké interview nebo tiskovku v zahraničí, tak se mě na to všichni novináři ptají. A musím říct, že jsou z toho v úžase, protože to, co se teď v Česku děje, na to jaká jsme malá země a je nás tolik dobrých žen, je něco neuvěřitelného a měli bychom být na to pyšní. Jsem za to ráda a jsem na sebe i ostatní holky hrdá, protože dokazujeme, že jsme dobré.“
To je asi příjemné poslouchat, že?
„Ano. A oni se i ptají, jaký máme recept a co na to mají dělat třeba oni z Francie. Ale já jim na to nemůžu odpovědět. Ten si necháváme jen tady v Čechách.“
Jak se pak po takovém úspěšném turnaji i přehodnocují myšlenky na konec kariéry?
„Konec kariéry se blíží a já to moc dobře vím. Jestli to ale bude po této sezoně, to vám nemohu říct. Tenhle Wimbledon mě trochu změnil v dívání se na to, co chci. Pokračuju tedy ve své sezoně, dokončím ji a rozhodnutí, zda budu hrát dál nebo ne, udělám až na konci sezony. Teď by to bylo vše hrozně moc čerstvé a jednala bych v emocích. A to jak všichni víme, není dobré.“ (směje se)
Tenhle úspěch by ho tak mohl oddálit?
„Když se vám podaří takový úspěch, tak ta motivace je náhle obrovská. Potřebuju si sice dát chvíli pauzu, ale vidím, že pořád hraju dost dobrý tenis, na to abych se udržela ve špičce, a budu se snažit tak zregenerovat a nastoupit do následné sezony na tvrdém povrchu v Americe co nejlépe.“
Jak tedy teď bude vypadat vaše regenerace?
„Musím si teď zařídit nějaké věci, nebyla jsem tu měsíc a půl, musím třeba i na poštu (směje se)… a pak bych chtěla na pár dní někam jet. Odpočinout si i po mentální stránce. Je pravda, že to tělo nemám moc v ideálním stavu, a tak ho musím zregenerovat a snažit se, abych pak mohla trénovat, jak chci a zahrát nějaký pěkný výsledek.“
Už těmi výkony na Wimbledonu jste si však splnila své sezonní cíle. Máte trofej, jste světová jednička ve čtyřhře. Jaké si teď před sebe dáte výzvy?
„To je pravda, že se mi teď cíl splnil. A že se mi to splní hned v jednom turnaji, to jsem nečekala. Další cíle však také mám, protože bez nich neumím fungovat. Nebyla by tam ta motivace a nehnalo by mě to dopředu. Určitě to tedy bude Masters, na které se chci dostat se Sie Šu-wej, to bude asi teď to nejdůležitější. A pak mám další cíle, které neříkám.“ (směje se)
Jak silným lákadlem může být proto i olympiáda v Tokiu příští rok?
„Dostat se na každou olympiádu je významné, ale je to strašně daleko a já takhle daleko nedokážu přemýšlet. A jestli se rozhodnu hrát dál a pokračovat v roce 2020, tak to bude jeden z cílů, abych se tam dostala. Ale teď nad tím nepřemýšlím.“
S možnou nominací by se pak musel vztahovat i návrat do reprezentace, čili i Fed Cupu, že?
„To je dobrá otázka. Je tam nějaké pravidlo, kolik musí mít člověk splněných startů ve Fed Cupu a celková ochota. Já však ochotná byla ve Fed Cupu vždy, reprezentace pro mě byla důležitá, takže pokud by se k tomu schylovalo a mohla bych jet na olympiádu do Tokia, tak se to bude nějak řešit. Tohle je ale stále velmi hypotetická otázka. V tuhle chvíli nevím.“
Související články
