O autoroviFilip Vojtášek absolvoval Filozofickou fakultu UK. Zajímá se o letectví za druhé světové války. Je spoluautorem knih Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012). V tomto roce vyjde jeho kniha s detailním přehledem o všech známých útocích hloubkařů v českých zemích. Na Facebooku najdete hloubkaře zde.  Kniha Pod palbou hloubkařů vyjde v druhé půlce roku 2019. |
Pierce Winningham „Mac“ McKennon, ročník 1919, budoucí major a stíhací eso, udivoval coby středoškolák z Fort Smith ve státě Arkansas svými sportovními výkony, ale především klavírním uměním. Nebylo divu, že mu udělili hudební stipendium na University of Arkansas.
Studium však nedokončil - ještě před vstupem Spojených států do války se dobrovolně přihlásil k letectvu. Po dvou měsících a 29 hodinách, které strávil v dvouplošníku Stearman PT-17, ho nečekaně propustili kvůli tomu, že údajně trpěl nevolností.
Nehodlal se svého snu tak lehce vzdát, a tak odjel do Kanady, aby požádal o přijetí do Royal Canadian Air Force. Uspěl a v prosinci 1941 završil základní výcvik jako seržant a brzy nato byl poslán do Velké Británie, kde se měl školit na moderní stroje, které RCAF používalo.
Ke vzornému vojákovi měl daleko. Po několika menších trestech ho degradovali, když se během cvičného letu rozhodl nad bývalým působištěm předvést zakázanou akrobacii nízko nad zemí.
Pierce W. McKennon
Díky výbornému hodnocení svých pilotních schopností však dostal od nadřízených druhou šanci a získal zpět i svou původní hodnost. Tato poněkud krkolomná etapa McKennonovy kariéry se uzavřela 22. února 1943, kdy se stal - po dvou letech, tentokrát jakožto poručík (2nd Lt.) - příslušníkem amerického letectva, konkrétně elitní 4. stíhací skupiny, která měla základnu v Debdenu v Essexu ve východní Anglii.
McKennon byl nejen výborným pilotem, ale rád a často bavil ostatní. Málokdo byl schopen udělat pro uvolnění všudypřítomného stresu tolik, co on. Piloti 4. stíhací skupiny vzpomínali, jak typicky s cigaretou přilepenou na spodním rtu hrál v jídelně nebo důstojnickém klubu různé tehdejší šlágry v úpravě boogie-woogie.
Stopující stíhač
Krátce po návratu z dovolené, která následovala po prvním operačním turnusu, nyní již Captain (kapitán) McKennon vedl 28. srpna 1944 misi 335. stíhací perutě jako její čerstvě ustavený velitel, během níž měli útočit na železniční dopravu v okolí Štrasburku.
Asi 40 kilometrů východně od Nancy byl sestřelen flakem připojeným k jednomu vlaku. Na poslední chvíli opustil svůj letoun, který pak ve vzduchu vybuchl. Noviny vycházející ve Fort Smith referovaly o tom, že McKennon je pohřešován při letu nad Francií. Jeho rodiče se oprávněně mohli obávat nejhoršího.
Ve skutečnosti nebyl ani zajat nepřítelem. Díky pomoci odbojářů, kteří mu vystavili falešný průkaz na jméno Max Paul Aubry, výrobce sýrů, překročil frontu a 22. září 1944 se hlásil v Debdenu u své jednotky.
Dne 18. března 1945 část 4. stíhací skupiny napadla letiště u Neubrandenburgu severně od Berlína. McKennon, v prosinci předchozího roku povýšený na majora, se snesl nízko, aby odhalil postavení flaku, ale stalo se mu to osudným.
Jeho mustang inkasoval zásah, tlak oleje klesal k nule, a tak mu nezbylo než vyskočit. Dopadl na okraj louky, zatímco o padesát metrů dále hořely trosky. Ostatní piloti sledovali, jak shodil postroj padáku a odcházel pryč, a tak se jim zdálo, že je v pořádku.
V tu chvíli 1st Lt. George Green, nedávno ustavený McKennonův wingman, se rozhodl, ačkoli to bylo v rozporu s příkazy velitelství, přistát a zachránit ho. Byl to ten samý Green, kterému McKennon musel zakázat čtyřikrát operační lety kvůli disciplinárním prohřeškům a který nejméně osmkrát od svého velitele vyslechl výhrůžku, že ho od perutě nechá přeložit.
Mustangy 4. stíhací skupiny. Vpravo je McKennonův letoun s přezdívkou „Ridge Runner II“, ve kterém byl sestřelen 18. března 1945.
Povrch byl podmáčený a hrbolatý, navíc po třech stech metrech louku přehrazovala řada stromů. Zbavili se všeho, co zabíralo místo v kabině s prostorem tak tak pro jednoho člověka - druhého padáku, gumového člunu, plovacích vest i jedné kyslíkové masky.
Zatímco kolegové nad místem kroužili a snažili se je krýt před blížícími se německými vojáky, McKennon, vyšší z obou mužů, a Green sedící na jeho klíně a v ruce řídicí páku s velkým štěstím odstartovali. Kvůli husté oblačnosti museli vystoupat až do šesti kilometrů a předávat si přívod kyslíku. Když se po dvou a půl hodinách objevili v Debdenu, nikdo nemohl věřit svým očím. McKennon okamžitě navrhl Greena na generála.
Mimochodem, o stejný husarský kousek se pokusil 3. března 1945 u Klecan 1st Lt. Bernard H. Howes z 55. stíhací skupiny, aby nenechal na holičkách svého přítele 1st Lt. Brookse J. Lilese, ale na rozdíl od 1st Lt. Greena se mu nepodařilo z pole vzlétnout.
Hlavní zdroje
|
Český konec
Dne 16. dubna 1945 se 4. stíhací skupina podílela na tvrdém úderu, který americká 8. letecká armáda uštědřila Luftwaffe na jejích letištích v Čechách, Rakousku a Německu. McKennonova 335. stíhací peruť společně se 336. stíhací perutí měly zničit ve Kbelích, Letňanech a Čakovicích celkem 66 letadel a dalších 48 poškodily, ale přišly o osm (!) mustangů (všechny se staly obětí zuřivé palby flaku), což byla čtvrtá nejhorší bilance za celou válku.
Málem nevyvázl ani McKennon, který oficiálně zničil dva Dorniery Do 217 a jeden neidentifikovaný letoun a poškodil jeden Messerschmitt Me 410. Granát ráže 20 milimetrů rozbil plexisklo kabinového příklopu a kovové úlomky jen těsně minuly jeho oko. Krvácel na tváři, ale přesto bezpečně dosedl na spojeneckém letišti na kontinentě.
Tato událost znamenala tečku za jeho bojovým působením u 4. stíhací skupiny. Ačkoliv lékařské vyšetření vyloučilo zranění oka, zbývajících misí do kapitulace Německa se již nezúčastnil.
Do New Yorku připlul na palubě parníku Queen Mary v listopadu 1945. Zatímco jiní piloti svlékli uniformy, McKennon, vyznamenaný Distinguished Flying Cross with 4 Oak Leaves a Air Medal with 16 Oak Leaves a s jedenácti sestřely na kontě, zůstal v aktivní službě jako instruktor na základně v San Antoniu v Texasu.
Osmnáctého června 1947 zahynul při havárii cvičného letounu se svým žákem. Zanechal po sobě ženu Beulah Irene, jež po několika měsících porodila syna, kterého pojmenovala po jeho otci.
