Poslední události definitivně pohřbívají představu Ankary v Evropské unii. Předchozí roky tomuto trendu mnohokrát nahrávaly a ránu do vazu ambiciózní koncepci daly okolnosti občanských válek v Iráku a Sýrii. Pokud ještě někdo doufal v zázračné obrácení vývoje, musel by být nyní slepý, aby ve světle nedávných událostí neviděl, že jeho naděje jsou definitivně mrtvé.
Symbolicky vzato jejich ostatky odnášejí do nenávratna ruská letadla, jež na turecké území kvapem transportují pokročilý systém protivzdušné obrany S-400 Triumf.
Desetiletí přešlapovalo Turecko před „celnicí“ evropských integračních procesů a všemožně tlačilo na své začlenění do sjednocujících se společenství. I kvůli místně nepřehlédnutelnému nacionalismu se tudíž cítilo potupeno, že spousta západních partnerů nechtěla ani slyšet.
Jeho představitelům se tak stále více připomínal pravý, pragmatický smysl někdejšího vtažení Turků do NATO (1952). V době bipolárního zápolení se o tamější svobodě a demokracii nedalo s vážnou tváří mluvit, nicméně raketové základny poblíž SSSR nebo vliv Maloasijců mezi turkickými národy Sovětského svazu nebyly k bezpečnostnímu zahození.
Turecko se tedy nyní vzdaluje proevropské orientaci, ale i Západu jako takovému. Za své vzaly bizarní deklamace vyzdvihující, že několik procent tureckého území patří ze zeměpisného pohledu starému kontinentu, a že je tím pádem jasná „evropská mentalita“ Turků.
Soudobý odklon od Západu znamená reidentifikaci velkého národa, jelikož základem atatürkovského republikánství dosud byl nekompromisní odchod od osmanských geopolitických vektorů. I z těchto pohnutek se nadneseně hovoří o Erdoganově novoosmanství.
Pryč od Bruselu
„Pryč od Říma,“ říkávalo se kdysi důrazně ve středoevropském prostoru, zatímco dnešní Turci mohou vykřikovat: „Pryč od Bruselu.“ Důvodů ke vzdalování od EU i Atlantické aliance mají plno. Ať se nám to líbí, nebo ne, Západ je na mocensky sestupné trajektorii.
Ankarští navíc vždy obtížně snášeli, že početnou menšinu Kurdů museli přestat tvrdě asimilovat pod krycím názvem „horští Turci“. Přičemž dnes, když usilují o likvidaci jejich národně osvobozeneckých aktivit v blízkém zahraničí, to platí dvojnásob.
Skrze zveličování vnitřně-vnější hrozby pro etnicky pojímaný stát se dá například také odvádět pozornost od špatných výsledků domácí hospodářské politiky či prohraných voleb v Istanbulu. Případně vytvářet strategická spojenectví s Íránem, Ruskem nebo Čínou, kam autokratický prezident Erdogan zacílil ihned po skončení summitu G20, aby v Pekingu horoval za investice do jeho „hájemství“, u nějž vypichuje roli zdatného zprostředkovatele. Dalšího mostu pro Novou Hedvábnou stezku.
Turecko a letargické NATO
Spojené státy americké i další země Atlantického paktu jsou ohledně Turecka bohužel málo smysluplně činné. Ankara je odmítá, přestože se léta diskreditovaly ostentativním přehlížením tureckých aktivit ve prospěch náboženských extremistů včetně Islámského státu.
Což posléze vedlo k neuvěřitelným bezpečnostním paradoxům Blízkého východu. Snaha USA o zachování vlivu ve válčící Sýrii se promítla do podpory leckdy marxistických pešmergů, na něž přitom útočil a dosud útočí jiný protagonista NATO. Pravidelné turecké jednotky, eventuálně jimi sponzorovaní náboženští fundamentalisté.
Turecko, jež kombinuje vydírání (hrozba vývozem utečenců na Balkán) s pocitem ublíženosti, si dalo naposledy kromobyčejně záležet, aby si všichni okolo všimli, že překračuje Rubikon. Ze svého pohledu odplácí za hromadu křivd.
Za hodně, byť leckdy formální kritiky úpadku maloasijského liberalismu. Za snahu EU zabránit turecké účasti na plynárenském megabyznysu ve vodách národnostně rozděleného Kypru. Za nevydání bývalého Erdoganova spojence Fethullaha Gülena z emigrace v USA. Leč i za údajný podíl Američanů na prý gülenovském pokusu o státní převrat, jenž se uskutečnil před třemi lety.
Vzájemné tenze rostou. Ovšem komentovat kyperskými ložisky plynu motivovaný sankční „dárek“ od evropského Bruselu lze pouze obtížně. Přichází takříkajíc k výročí onoho nezdařeného puče, a ať už bylo v jeho skutečném pozadí cokoliv, je doteď propagandisticky využíván.
Přikloní se k Moskvě?
Je jisté, že nepřátelské počiny, ekonomické agrese vůči dříve blízkému spojenci poslouží svéhlavé Ankaře jako nové sebezdůvodnění. Další oficiální pohnutka, proč raději spolupracovat s Moskvou než se silnějším Západem.
Z Ruské federace urychleně získává zmíněné protivzdušné technologie S-400, čímž navazuje na předchozí kooperaci při vytěsňování USA z oblasti Blízkého východu. Nutná přítomnost ruských specialistů je přitom v logickém rozporu s původně plánovanou dodávkou sta kusů nejmodernějších letounů z produkce zámořského válečného průmyslu. Stíhaček páté generace typu F-35, jež měly postupně nahradit zastarávající stroje F-16. Trump už také oznámil, že Turecko moderní stroje nedostane.
Konsekvence se samy nabízejí. Nejde jen o nekompatibilitu zbraňových systémů u druhé největší armády NATO. Nemalujme hned geopolitického čerta na zeď, ale dobrá zpráva to není ani pro nás.
První dodávka raket z Ruska. Turecko pořizuje S-400 navzdory spojencům:
