Když jsem v práci řekla, že se stěhujeme do camperu, účetní se na mě podívala tak soucitně, že jsem potají trochu doufala, že mi nadcházející výplatní pásku trošku přifoukne. Nepřifoukla.
Totiž na vysvětlenou, v listopadu jsme vyrazili na rok na zkušenou do Kanady přes Working holiday visa. To samo o sobě za článek nestojí, tímto způsobem každý rok vyjede do Kanady tisíc mladých Čechů. Usídlili jsme se v malebném městečku Canmore, pro velkou oblíbenost u krajanů občas přezdívanému jako Czechmore. A poslední dobou dostalo tohle místo mezi horami u národního parku Banff ještě jednu přezdívku – Vanmore. Že si chceme pořídit obytnou dodávku nebo truck camper jsme věděli ještě před příjezdem do Kanady.
Naše první seznámení s tímto typem cestování obytnými auty přišlo na letní brigádě v norském kempu na Vesterálech v roce 2015. V obytných autech (v mnohých případech spíš autobusech) cestovali hlavně Němci a Norové. V té době jsem také zjistila, čím bych chtěla v životě jednou být. A to totiž německým důchodcem.
Cestou domů z Vesterálů jsme podnikli první krok směrem k vlastnímu obytnému autu – pár kartonů k dobru a z kufru Octavie se stala ložnice. Později jsme vyrobili i dřevěnou konstrukci, pod kterou se dají dát věci a nahoru matrace. Jenže s jídlem roste chuť. Lépe řečeno, z Octavie bolí záda. A v Kanadě jsou auta opravdu levná.
  |
Náš hlavní cestovatelský cíl na americkém kontinentě byl daný předem – když už jsme tu, musíme na Aljašku. Cesta je to daleká a my máme k automechanikům ještě dál. A tak jsem zamáčkla slzu nad všemi krásnými staříky typu Dodge van ze sedmdesátých let a rozhodnutí padlo na kompromis – slušné auto (hesla “Fordem tam, vlakem zpátky” jsme se nezalekli) a na korbu “bydlík”, tedy camper, co už může mít něco za sebou.
Podařilo se nám sehnat Forda F150 z roku 2003 a camper Frontier z roku 1979, později nazýván po domácku jako Kempřík, který uvnitř vypadal...No, víte, jak vypadá kuchyň u babičky na chatě, na kterou od komunistů nikdo nešáhl? Jo, tak přesně tak. Všechno podstatné ale fungovalo, topení, sporák i lednička na plyn, nejevil známky zatékání a stál tolik, co iPhone 6. A tak s námi v březnu odjel domů. Pořídit si něco takového je extrémně snadné, auta nemusí projít žádnou technickou kontrolou (i když pojistky jsou, obzvlášť pro mladé lidi, hodně vysoké) a camper na korbě neřeší už vůbec nikdo. Žádné váhové limity, žádné zapsání v techničáku. Jestli se na něco ptají při silniční kontrole policisté vám nepovím, za 15 000 kilometrů jsme prozatím neměli tu čest.
Žádnou velkolepou přestavbu jsme tedy neuskutečnili, na to jsou tady jiní machři a my věděli, že Kempra i s autem na podzim zase budeme muset prodat. Ušila jsem záclonky, kamarádka pomohla s šitím potahů na pohovku a matrace. Vymalovat strop, nové garnýže, úchytky na skříňky, peřiny, polštářky, ... A 1.5. jsme se s velkou slávou nastěhovali – na parkoviště za obchodem, kde už několik podobně smýšlejících v obytných autech bydlelo.
Jestli vás napadlo, proč jsme vůbec chtěli bydlet za obchoďákem, odpovědí mám několik. V horách u národního parku Banff je bytová krize. Vlastně velmi podobná té v Česku. Pro představu, v Canmore se pohybuje cena pronájmu pokoje pro pár od 1000 do 1800 CAD. Spodní hranice je spíše pro pokoje v basementu (prostě jdete bydlet do podzemí téměř bez oken. Když máte štěstí, budete mít koupelnu pro sebe. Kuchyň ale můžete klidně sdílet s dalšími 4 - 8 lidmi. A vůbec, najít podnájem, kde vás nebudou chtít uvázat na roční smlouvu a nebudou vyžadovat stoh referencí, není vůbec sranda. A taky jsme si ten vanlife na plný úvazek chtěli jednoduše vyzkoušet.
Dostala jsem tip, že mám psát pravdu. Tak tedy, ze začátku to sranda nebyla. Teploty se pohybovaly mezi mínus a plus 5 stupni Celsia, a i když se camper dá vytopit výborně, teplo uvnitř dlouho nevydrží a ranní vstávání do práce vyloženě bolelo. Jediná má ranní radost byla nahřívat si oblečení nad sporákem. Teda pro to prádlo, co jsem omylem jednou trochu upálila, to asi taková radost nebyla.
Změnila se i běžná denní rutina. Ačkoliv uklidit 5 metrů čtverečních není taková dřina, co uklízet rodinný dům, všechno trvá dýl, všechno musí mít své místo a řád. Jezdíme do studánky s barely na vodu, pereme ve veřejné prádelně. Vodu na mytí nádobí si první musím ohřát na sporáku. V životě jsem nebyla ve fitku tolikrát, co od května v Kanadě. Akorát k těm posilovacím strojům jsem zatím nedošla, postačí mi jen sprchy a zásuvka na nabití elektroniky. Okolní podniky posuzuji už jen podle kvality záchodů a jejích otevírací doby. Tedy jinými slovy, po 23. hodině už se snažím nic nepít. Vést “normální” život, chodit do práce, a přitom žít v camperu ve městě tedy není jen romantika, je to občas trochu vojna.
Na konci května jsme vyjeli na trip – Montana, Wyoming, Idaho, Oregon, Washington, BC, Yukon a konečně Aljaška. Cestopis by vydal na samostatný článek, ale nejkrásnější byla ale ta svoboda. Za 6 týdnů jsme nevyužili placeného kempu, když byla potřeba, zaplatili jsme si jen sprchy. S hledáním míst na spaní (ale třeba i míst k nabrání vody nebo možnosti osprchování) nám pomáhala aplikace iOverlander, kterou rozhodně můžu doporučit (jen jsou někteří uživatelé aplikace asi imunní vůči komárům, z několika doporučených krásných míst u vody jsme museli zbaběle ujet). Vyplatí mrknout i na web freecampsites.net, obzvlášť v Britské Kolumbii jsme takto našli krásná místa zcela zadarmo. Jediný problém je s národními a provinčními parky, kde je free camping přísně zakázán a kempy je potřeba (obzvlášť třeba v národním parku Banff) rezervovat i měsíce předem.
Rutina po cestě zmizela, stejně jako pestré jídlo. Na Aljašce jsou ceny potravin poněkud vyšší. Za to přibylo táboráků, výšlapů, výhledů a zážitků, třeba v podobě rýžování zlata u historického městečka Dawson. Dlouhé přejezdy bez jakéhokoliv náznaku civilizace (včetně absence mobilního signálu) nám křižovala divoká zvěř. Přesně 38 černých medvědů, 8 medvědů grizzly, 2 rysové, 2 kojoti, 3 mývalové, nespočet bizonů, wapiti, sobů a několik losů. A taky jsem 2x málem šlápla na hada. To bylo obzvlášť vtipné, člověk u sebe nosí non stop bear spray (takový pepřák na medvědy), cinká rolničkama, zpívá si… A až málem šlápne na hada, zjistí, že v oblasti vlastně žijí i jedovatí chřestýši.
Salmon glacier, Aljaška - neskutečně turisticky nedoceněné místo
Na závěr jsem chtěla vybrat nejtěžší a nejlepší okamžik. Těch skvělých bylo hodně a vybírá se těžko. Jeden moment čirého štěstí jsem zažila v malinké vesničce Stewart v Britské Kolumbii. Podařilo se nám najít servis, kde nám opravili píchnutou pneumatiku, horami se proháněly mraky, poprchalo, ve vzduchu vonělo moře a já se procházela mezi barevnými dřevěnými domečky, kde byl neuvěřitelný klid a neskutečně jsem se těšila se na výjezd k ledovci Salmon, který byl naprosto nádherný, a hlavně neobjevený masovým turismem. Další moment štěstí byl, když jsem si večer pár metrů od auta čistila zuby a asi 5 metrů ode mě proběhl kojot s uloveným zajícem v tlamě (a já si na chvíli myslela, že je to vlk, proto ten příval endorfinů, ale...bylo šero, takže třeba to ten vlk opravdu byl!). Na několik večerních táboráků s opékáním a (mizerným) pivem taky nikdy nezapomenu.
Víc fotek i příběhů z cestování bude postupně přibývat na mém Instagramu a webových stránkách. |
Nejtěžší vůbec byl návrat. V Canmore panovalo opravdu špatné počasí, 7 stupňů a 4 dny neustálého deště. V Kempru byl nepořádek, který v tom počasí nebyla možnost pořádně uklidit, a neexistoval pocit, kdy se z cesty vracíte domů a máte se na co těšit – na svou pořádnou postel, kuchyň a klid. Jednoduše nehodíte věci do pračky a nohy na stůl. V tu chvíli jsem vlastně nechápala, proč si to dělám. Jenže potom vysvitlo sluníčko, ...A nás dnes čeká v Kepříku 81. noc v řadě. Už jich tolik nezbývá, zhruba za měsíc se pomalu začneme porozhlížet po nových majitelích. A je mi už teď jasné, že se mi po měnícím se výhledu z okna bude stýskat.
