Proč váš syn odjel zrovna do Ameriky?

„Studoval tam a já ho podporovala. Tomáš je automobilový designér. Od třetího dílu navrhuje auta do filmu Rychle a zběsile, takže ve studiích Universal je výstava jeho návrhů!“

Jak se k tomu dostal?

„Vyhrál konkurz v době, kdy studoval. Potřebovali nějaký nový motor a on navrhl nejlepší koncepci. Když mu ji schválili, řekli mu, že v Los Angeles je prestižní škola, kde potřebují někoho, kdo auto nejen nakreslí, ale dokáže i přizpůsobit motor. Nadchnul se pro to. Skončil jednu školu, z níž je vystudovaný manažer, a přestěhoval se do L.A. Tam vystudoval další školu, na kterou berou jen dvacet lidí z celého světa. Pak už tam zůstal.“

Čemu se dnes věnuje?

„Pracuje pro jednu malou soukromou fabriku. V Americe je módní, aby auta z šedesátých let zůstala tvarově stejná, ale byla co nejmoderněji vybavena. Syn to dokáže naprogramovat, vše přinese vytištěné a podle toho se auta vyrobí. Takových odborníků je jen několik na světě. Dokonce ho chtěla i NASA! Řekl ale, že nastálo ne, jen externě. Tam by musel být osm hodin denně a vydělal by si míň.“

Kam za ním létáte?

„Koupili jsme v L.A. dům, protože nájmy jsou strašně drahé. Raději jsme si řekli, že budeme splácet hypotéku. Mám tam vlastní pokoj, do kterého mi nikdo nesmí. Trávím v něm tak dva měsíce v roce.“

Synovi je třicet pět let, nechystá se založit rodinu?

„Zatím ne. On už jednou ženatý byl, rozvedl se a teď to má různé. Každý rok, když přijedu, mě tam čeká někdo jiný.“ (směje se)

Se synem jste žila sama od roku 1982, kdy váš manžel emigroval. Proč jste neodešli s ním?

„Odmítla jsem to. Byla jsem jediná dcera, rodiče by přišli o barák, o všechno, a navíc jsem byla podruhé těhotná. Tehdy jsem ho prosila, ať ještě zůstane. Že se rozhodneme, až porodím. Marně. On odjel do Jugoslávie, z ní utekl do Německa, pak do Austrálie... Já zůstala tady, a tím jsem se strašně provinila. Začali mě podezírat, že jsem bílý kůň.“

Jak to probíhalo?

„Odposlouchávali mi telefon. Jednou mi volal manželův kamarád, který přicestoval sem, že Miro chce malý obrázek, abych mu ho poslala. Druhý den jsem přišla do rozhlasu a šéfredaktor mi říká: Co to bylo, ten telefonát včera? Doufám, že mu ten obrázek nedáš. Tak jsem zjistila, že mě odposlouchávají. Pak mě volali na StB a vyslýchali mě.“

Co po vás chtěli?

„Nutili mě, abych prozradila, kde manžel je. Tvrdila jsem, že to nevím. Chtěli, abych za ním vycestovala a přivedla ho zpět. Věděla jsem, že kdyby se vrátil, tak by seděl a já bych byla manželka trestaného. Několikrát se to opakovalo a odneslo to nenarozené dítě. Začalo mi být špatně, odvezli mě a v pátém měsíci jsem ze stresu potratila.“

To muselo být těžké období...

„Bylo. Nebyli jsme rozvedeni a já tím pádem nedostávala přídavky na syna. Když jsem se rozváděla, tak se to táhlo dlouho. U soudu seděla přísedící a řekla: A co když od vás jen odešel a žije v Malackách? Zase se to celé vrátilo. Trvalo to asi tři roky. A ještě mě vyhodili z rozhlasu.“

Kvůli manželovi?

„Ano. Měla jsem politický škraloup, k tomu se vzpomněl můj děda, který byl fabrikant, všechno semleli dohromady. Dalo se hlasovat, a tak mě vyhodili.“

Co jste dělala?

„Tkala jsem koberce. Měla jsem k tomu blízko. Můj děda měl v Holešově pletací fabriku. Když jsem se narodila, byla sice už znárodněná, ale on tam ještě dělal. Vyráběly se tam dupačky a soupravičky pro kojence. Tehdy nebyly vyšívací stroje, takže se vše ručně dovyšívávalo. Naši si takto přivydělávali. Já jsem si první svetr uštrikovala ze zbytků vlny v šesti letech! Když mě vyhodili ze Zákruty (rozhlasový pořad Pozor, zákruta! – pozn. red.) a nikde mě nechtěli vzít, tak jsem se k tomu vrátila.“

Na čem jste tkala?

„Přivezla jsem si z domu pravý tkalcovský stav se šlapadly, který vypadal jak malé varhany. Tkala jsem přehozy z ovčí vlny anebo hadrové koberce. Platili za metr devadesát korun, což na tehdejší dobu nebylo tak špatné. Když jsem třeba jako další činnost překládala Signál z češtiny do slovenštiny, dostala jsem za jednu stranu na psacím stroji dvě koruny.“

Váš manžel se už zpět nevrátil?

„Po revoluci se přihlásil, že by s námi chtěl žít. Syn řekl, že se na něj podívá, ale to je vše. Jeli jsme na dovolenou do Alp, kam nás pozval, a do Německa. Nabízel nám společný život, ale syn ho nechtěl. A když on ne, tak já taky. Nezachoval se tehdy správně. Jsou věci, které se neodpouští.“

Boj s rakovinou

Brzy po tom, co její dlouholetý parťák Miloslav Šimek zemřel, vážně onemocněla i Zuzana. „Začaly mi otékat a vysychat oči natolik, že se mi víčka přilepovala k bulvám. Šla jsem k doktorovi, poslali mě na vyšetření. Všude mi řekli, že jsem zdravá a že bych možná potřebovala psychiatra,“ svěřila.

Nakonec přišli na to, že má problém se štítnou žlázou, a poslali ji k moři, že se vše upraví. „Zaplatila jsem celé rodině Kanárské ostrovy a já to protrpěla! Nakonec mi udělali sono a dva dny předtím, než jsem si šla převzít ceny Anno, mi zavolal doktor: Máte rakovinu. Mám skočit z okna? ptala jsem se. Ne, je to druh, který se dá léčit,“ dodala. Naštěstí, na rozdíl od Šimka, nad zákeřnou nemocí zvítězila.

VIDEO: Bubílková slavila tatínkovy devadesátiny a překvapila: Nejsme žádní Slováci!

Video
Video se připravuje ...

Bubílková slavila tatínkovy devadesátiny a překvapila: Nejsme žádní Slováci! Petr Macek, Aleš Brunclík

Fotogalerie
69 fotografií