Včely už se hladově vrhají do prvních květů, je jaro roku 2018. A tehdy to Martin „Láskin“ konečně udělá a vytáhne z garáže starýho fichtla. A po něm Václav – pro změnu pařeza po dědovi. To ještě ani jeden z nich netuší, že za pár měsíců bude v tý garáži i chatce dost těsno…
A pak Jindřich, kterému říkáme Bushman. Ten má dneska v garáži plno. Nezdědil sice fichtla ani pařeza po dědovi, ale klukovská láska k vůni benzínu s olejem se do něj zakousla fest. „Fichtl je na hovno, jediná pořádná jízda je na mopedu, co se nes…,“ prohlásil a obratem si pořídil mašinu číslo 1, čímž spustil řetězovou reakci, která logicky vyústila v založení mopedgangu. A tak jezdí a my ostatní – Láskina ani Václava nevyjímaje – s ním.
Dneska je nás víc než dvacet. Nemáme fichtly, máme koráda. A máme jich tolik, že je u nás na vsi u Pyšel dost pravděpodobně nejvyšší koncentrace těchhle mopedů z Povážských strojíren na obyvatele. Jestli jste nestihli zareagovat na nabídku Maneta Korado v inzerátu, s pravděpodobností hraničící s jistotou tu mašinu najdete u někoho v Zaječicích.
Jsme drsný (hlavně teda na omak). Jsme znalý světa a známe svoje hranice (žádný neexistujou). Jsme parta místních buřičů a snílků (po pár pivech pohneme zeměkoulí). Jsme gang ze Zaječic. Jsme ZZ Corps Bandidos locales.
A nemáme slitování – hlavně sami se sebou. Na přelomu roku se totiž nad pivem na naší základně, v hospůdce Oksford u hřiště v Zaječicích, zrodil plán: Porto Korado. Ten plán zněl jasně: z portugalského Porta do Lisabonu. Pár set kilometrů pro člověka, obrovská porce odvahy pro ZZ Corps. A hlavně pro koráda. Jsou to starý, ale dobrý mašiny. A my jsme amatéři. Starý, ale dobrý amatéři. A o tom tahle výprava byla…
Korado. Manet Korado
À propos na úvod: znáte Manet Korado? Určitě znáte Babettu – moped, který se poprvé objevil roku 1970 a jméno dostal podle písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra, vyvinuli v Považských strojírnách a vyráběli v Kolárově (oba státní podniky patřily pod ZVL – Závody valivých ložisek). Po revoluci se ale mezi oběma fabrikami rozpoutal konkurenční boj a výrobní dokumentace i licence na výrobu Babetty zůstaly Kolárovu. V Považských strojírnách proto navázali na konstrukční vývoj moderních mopedů započatý koncem 80. let a ze dvou návrhů od talentovaných výtvarníků vyhrál moped Korado s nádrží umístěnou v nosném rámu ve tvaru banánu.
Původně měla mít koráda motor vlastní konstrukce, pak ale do podniku vstoupila italská firma Piaggio, po které strojírnám zůstala licence na výrobu rakouského motoru Puch. První Manet Korado se představil na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně v roce 1992, sériová výroba se rozjela o rok později. A byl to úspěch: v roce 1997 se korádo stalo v Česku nejprodávanějším motocyklem v kategorii do 50 cm3 a mopedy se vyvážely do USA, Kanady, Brazílie, Beneluxu, Velké Británie, Finska, Norska, Francie a Německa. Jejich výroba definitivně skončila v roce 2005 – celkem jich bylo na trh dodáno 55 až 60 tisíc kusů.
  |
Z nich dneska jezdí po Zaječicích a okolí už dobrá třicítka. Vyrobená převážně do roku 2000. Z drtivé většiny „oholená“ o plastovou masku kolem světla, protože bez ní je to prostě větší drsňák (a my nejsme žádný ořezávátka). Koráda si ladíme sami. Teda sami – většina projde nejdřív Jindřichovýma
rukama, ale postupem času se do toho dostáváme i my ostatní. Třeba na výměnu svíček je expert Václav – zvládne to dneska pomalu (teda sakramentsky rychle) snad i za jízdy, ale nepředbíhejme…
Kdo pojede?
Jak se zrodil Manet Korado už víme, jak se zrodil nápad na expedici do Portugalska? Nad pivem, jak už taky víme, stejně jako se rodí spousta dalších nápadů, které u nás na vsi uvádíme do života. Bylo to prosté jako namíchat benzín s olejem 1:40. Po sérii více či méně dlouhých vyjížděk po okolí prostě Pavel jednoho večera prohlásil, že bysme mohli koráda vyvenčit a dojet z Porta do Lisabonu. Že by jim to slušelo na pobřeží Atlantiku. A že to zvládnou – ze severu na jih je to logicky z kopce, takže určitě. Po krátké rozepři, co se táhla týden, možná dva, ohledně směru větru (Václav tvrdil, že tam fouká z jihu, takže navrhoval směr opačný, Láskin tvrdil, že v době expedice je to naopak) bylo rozhodnuto. Z Porta do Lisabonu. Za devět dní (na delší dobu jsme se z domova prostě nemohli utrhnout). Zbývala kruciální otázka: kdo jede? A kdo jet chce, ale ještě nemá mašinu?
Nastal leden, a začínalo být jasno. Na počátku bylo sedm statečných: Jindřich „Bushman“, Martin „Láskin“, Václav, Pavel, Petr „Předseda“, David, Ondra. Kdo tehdy ještě korádo neměl, za měsíc už mu stálo v garáži. Pak se přidali další stateční. Robert. Standa jet chtěl, ale tvrdil, že se nemůže utrhnout z práce. Dostal letenku k narozeninám od manželky. Korádo si koupil sám. A nakonec Lukáš. Deset chlápků ze Zaječic (a přilehlých Kovářovic a Pyšel), kteří se znali vlastně jen od piva. Co kus, to originál: někdo zaměstnanec, jinej živnostník, někdo byznysmen, jinej hostinskej. Někdo řidič, jinej pisálek. Vlastně největší překvapení celé expedice spočívalo právě v tomhle mixu lidí žijících na několika málo kilometrech čtverečních, tak rozdílného původu, stavu a zaměření, a přece s jednou společnou láskou: k jízdě. K jízdě na mopedu, protože na šlapání na kole už jsme starý a na velký motorky zase příliš velký romantici.
Ale zpátky na asfalt, zbývalo doladit ještě spoustu věcí: samolepky, vlaječky, zajistit náhradní motory (vezli jsme dva), karburátory (vezli jsme jeden), zapalování, lanka, duše, prostě bedna plná maličkostí pro případnou generálku. Jedno celý korádo jako záloha. A sehnat, kdo a jak nám to tam všechno včetně mašin doveze… Takže půjčit dodávku, přizvat dvě další spřízněné duše (plus dvě koráda) – povedlo se a počátkem března byla sestava daná: deset expedičníků na full time a nepostradatelní Zdeněk a Béďa v doprovodném vozidle.
Gang vybaven
Letenky zařízeny, mašiny pořízeny, zůstala jen typická chlapská otázka: Co si vezmem na sebe? Jsme sice amatéři, ale když něco děláme, tak pořádně (aspoň trochu). Jsme taky estéti, proto bylo třeba ten barevný cirkus mašin postavit do latě. A protože Jindřichovi se Bushman neříká jen tak, podpořila nás na tu naší taškařici značka Bushman. A protože se v normálním životě oblékáme každý trochu jinak, zvolili jsme uniformu hodnou gangu, i s ohledem na praktičnost: odepínací kalhoty Lincoln – Zip off, nepromokavou bundu Agricol, lehčí bundu Detroit a košili Hammer. Vespod doplněné o bavlněná trika. To vše samozřejmě opatřené logem ZZ Corps. Nosil to dokonce i Václav, kterej uniformy nenávidí; asi proto, že v kvalitní bavlně je i o košer vybavení dobře postaráno.
Jasně, párkrát se nás někdo cestou zeptal, jestli jsme vojenská jednotka a proč jsme to místo přijeli obsadit, ale s tím jsme počítali. Ona je to celé totiž trocha nadsázky a parodie. Stačí se podívat, na čem ta parta děsivých chlapíků přiburácela, a musíte se tomu prostě zasmát. My se teda při zkoušení velikostí smáli určitě a jaro s rukama od oleje a šmíru mohlo začít.
Uběhlo rychleji, než se korádo dostane do otáček, a tak mohla 27. května v 6:45 hodin amatérská expedice ZZ Corps B. L. „Porto Korado“ odstartovat. Tehdy se desítka expedičníků odlepila od ranveje pražského letiště Václava Havla směr Porto (s přestupem v Lisabonu). Tou dobou už se k místu přistání blížila po zemi dodávka s doprovodným týmem. Co mělo následovat, ještě nikdo z nás netušil. Jediným pevně stanoveným bodem pro první den výpravy byl kemp Orbitur Madalena, necelých 30 kilometrů od letiště na předměstí Porta. Jak zahřívací etapa dopadla? A proč je dobré mít možnost jet „na šlapky“? Dozvíte se v dalším pokračování reportáže. Zatím chlaprd! A šekel kešem ;)
