Český ústavní systém nepředpokládá kompetenční válku mezi vládou a prezidentem. Nepředpokládá, že Hradní stráž bude střílet po ochrance premiéra a premiér se s prezidentem budou hádat, kdo je kompetentní k řízení tramvaje na Malé Straně… Obě instituce ústavní pořádek vnímá jako součásti moci výkonné. S tím, že za hlavu výkonné moci považuje od parlamentních voleb odvozeného předsedu vlády, který má důvěru většiny zákonodárců, nikoliv občany přímo voleného prezidenta. Prezident neurčuje politiku státu. To vláda. Prezident neurčuje zahraniční politiku, i když ji také vykonává a jezdí na prezidentské cesty. Ty nejvýznamnější, na setkání s dalšími hlavami států. Prezident neurčuje měnovou politiku, i když jmenuje členy bankovní rady ČNB. Prezident neřídí spravedlnost, i když jmenuje soudce a mimořádně může udílet milost. Role prezidenta je na jednu stranu ritualizovaně reprezentativní, na druhou stranu nadstranicky diplomatická. Jen v době války vzrůstá jeho role autority – velitele armády. V míru ne.
U prezidentských voleb se voliči nerozhodovali jako u voleb parlamentních o programech politických stran. Rozhodovala osobnost, důstojnost, životní zkušenost kandidáta. To, jak bude reprezentovat voliče. Ano, mandát „dolních deseti milionů“ je vždycky větší než mandát „horních deseti tisíc“. To levice ví. Ví to i Miloš Zeman. Tak tomu bude vždy, pokud nezměníme požadavek na rovnost hlasů například požadavkem na aktivní příspěvek do státní pokladny, věkový či vzdělanostní census. To by pak sociálně potřební nemohli volit. Nebo by nemohli volit senioři. Nebo by nemohli volit lidé, kteří mají pouze základní vzdělání. Nebo lidé, kteří neplatí daně. Nebo by výše zaplacených daní měla vliv na počet hlasů. Ale… Ani mandát 2,85 milionu sobě rovných, svéprávných a dospělých voličů nezajišťuje vítězi prezidentské volby možnost měnit pravidla, provádět plíživý ústavní puč.
Miloš Zeman ovšem ústavní pořádek nehodlá respektovat, ale měnit v poloprezidentský systém, ve kterém bude prezident aktivní politickou silou, názorově se vyhraňující proti jednomu či více koaličním partnerům. Kdy s ním bude nutno konzultovat jakékoliv politické rozhodnutí. Kde se bude hrát hra na většinu úplně jinak – kdy prezident bude zároveň součástí vlády a zároveň třetí komorou Parlamentu o jedné osobě.
Ano, jde to. Jde odmítnout premiérova nominanta. Ano, jde nejmenovat ministra kultury.
Psali jsme:
Kultura je tak zbytečné ministerstvo, že nepotřebuje ani dočasného náměstka, který stejně nemůže dík dikci kompetenčního zákona z doby socialismu vůbec nic. Kulturu nemusí řídit nikdo, stejně se každému ježí chlupy na hřbetě při vyslovení slova státní kulturní politika. Stejně se herci a jiní anarchističtí augusti chtějí řídit sami. Nemáme už třicet let řídící ideologii. Nemáme tudíž ani dominantní estetiku. Žijeme třicet let bez toho, abychom se sjednotili na tom, co je krásné a co ne, co má být materií kultury a například předmětem podpory či ochrany. Je to pouze bruselský styl šedesátých či brutalismus sedmdesátých let, nebo i socialistický realismus padesátých let nebo modernistický funkcionalismus let osmdesátých? Budeme za památky označovat jen budovu Transgasu nebo i Palác kultury či stalinské věžáky sídliště Vítězného února v části Rozdělov středočeského okresního města Kladna či panelové věžáky u brněnského výstaviště?
Je možné ministerstvo zrušit bez náhrady. Nebo změnou kompetenčního zákona sloučit ministerstvo školství s ministerstvem kultury. Nebo ministerstvo kultury s ministerstvem místního rozvoje a cestovního ruchu s tím, že by se některé instituce jako Národní divadlo delimitovaly na kraje, protože stejně dnes slouží převážně jen turistům. Masmediální agendu pak je možno podřídit ministerstvu průmyslu. Náboženství spolu s otázkou církevní evidence delimitovat přímo ministerstvu vnitra je jednoduché. Ušetřilo by se… Nosticův palác by se změnil v luxusní hotel, jehož nájemce by státní kasu plnil, a nikoliv vyprazdňoval. Staňka nyní „zastupující“ náměstek, voják Čestné stráže Schreier není ministrem, což zákon 2/1969 Sb. vyžaduje, a jeho pověření výkonem funkce odcházejícím ministrem je naprosto mimo ústavní rámec.
Psali jsme:
O kultuře lze uvažovat různě. Třeba jako o prostoru pro kriminální činnost, která může vynášet stovky milionů a nebo sahat až na Hrad.
Hadí lázně v Teplicích z roku 1796 jsou buď kulturní památka (státem chráněná od roku 1958), kterou je ve společenském zájmu chránit i nadále, nebo ruina, kterou je nutné renovovat bez ohledu na historii, aby její majitel Jaroslav Třešňák na ní vydělal. Protože se mu musí investice do Miloše Zemana vrátit.
Piccasův obraz s názvem Sedící žena z významné sbírky Vincence Kramáře je buď „český národní kulturní poklad“ a dílo hodné Národní galerie, byť vrácen v restituci, ale Česká republika má právo si na něj činit morální nárok, nebo si ho majitel může vyvézt kamkoliv a prodat komukoliv, aniž je státu cokoliv do toho. Pak bylo stíhání galeristy Jana Třeštíka, který byl za tento čin v roce 2012 pravomocně uznán vinným, nesmyslné. Obraz podle posledních informací patřil firmě, kterou ovládá matka developera Luďka Sekyry Libuše Sekyrová a byl nelegálně vyvezen do USA. Zisk? V roce 2016 byl vydražen v Londýně v přepočtu za 1,5 miliardy Kč. Podle aukční síně Sotheby's šlo o nejdražší umělecké dílo, jaké bylo v britské metropoli prodáno v posledních pěti letech. I tak se dá chápat kultura… A boj o ministra může mít i podobu takovéto investice a úvahy o budoucím zisku.
Na křeslo ministra kultury a s ním spojené kulaté razítko na vývoz kulturních předmětů do zahraničí a jejich případný prodej není právní nárok. Je zodpovědností předsedy nominující strany, koho navrhne premiérovi. Středoškolák Hamáček už jednoho ministra kultury bez vzdělání v oblasti kultury premiérovi nabídl. A ten, v dobré víře ve svého koaličního partnera, ho odnesl na Hrad. Je zodpovědností premiéra, koho jde navrhnout prezidentovi. Prezident jmenoval Antonína Staňka bez zaváhání. Za žádné důvody se neschovával.
Odvolávaný ministr kultury Antonín Staněk, který tak skvěle posloužil poslední den ve funkci sponzorovi Miloše Zemana k odstranění památkové ochrany Hadích lázní, byl v otázkách kultury naprostý diletant. Absolvoval obor učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů český jazyk – občanská nauka na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Diplomovou práci vytvořil na aktuální angažované téma Odměňování v podmínkách perestrojky. Jazykem akademickým řečeno něco za něco. Titul Ph. D. získal následně za konjukturální disertační práci Evropská dimenze ve výchově k občanství v předmětu občanská výchova na druhém stupni základní školy. To už Česko bylo v Evropské unii. V letech 1991 až 1992 působil jako učitel na Vojenské střední škole protivzdušné obrany v Liptovském Mikuláši na Slovensku a pak dělal učitelskou a moravskou komunální kariéru. Dotáhl to až na s ostudou odcházejícího ministra, na kterého bude podáno trestní oznámení.
Nyní středoškolák Hamáček navrhl jako předseda koaliční strany druhého, v otázkách kultů a kultury nevzdělaného starostu premiérovi. A Andrej Babiš ho opět prezidentovi přinesl jako kandidáta na jmenování ministrem kultury. Michala Šmardu znám dvacet pět let. Miloš Zeman také. Je to poctivý a své práci oddaný komunální politik. Prověřený občany v Novém Městě na Moravě, kde vystudoval gymnázium a kde to s tímto vzděláním dotáhl jako dlouholetý úspěšný zastupitel města na úspěšného starostu města. Nemyslím si, že by byl člověk nekulturní. Jako prase se určitě nezachová, nenechá vyvést další Piccasův obraz ani nebude neuváženě snímat památkovou ochranu z Pražského hradu.
O kultuře lze uvažovat různě. Třeba jako o zbytečném resortu, u kterého je jedno, kdo ho řídí. Ministr vnitra Hamáček, nevystudovaný diletant v otázkách vnitra by nicméně potřeboval nakopat do prdele. Za diletantismus v politice, která prezidentovi nevadila při jeho jmenování ministrem, za diletantismus v personálních otázkách, který mu dovolil nominovat prase Staňka, i za diletantismus v ústavněprávní taktice, která se jako tragicky směšná projevila během prázdnin. Posledními lety decimovaná ČSSD si takového diletanta v čele nezaslouží. Nicméně ho má. Delegáti sjezdu jí ho zvolili. To je mandát, který všem při jeho kritice svazuje ruce. Mají, co chtěli. Neprotestovali. Neprotestují ani teď. Jako předseda koaliční strany má Hamáček právo nominovat za svou stranu člena vlády, i když zodpovědnost za navržení ministra prezidentovi a výkon ministerské funkce je nakonec na premiérovi. Ministerstvo kultury si ale nezaslouží provizorium v podobě bývalého frajtra v roli zastupujícího náměstka, který nemá právo rozhodovat o ničem, aniž by to první soud zneplatnil. Prezident by ale neměl za Hamáčka trestat Šmardu. Ten se té rvačky o poslední procenta ČSSD neúčastní. A o tu funkci mu ani nejde. Český jazyk byl obohacen o nové slovo, dočetl jsem se. „Vyšmardovat“ někoho je prý specifický druh politického trollingu.
Prezident by se měl začít chovat dospěle. Říkat reálné, nikoliv zástupné argumenty. Jednat konstruktivně a odpovědně. Nehledat hranice ústavního pořádku, jinak se nakonec najde dostatečná většina v obou komorách Parlamentu na jeho odvolání nebo umravnění.
Jak umravnit prezidenta? Jednoduše. Jediný zákon, který ovlivňuje drastickým způsobem chod prezidentské kanceláře, neprojednává ho Senát a na který není třeba ústavní většinu, je rozpočet České republiky. A na výdaje prezidenta mimo platů zaměstnanců, kteří za nic nemohou, lze napsat nulu. Velkou kulatou nulu. Obávám se, že pak by prezidentské kanceláři nepůjčil ze svého ani kancléř, ani Lukoil. Prezidenta a jeho úřad, neplnící si povinnosti, možná není třeba rušit, ale je třeba ho rozpočtově vyhladovět.
Miloši, takže v příštím roce už žádné klobásky. A už žádnou tlačenku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
