Nákupní centra městům škodí, říká architekt Osamu Okamura

Osamu Okamura

Osamu Okamura Zdroj: Anna Vackova

Osamu Okamura
2
Fotogalerie

Česko si zaslouží lepší města. Taková, z nichž není nutné o volných dnech utíkat. Už před čtyřmi lety po tom volal architekt a urbanista Osamu Okamura. „Zatím ale takové v Česku není a ani žádné, které by se této definici blížilo,“ myslí si nedávno jmenovaný děkan liberecké fakulty umění a architektury Okamura.

Jak vlastně definujete lepší město?

Jak říká Jan Gehl (dánský urbanista – pozn. aut.), je to takové město, kde se nebojím pustit své děti ven na ulici. Pokud je město bezpečné pro devítileté dítě, pak je bezpečné pro všechny. Lepší město je takové, z něhož není potřeba o víkendu utíkat pryč. Je celoročně vysoce obyvatelné a poskytuje mi co možná. nejpestřejší nabídku služeb, které potřebuji pro pohodlný život. Navíc je vysoce inkluzivní, tedy pro všechny.

A existuje takové město v Česku?

Ne. A není tady snad ani žádné, které by se této definici blížilo. Vše to souvisí s dosavadním přístupem k navrhování měst. Současní čeští urbanisté byli odkojeni modernistickým přístupem, navrhovali města segregovaná do jednotlivých funkčních zón. Nevznikaly čtvrti krátkých vzdáleností, kde všechny potřeby lze obstarat v okruhu 15 minut pěší chůze od bydliště, aniž je nutné využít extenzivní dopravu.

Znamená to, že v Česku chybí kvalitní výuka urbanismu?

Nejde o to, že by tu výuka urbanismu významně chyběla, spíš se jí chopili pouze architekti.

Architekti nahlížejí na město jinak?

Pracují sice s hmotnou stránkou města, ale do značné míry jim unikají roviny ekonomické, sociální nebo dopravní. Jejich nahlížení na navrhování města je redukováno na architektonický svět prostoru, materiálu a ideálních proporcí. Právě to se stalo pro Česko typické.

Kde bychom tedy našli ideální město?

Hodně se mluví o Kodani, kde se například výrazně podařilo utlumit automobilový provoz a dostat víc lidí do ulic. Spočítali si totiž, že čím víc lidí v ulicích je, tím víc město prosperuje, je sociálně soudržnější, a navíc funguje i jako výkonnější inkubátor nových myšlenek a podnikatelských záměrů. Vše jde výrazně lépe, než když se lidé zavřou pouze do svých aut a bytů.

Lepší město jste mimo jiné definoval jako celoročně obyvatelné. V období veder je přitom městské klima poměrně nepříjemné. Připravují se česká města na tropická vedra dostatečně?

V případě center si primárně musíme uvědomit, že jde o unikátní památkové rezervace. Tudíž plošné zazeleňování střech není dobře myslitelné, v případě nových budov v širším centru by to naopak mělo být standardem. Stejně tak by měla být pravidlem i stromořadí v ulicích. Je to běh na dlouhou trať, ale dá se zvládnout.

V cizině toto zvládají lépe, že?

Stačí se podívat třeba do New Yorku, kde před dvanácti lety vyhlásili program milion stromů do ulic a podařilo se jim ho splnit ještě o dva roky dříve, než bylo naplánováno. Je to jednoduché, musíme lidi přesvědčit, že se jich téma kvality života ve městě úzce dotýká a mohou ji ovlivnit. Je to záležitost toho, jak lidem vrátit pocit, že jim město patří a že je nejenom jejich radostí, ale i zodpovědností. Myslím si, že kupříkladu v Praze se to stále moc nedaří. Město nejsou baráky a cihly, ale lidé a mezilidské vztahy. Jestli ty nefungují, poznáte nejlépe na stavu ulic a veřejného prostoru.

V nedávné době se rozhořela diskuze kolem návrhu Evy Jiřičné pro oblast Žižkova, kde dosud stojí budovy „starého“ Telecomu. Domy kritizují především památkáři, objevily se rovněž názory, že zvučné jméno přední architektky je marketingovým tahem. Jak to vnímáte vy?

Přístup developerů je různý. Někteří drží projekt dlouho pod pokličkou a snaží se nejdříve pečlivě vyjednávat s urbanistickou komisí příslušné městské části a až poté společně odsouhlasený projekt zveřejní. Další, a těch je menšina, jdou touto cestou. Vypustí zkušební balonky a čekají, co se bude dít. Tento přístup je samozřejmě riskantní, může se stát, že vzbudí třeba negativní ohlasy a v následné diskuzi se zjistí, že projekt naprosto neodpovídá lokalitě.

A odpovídá?

Na to se musí nahlížet z několika úhlů pohledu a v této souvislosti mě napadá i hodně otázek. Proč jsou to opět pouze soukromé obytné věže? Proč nejde o návrh polyfunkčních objektů, sociálně pestrého města lidského měřítka a krátkých vzdáleností, ale spíše o projekt evokující exkluzivní možnost uložení peněz pro několik málo obyvatel? Rovněž je dobré zamyslet se i nad tím, jak bude kolem věží v budoucnu řešena kapacitní veřejná doprava, zda bude v těsné blízkosti realizována kdysi plánovaná stanice metra D.

Patří výškové budovy do Prahy?

Když máme tolik nevyužitých brownfieldů, proč stavět výškové budovy, které jsou vždy stavebně, ekonomicky i ekologicky náročnější. Ekonomická opodstatněnost výškových budov v Praze zkrátka v případě tolika dosud nezastavěných ploch nedává příliš smysl. Jiná situace samozřejmě nastává třeba na Manhattanu nebo v megalopolích jihovýchodní Asie s vysokou hustotou osídlení a neúměrně vysokými cenami nedostatkových pozemků. Tam samozřejmě stavba mrakodrapů dává ekonomický smysl.

Až teprve další otázka vyvstává se samotným umístěním budov, které by mělo jít ruku v ruce s respektem k unikátnímu pražskému panoramatu a rovněž s nutností regulovat automobilovou dopravu ve městě. Například ve Vídni, která je také krásným a zachovalým historickým městem, se sice rozhodli, že chtějí mít mrakodrapy, zároveň jim ale velmi striktně vymezili místo výhradně u několika vybraných stanic metra. Ještě bych rád zmínil jeden velmi důležitý aspekt u výškových budov.

A to?

Jde čistě o symbolický aspekt. Město vždy bylo a stále je odrazem modelu společnosti. Zatímco v Evropě ve stavbách s nejvyššími věžemi historicky sídlil panovník, církev nebo později městská samospráva, tak v Americe je budovaly soukromé firmy, tahouni tamní ekonomiky.

A upřímně, nepatřím k příznivcům zcela soukromých mrakodrapů, třeba jen symbolicky převyšujících veřejný zájem, stejně tak jako nevěřím ve správnost vymísťování vládních budov nebo univerzitních kampusů mimo strategická centra měst.

Na konci června představil pražský Institut plánování a rozvoje studii Bubnů, jednoho z největších pražských brownfieldů o ploše 110 hektarů. Co na ni jako člen urbanistické komise Prahy 7 říkáte?

Kromě urbanistického a dopravního řešení jsme například připomínkovali některé detaily týkající se oblasti kolem metra Vltavská. Nejsme příliš spokojeni s tím, že by tam mělo stát velké nákupní centrum. Preferujeme spíš vznik multifunkčního objektu, nákupní centrum není městotvorné. Naopak. Je v podstatě spíš takovou loupeží na městě.

Peníze, které zde obchodníci vydělávají, jdou do kapes majitelů jednoho centra, nikoliv zpět na reinvestici majitelům mnoha domů a ulic ve městě. Obchodní centrum není městem ani veřejným prostorem.

A je nějaká alternativa?

Ideální jsou v tomto případě obchodní ulice typu vídeňské Mariahilferstrasse, pražské Vinohradské, Dejvické, Nuselské, Moskevské, Sokolovské, Štefánikovy, Milady Horákové nebo brněnské Masarykovy. Ty všechny, na rozdíl od uzavřených obchodních center, lákají lidi ven do ulic, do jejich vlastního města. Takové město má potom šanci rozkvést do krásy

Osamu Okamura (46)

Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a Akademii výtvarných umění, obor konceptuální tvorba. 

Pracoval na pozici šéfredaktora architektonického časopisu ERA21 nebo programového ředitele festivalu a konference pro obyvatelnější města reSITE. 

Sedm let je členem stavební komise v Praze 7 a od února 2019 působí jako děkan Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci.