Lidové noviny otevřely v sobotním vydání téma ateliéru a landartového parku ve Středoklukách u Prahy, který budoval významný český sochař Aleš Veselý. Po jeho smrti majetek chátrá a kvůli nezaplacené pohledávce z dědického řízení se dostal do exekuce. Ta ovšem nebyla dokončena, protože dědička, sochařova dcera Jana Veselá se proti rozhodnutí odvolala. Stále ještě je šance areál zachránit.
Veselá, která žije v Izraeli, se LN ozvala po otištění článků a vysvětluje situaci, jež nastala po otcově smrti s jeho díly. Tvrdí, že kontaktovala příslušné instituce i soukromé galerie, které ale nechce jmenovat, a nabídla jim díla k prodeji. Setkala se prý s odmítavými postojem a sama nemá finanční prostředky na záchranu a údržbu areálu.
Peripetie s galeriemi
Podle Jany Veselé byl její otec poslední dva až tři roky před smrtí v nelehké finanční situaci, protože se nedařilo jeho díla prodávat. „Podařilo se mu sice vytvořit dvě sochy, ale dostal honorář jen za jednu z nich, a ten byl nižší než předpokládal. U druhé sochy dostal jen zálohu, která snad činila pouhých padesát tisíc korun! Po jeho smrti jsem se snažila prodat jeho díla, která ještě za svého života nabídl k prodeji jedné galerii. Byla jsem omezena výběrem, neboť všechna díla byla součástí dědického řízení,“ vysvětluje a popisuje další peripetie.
Bývalý ateliér sochaře Aleše Veselého ve Středoklukách u Prahy.
„Galerista mluvil o ,vážném‘ zájemci. Když mělo k prodeji dojít, dostavil se ,vážný‘ zájemce, dílo si změřil a zjistil, že se mu nevejde tam, kam ho chtěl postavit – a z koupě sešlo. Pokoušela jsem se prodat několik velkých děl, která jsou v současnosti vystavená na místech, jež se tátovi líbila, a byl by ochoten je tam prodat. Přednostně jsem je tedy nabídla oněm institucím. Jedna instituce mi sdělila, že na to nesežene peníze. Druhá řekla, že u nich se díla pouze vystavují,“ líčí Veselá. „Umělec si své dílo přiveze, na místě se vystaví a pak si ho zas odveze na své vlastní náklady. Nevím, jak to bylo s placením transportu do oné instituce. Možná cestu tam zaplatila. Nicméně mi bylo řečeno, že dílo si mohu kdykoli odvézt na své vlastní náklady. Pokud by se mi podařilo dílo někomu prodat, tak ať si ho odveze on. A ať jim dám dopředu vědět.“
Jana Veselá se pozastavuje nad tím, jak ji odbyly některé zřejmě veřejné instituce, nechce je však jmenovat. „Pokud se díla zapůjčují k vystavení, je zvykem platit autorovi/majiteli nájem, který se vypočítává podle prodejní ceny díla. Nájem obvykle činí 1–2 % za rok. Když jsem se s tímto požadavkem obrátila na instituce, kde jsou díla vystavena: Jedna mi sdělila, že to u nich není zvykem, druhá se vyjádřila ve smyslu, že kdyby takto platili za každou zápůjčku, jejich instituci by to zruinovalo, a třetí mi řekla, že u nich se vystavuje jenom ,na slávu‘. Všechny tři instituce však vybírají vstupné!“
Výtvarník Aleš Veselý.
Veselá říká, že se přes jednu galerii snažila udat několik děl. „Trvalo celý rok, než se podařilo něco prodat. Také jsem vyslovila nabídku, že bych byla ochotná prodat jedno větší dílo. Na to mi bylo odpovězeno, že by ho musely koupit nějaké instituce (které na to zjevně většinou nemají peníze) nebo nějaký hodně velký snob,“ líčí průběh.
A pokračuje: „Je pravda, že mi byla učiněna nabídka na jedno velké dílo, ale cena za něj byla pouze třicet tři procent z předpokládané prodejní ceny. Pokud by však k takovému prodeji došlo, automaticky by klesla cena všech děl, která jsou nejen v mém majetku, ale jsou majetkem i různých institucí a soukromých sběratelů. Jeden sběratel sice projevil zájem o nějaká díla, ale zároveň mi jedním dechem sdělil, že mu táta dluží sto tisíc korun. Prosila jsem ho, aby mi to doložil, protože podle mých zjištění a záznamů jeho tvrzení nebylo pravdivé.“
Aleš Veselý: Ajin (2012).
Dcera také vysvětluje, jak došlo k vytopení ateliéru: „V zimě 2016/2017 praskla vodovodní trubka a voda zaplavila ateliér, ve kterém byly uskladněny kresby a jiná díla na papíře. Některá z nich byla opravdu velmi silně poničena. Téměř všechna ostatní díla byla poničena do té míry, že by se musela restaurovat. Restaurátorka však prohlásila, že některá poničení nebude možné nikdy odstranit. Tímto opět okamžitě klesla prodejní cena všech poničených děl,“ konstatuje a dodává, že ví, že se voda musí na zimu zavírat a že uzavřením vody pověřila zodpovědnou osobu, která tak však neučinila.
„Velmi rychle jsem pochopila, že jen z umění mého otce se žít nedá,“ dodává Jana Veselá.
„Táta vždycky říkával, že dělá věci, které lidi nepotřebují. Tátova díla sice mohou mít milionové hodnoty, ale pokud se nepodaří tuto hodnotu převést na peníze v hotovosti, tak potom cena oněch děl je pouze imaginární. Onen landartový park též vyžaduje pravidelnou údržbu, která se musí nějakým způsobem zaplatit. K tomu je opět potřeba zajistit nějaký příjem. Je krásné, když se o tátovi píše jako o vynikajícím českém a světovém umělci, ale jen z jeho slávy se žít nedá! A to zjevně uniká pozornosti spoustě lidí a institucí, které uvažují způsobem, který je zcela odtržený od reality běžného života,“ uzavírá.
