Bolševická konference v Praze a sovětská totální špionáž. Pro Stalina existovali jen nepřátelé
Každý kontakt s cizincem byl sledován. Každá návštěva zahraničního konzulátu se vyšetřovala. Každý přistěhovalec byl podezřelý jako zahraniční agent. Žádná země na světě neměla tak mocnou a rozsáhlou kontrarozvědku jako Sovětský svaz za Stalina.
Stalin byl přesvědčen, že sblížení s kapitalistickými velmocemi je nemožné a válka s nimi nevyhnutelná, pročež se pustil do rozsáhlého podniku – budování mocného státu. Ze zkušeností z předrevolučního Ruska věděl, že jakkoli se stát může jevit silný a mocný, lze ho uvrhnout do chaosu, nevěnuje-li se patřičná pozornost vnitřní a vnější podvratné činnosti. Stalin proto bral špionáž neobyčejně vážně.
V březnu 1937 Stalin prohlásil: „K vítězství v jedné bitvě může být za války potřeba několika sborů rudoarmějců, ale ke zmaření vítězství na celé frontě stačí několik špionů někde ve štábu armády nebo divize, kteří mohou ukrást operační plány a předat je nepříteli.“
Text je ukázkou z knihy Stalin a Evropa. Napodobit a ovládnout 1928 – 1953. V Edici Moderní dějiny vydala Past Production s.r.o. Tato pasáž je z kapitoly Stalin, špionáž a kontrašpionáž. Napsali ji Hiroaki Kuromiya (profesor historie na Indiana University a Andrzej Pepłoński (profesor na Institutu národní bezpečnosti Pomořské akademie ve Slupsku). Ukázky publikujeme s laskavým svolením vydavatele.
Podobně jako mnozí jiní političtí vůdci pokládal Stalin strategické použití zpravodajských služeb a špionáže v politickém životě za nezbytné. Spoléhal na ně však v míře, která byla vskutku zarážející.
Tajné služby mu nepochybně pomáhaly udržet si v zemi moc a odrazit ohrožení zvenčí. Bez tajné policie, desítek tisíc jejích příslušníků a statisíců informátorů si lze Stalinovu vládu těžko představit. Ve skutečnosti Stalinova vláda názorně demonstruje, čeho zpravodajství může dosáhnout, a čeho ne.
Oberšpion Trockij
Když v roce 1939 začínala druhá světová válka, vytvořil Stalin velmi pečlivě zorganizovanou špionáž a kontrašpionáž, které se při pohledu nazpět jeví jako všudypřítomné a neobyčejně kruté. Jejich tajné operace byly podle všech profesionálních pravidel nesmírně úspěšné.
Například ve třicátých letech pronikly Stalinovy služby do britské i německé zahraniční rozvědky. Pronikly také do japonského politického etablishmentu prostřednictvím špionážní sítě, kterou řídil Richard Sorge (jehož hlavním informátorem byl poradce japonské vlády Hotsumi Ozaki). Podobná sovětská infiltrace zasáhla i jiné země, jako Polsko a Spojené státy.
Ruský vědec Sergej Leonov, který se špionáží zabývá, má skoro jistě pravdu, když říká, že v pozdních třicátých letech „neměla žádná jiná země na světě tak mocnou a rozsáhlou výzvědnou službu jako Sovětský svaz“.
V červnu 1937 si nicméně Stalin trpce postěžoval, že Sovětský svaz v oblasti špionáže utrpěl od kapitalistických zemí těžkou ránu. Obvinil maršála Michaila Tuchačevského a řadu dalších sovětských velitelů nedávno uvězněných coby „špioni“.
Stalin pohrdal slovem „informátor“, to byl podle něj pokrytecký eufemismus používaný v „civilizovaných západoevropských zemích“. „My víme,“ prohlásil, „že v ruštině to znamená prostě špion.“ Jeho někdejší politický konkurent Lev Trockij, který byl tehdy v exilu v Mexiku, byl podle Stalina oberšpion.
Trockij, Tuchačevskij a další byli „otroci“ Wehrmachtu, německých ozbrojených sil, kteří se snažili proměnit Sovětský svaz ve druhé Španělsko, kde fašistické síly podnítily občanskou válku. Sovětské zpravodajské operace, tvrdil Stalin, infiltrovali němečtí, japonští a polští špioni.
V oblasti zpravodajství, říkal, „jsme poprvé za dvacet let utrpěli tu nejhorší porážku“. Je tudíž nezbytné, pokračoval, vrátit zpravodajské práci její pravé poslání, být „našima očima a ušima“. Poté dodal, že kdyby bylo jen pět procent pravdy na myšlence, že sovětské zpravodajství bylo infiltrováno, je to stále důležité – tím naznačil, že sebemenší stín neloajality bude považován za zradu.
Stalin, mistr klamu
Stalinova tvrzení byla záminkou k teroru. Po většinu svého politického života byl obezřetný, ale byl si jist svým jednáním. V domácí i zahraniční politice se snažil vymanévrovat všechny rivaly a dosáhnout politické převahy.
Jako revolucionář i jako kremelský taktik byl opravdu mistrem klamu. Zdálo se, že skutečně věřil v pětiprocentní možnost, že na jeho území pronikli zahraniční agenti. Když šlo o kontrarozvědku, neponechal sebemenší škvíru náhodě: když si byl jist, že přijde válka, přistoupil k masovému zabíjení, aby takovou možnost vyloučil. Jen tak si lze vysvětlit Velký teror v letech 1937–38, při němž byl zabit téměř milion lidí.
Mnoho závažných sovětských dokumentů vztahujících se ke špionáži a kontrarozvědce, zůstává badatelům nepřístupno a vzhledem k politické orientaci dnešního Ruska není ani pravděpodobné, že budou zpřístupněny v dohledné budoucnosti.
Avšak zahraniční dokumenty, jak archivní, tak publikované, mohou o tomto předmětu mnohé odhalit. Před druhou světovou válkou pohlížel Stalin na Německo, Polsko a Japonsko jako na hlavní nepřátele Sovětského svazu.
Z dostupných nesovětských archivních dokumentů se ukázaly být neobyčejně poučné materiály japonské. Je celkem pochopitelné, že je evropští historici do značné míry přehlíželi.
Tato kapitola využívá dosud málo známých japonských dokumentů k prozkoumání mezinárodní špionáže a kontrašpionáže v období Velkého teroru. Podle Stalinova názoru bylo Japonsko základem špionážního spojenectví zahrnujícího Německo, Polsko a samotné Japonsko.
Co skrývají japonské archivy
Stalin dobře věděl o rozsáhlé a účinné japonské špionážní síti používané proti Rusku na začátku dvacátého století. Tento typ špionáže dostal posléze název „totální“, pojem, který byl nejspíš prosazen v roce 1941, aby svět upozornil na japonskou a německou zpravodajskou činnost.
Ve skutečnosti k dokonalosti dovedl totální špionáž Stalinův Sovětský svaz. Aby se Stalin ubránil před zahraniční špionáží, používal masového vraždění, což by se zase dalo označit jako poslední nástroj „totální kontrašpionáže“.
Stalin dobře věděl o hrozbě totální špionáže ze zahraničí a ve třicátých letech vytvořil systém „totální kontrašpionáže“, tedy všeobecného sledování a teroru. Každý kontakt s cizincem byl sledován. Každá návštěva zahraničního konzulátu se vyšetřovala. Každý přistěhovalec byl podezřelý jako zahraniční agent.
Systém dosáhl takové propracovanosti a byl tak všezahrnující, že zanedlouho v Sovětském svazu moc prostoru pro zahraniční rozvědku nezbylo, snad s výjimkou pohraničních oblastí: při západních hranicích s Polskem, severních s Finskem, jižních s Tureckem, Íránem a Afghánistánem a východních s Čínou, Mongolskem a Japonskem v podobě tokijského loutkového režimu v Mandžukuu a Japonskem okupované Koreji.
Sovětský pohraniční režim mohl být jakkoli přísný, ale přesto zahraniční infiltrace nebyla nemožná. Například Japonsko pro své zpravodajské operace v pohraničí používalo etnických Korejců, Polsko zase etnických Poláků.
Preventivní popravy statisíců
Ale Stalin dal na vlastní slovo a bral pětiprocentní možnost pronikání zahraničních zpravodajců velmi vážně; mířil přitom na určité národnostní menšiny („nepřátelské národy“), jako byli Poláci, Němci, Finové, Lotyši či Řekové, ty byly cílem masového vraždění.
Stalin je kvůli jejich etnickým vazbám v zahraničí posuzoval jako bezpečnostní riziko, čímž mínil jako potenciální zahraniční špiony a agenty. A aby zajistil, že cizí špioni nenajdou v Sovětském svazu žádnou ochranu ani krytí, terorizoval Stalin všechny skupiny, jež by mohly být potenciálním zdrojem politické nestability, a byly tedy v jeho očích podezřelé.
Mimo konkrétní etnické skupiny byli cílem vysídlení a deportovaní kulaci, bývalí stoupenci Trockého, a jiní lidé, kteří byli v opozici vůči Stalinovi, zločinci, duchovní, uprchlíci ze zahraničí a lidé, kteří byli i jen lehce spojeni se zahraničím.
Předpokládá se, že v letech 1937–38 bylo popraveno celkem téměř milion lidí. Nejtvrdší rány dopadly na lidi pokládané za „nepřátelské národy“. Největší počet obětí Velkého teroru však tvořili lidé pronásledovaní při protikulackých operacích.
V politickém ovzduší let 1937–38 kulaci, kteří za kolektivizace snášeli tvrdost vysídlení a deportací, byli eo ipso posuzováni jako bezpečnostní riziko. Vzhledem ke svým zkušenostem se Stalinovi jevili jako skupina, u níž byla největší pravděpodobnost, že se stane nástrojem zahraniční špionáže a subverze.
Dodnes se neobjevily žádné důkazy, že by mezi nimi verbovaly nějaké cizí země jako Německo či Japonsko. Místo aby je Stalin držel v izolaci v pracovních táborech a na zvláštních sídlištích, jednoduše je likvidoval, což vydával za předběžnou opatrnost. Za Velkého teroru bylo popraveno i mnoho těch, kteří už byli v táborech. Toto masové vraždění nemělo vůbec žádný ekonomický smysl. Bylo evidentně politické, poslední zbraň kontrašpionáže.
Totální špionáž
Stalin také exportoval Velký teror do Mongolské lidové republiky a čínské provincie Sin-ťiang (čínský Turkestán), které ovládal, jako by to byly sovětské kolonie. Kdyby tato území padla do rukou Japoncům, soudil Stalin, dosáhli by neomezeného přístupu na východní a západní Sibiř, kde by podle jeho představ nalezli velké rezervoáry lidí pro špionáž a subverzi mezi vyhnanými kulaky.
Byl přesvědčen, že vnější vpád by pak mohly podpořit vnitřní nepokoje těchto vyhnanců a dalších „protisovětských živlů“ na Sibiři. Velký teror na asijských územích Mongolska a Sin-ťiangu byl jasně zaměřen proti údajným japonským špionům. Na západ, do Polska ani do baltských republik, Stalin svůj Velký teror vyvážet nemohl, protože tyto země neovládal. Mohl se však o to pokusit, kdyby byly slabší.
Stalinův Velký teror a masové vraždění, které ho provázelo, vyděsily a zastrašily celou sovětskou společnost. Ještě dál omezily už tak malý prostor, existující pro zahraniční pronikání do Sovětského svazu. Lze – spolu s Leonovem – říci, že žádná země na světě neměla tak mocnou a rozsáhlou kontrarozvědku jako Sovětský svaz za Stalina.
Zároveň rozsah sovětské infiltrace do jiných zemí a organizací naprosto překonal zahraniční infiltraci do Sovětského svazu. Stalinovy tajné služby sice měly k všemocnosti daleko a začátkem třicátých let citelně selhávaly, ale ve skutečnosti vyvinuly nejdrsnější podobu totální špionáže ony, a ne Japonsko či Německo.
Dokonce i Spojené státy, s nimiž měl Sovětský svaz v té době velmi přátelské vztahy, byly do hloubky infiltrovány sovětskými agenty a byly předmětem sovětského vlivu.
Existují jen nepřátelé
Stalin byl však v roce 1937 v podstatě zcela přesvědčen o své pravdě, když říkal, že sovětské tajné služby jejich kapitalističtí nepřátelé na hlavu porážejí. Na Stalinův pokyn vyšla ve velkých novinách na jaře a v létě 1937 řada článků o nebezpečí zahraniční špionáže. Tyto články nabízely četné vhledy do Stalinova myšlení.
V jednom článku například stálo: „Imperialisté mají zvláštní zálibu ve špionáži a podvratné činnosti. V každém případě mají ve zvyku používat ,tajné síly’ a odedávna věří ve všemocnost špionáže.“ Ve světle tehdejších sovětských praktik to zní spíš jako potvrzení sovětských metod.
Stalin se řídil vlastními radami a nikomu nevěřil. V květnu 1937 prohlásil: „Z hlediska rozvědky nemůžeme mít přátele: jsou jen zjevní nepřátelé a potenciální nepřátelé. Nemůžeme tedy nikomu odhalovat žádná tajemství.“
Vjačeslav Molotov, který byl Stalinovou pravou rukou, tyto názory sdílel a také trávil půl dne četbou zpravodajských hlášení. Když později vzpomínal na svou práci ve třicátých letech, trval na tom, že se nelze spoléhat na špiony, kteří „mohou člověka dostat do tak nebezpečné situace, že nebude vědět, jak z toho ven: „Musíte jim naslouchat, ale musíte také jejich informace ověřovat.“
Takové ověřování zdrojů nemělo jen podřízené přimět, aby pro utváření vládní politiky podávali správné informace; Stalin skutečně vlastním lidem nedůvěřoval. Byl odhodlán vystopovat a zlikvidovat potenciální pětiprocentní možnost, že by jeho lidé mohli být dvojití agenti.
Když měl v červnu 1937 projev k sovětským vojenským velitelům, připomněl jim, že z osmnácti lidí, kteří byli na bolševické konferenci v roce 1912 v Praze, o celých šesti, tedy o 33 procentech, později vyšlo najevo, že byli policejní provokatéři.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Čtení na dobrou noc z vaší knihovny: Nacismus nejen pro děti
Z generála vojínem. Jan Syrový, zrádce národa a dlouhá cesta ke spravedlnosti
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
15 komentářů
a jak to bylo s hitlerem, s kterym si stalin rozparceloval polsko a evropu a vpodstate se podilel na vypuknuti ww2? byl to jeho kamarad, kteremu veril nebo ne?? jak jinak si vysvětlit, ze neveril, ze by ho hitler napadl a když se to stalo, tak v soku několik dni nevylez z nory??? pripravoval naopak utok na nemecko stalin a hitler ho o par dni predbehl, proto mel stalin na hranicich tolik techniky a vojaku, kteří se soustreduji za ucelem utoku, ne za ucelem obrany ???
proc rusove neotevrou archvivy?
ceho se boji???
Tady se zásadně pletete. Sovětský svaz měl zájem před 2 sv.válkou uzavřít smlouvu o spolupráci s V.Británií a Francií proti Německu. To bylo ale ze strany VB a Francie odmítnuto, protože SSSR byl „komunistický“. Tak proto byla podepsána smlouva tzv. o neútočení „Molotov -Ribbentrop“. Tak vznikl prostor mezi SSSR a Německem a tam bylo Polsko. Tady se ještě musí brát zásadně v potaz to, že při vystoupení Ruska z I.sv.války na popud Lenina při tzv. Brest-litevském smíru, přišlo Rusko vědomě o velké části zapadního Ruska s tím – jak tehdy řekl Lenin, aby v budoucnu bylo možno toto území opětně připojit k Rusku. Tak tedy vzniklo Polsko, Ukrajina, Estonsko, Lotyšsko, Moldavsko (býv Besarábie). Rusko před před I.sv.válkou „dosahovalo“ až za Lodž, ale už tam nepatřila Poznaň .
Asi nešlo jen o to, že byl SSSR „komunistický“, ale právě kvůli jeho imperiálním ambicím a snaze znovu okupovat sousední státy, které jste vyjmenoval, a otevřeně deklarované touze po světovládě.
Poměrně velkou část archivu KGB, a i dokumenty ze Stalinovy doby, opsal pracovník archivu KGB Vasilij Mitrochin a propašoval do své dači, kde je ukrýval. Své opisy dokumentů pak začátkem devadesátých let předal Angličanům. Společně s historikem Christopherem Andrewem pak napsali dvě knihy: Mitrochinův archiv 1 a Mitrochinův archiv 2. Obě knihy byly vydány i u nás. Netuším, zda jsou ještě dosažitelné v knihkupectvích, ale měly by být dosažitelné v knihovnách. Vřele doporučuji. Otřesné čtení nejen o éře Stalinově, ale i o éře Chruščovově, Brežněvově a částečně i Andropovově. A to prosím řada dokumentů předaných Mitrochinem Anglické tajné službě nebyla anglickou tajnou službou dána ke zveřejnění, neboť byly ještě příliš aktuální. Ale i ta zveřejněná část stojí martine za to. Pokud jste si snad doposud činil martine o Rusech jakékoliv iluze, tak vás mohu ujistit, že po přečtení těchto knih o tyto iluze zaručeně přijdete.
Oni prostě neradi vzpomínají na historický fakt, že Hitler a NSDAP byli jejich socialističtí soudruzi. Sám Stalin nazýval Hitlera „ledoborcem revoluce“ v Evropě. Sovětsko – německý konflikt údajně vznikl kvůli závodu o obsazení rumunských ropných polí, ve kterém Stalin prohrál, a které při chystané invazi do Evropy nutně potřeboval. Do té doby (1939 – 1941) Stalin ochotně zásobovat Hitlera strategickými surovinami včetně těch, které pro něj nakupoval v zahraničí a jeho agresi nazýval „spravedlivým bojem německého dělnictva proti kapitálu a plutokracii“.
Ale ta kooperace mezi Hitlerovým Německem a Stalinovým SSSR od srpna 1939 do června 1941, i když byla v mnoha ohledech rozhodující, nebyla projevem nějakého upřímného spojenectví – a už sám pakt „Ribbentrop-Molotov“ znamenal pro světovou veřejnost překvapení, i když je pravda, jak píšete, že sovětská propaganda v tom mezidobí opravdu omlouvala či po svém vysvětlovala tu německou expanzi v západní Evropě apod.
Ale určitě je omyl, že by ten sovětsko-německý konflikt vznikl kvůli rumunským ropným polím. Aniž bych vylučoval, že Rumunsko jako takové mohlo být třecí plochou mezi zájmy Německa a SSSR, kvůli ropě bylo každopádně důležité pro Německo. To mělo tradici už z doby první světové války a už před Mnichovem 1938 to také bylo propojeno s německou politikou postupného rozvracení tzv. Malé dohody (sdružující nás, tedy ČSR, právě s Rumunskem a Jugoslávií). Ale SSSR měl na svém obrovském území vlastní ropy dost (vždyť třeba oblast Baku v Ázerbájdžánu, ta patřila k důležitým centrům těžby ropy už na počátku 20.století). Tak jasně, dalo by se třeba namítnout, že USA dneska nebo v posledních desetiletích také mají vlastní ropy dost, a přesto… Ale doba se obecně technologicky během druhé poloviny 20.století posunula a USA někdy kolem roku 1990, 2000 jsou přece někde úplně jinde než SSSR kolem roku 1940… Vlastní (tedy sovětská) ropa ostatně patřila i k těm strategickým surovinám, kterými Stalin zásoboval Hitlera, jak píšete…
Myslite, ze se nekdy muzou Rusove vzpamatovat z experimentu, ktere si na nich zkouseli ruzne vychyleni diktatori? Ten soucasny zatim obcany nevrazdi.
Trošku bych vás pane Kaminski poopravil: Ten současný zatím občany masově nevraždí. A pokud tak činí, tak se tím nechlubí a tutlá to. S nějakým tím sestřeleným civilním letadlem nebo pomazanou klikou novičokem je proti Stalinovi přece jen břídilem.
Těžko, oni vlastně od Mongolské invaze v jiném systému nežili a normální Rusové utíkají při první příležitosti za hranice, takže tu změnu nemá kdo realizovat :-(.
Když tedy tu je řeč třeba o tom, že Stalin exportoval Velký teror do Mongolské lidové republiky a do Sin-ťiangu (Turkestánu), „jako by to byly sovětské kolonie“, tak asi celkem jasné… Pokud jde o ten vliv v Turkestánu, to souviselo s celkovým rozvratem a chaosem v tehdejší Číně, a pokud jde o to Mongolsko, tak to vlastně bylo (a zůstalo) prototypem takového sovětského komunistického vazala (aniž by stalo přímo součástí SSSR), podobně jako se po roce 1945 staly země ve východní části Evropy, včetně Československa. Nakonec, ta tradiční těsná vazba na SSSR se nejspíš odrazila i v tom, že v roce 1990, krátce po pádu komunismu v zemích střední a jihovýchodní Evropy, se zhroutil komunistický režim i v Mongolsku (a tedy případ rozdílný od jiných asijských komunistických zemí, ať Čína, Severní Korea, Vietnam či Laos)…
Tady asi nemá cenu příliš rozebírat ty vztahy mezi SSSR, Německem a Japonskem v období před a během druhé světové války, ten hlavní nástin vývoje je jasný tomu, kdo se o to nějak zajímá… Ale tak fakt, že se Německo a Japonsko staly od roku 1941 válečnými spojenci proti USA a Velké Británii, ovšem nikoliv proti SSSR (který potom vyhlásil Japonsku až po porážce Německa), můžeme označit za docela paradoxní.
A jinak tedy, zemí, kam Stalin ten svůj tzv. velký teror taky fakticky exportoval, bylo Španělsko v době občanské války let 1936-39. Je známo, že vojenská pomoc SSSR tomu levicovému republikánskému táboru nebyla zdaleka tak efektivní jako vojenská pomoc Itálie a Německa táboru opačnému (možná tedy když nepočítáme ty komunistické interbrigády, ale to nebyla bezprostředně sovětská pomoc), ale že na druhou stranu v řadách té španělské levice řádil NKVD, to je také dost známo. Nakonec se tahle situace v roce 1937 odrazila i v krvavém konfliktu mezi prosovětskými komunisty (a socialisty) na jedné a anarchosyndikalisty na druhé straně v Barceloně.
Nakonec, se španělskou občanskou válkou souvisel i osud Trockého v Mexiku, kde ho v roce 1940 zavraždil španělský, resp. katalánský komunista Ramón Mercader, jeden z četných španělských emigrantů, kteří do Mexika dorazili po Frankově vítězství – a kterému se jen povedlo to, co se předtím nepovedlo mexickým komunistům. Je známo, že Mercader si za to v Mexiku odseděl cca 20 let – a pak přes Československo odjel do Moskvy, kde se mu dostalo, jakkoliv vlastně už v době po ukončení té stalinské epochy, nejvyšších poct a vyznamenání…
Technická poznámka: Občanskou válku ve Španělsku nepodnítili nějací abstraktní fašisté, ale tamní komunisti, kteří vyhráli volby a začali terorizovat a vraždit svoje odpůrce, zejména katolické kněží. Z nějakého podivného důvodu se strany tohoto konfliktu dodnes nazývají nazývají republikáni a fašisti. Přitom podobné občanské války proběhly po roce 1918 v Německu, Maďarsku, Finsku i jinde, zejména v Rusku. V letech 1919 -1921 dokonce sověti podnikli obrovskou invazi přes Polsko do Evropy. Naštěstí je Poláci s vypětím všech sil porazili, což vedlo k pádu Trockého a jeho doktríny permanentní revoluce. Trockij (Bronštejn) musel emigrovat do Mexika, kde ho později nechal Stalin (Džugašvili) zavraždit.
Tak já bych řekl, že v tom Španělsku byli zpočátku docela abstraktní nejen ti fašisté, ale i ti komunisté (až do vypuknutí té občanské války byla tamní komunistická strana dost slabá, ale zato byla silná ta socialistická strana, dodnes existující PSOE, a velmi silnou tradici tam měly odbory pod vlivem anarchistů). Tam šlo totiž o hluboké rozdělení společnosti, kde tedy za takový asi výchozí bod (samozřejmě ale, to společenské napětí tam bylo už dlouho předtím) můžeme považovat pád monarchie (krále Alfonse XIII.) a vyhlášení (v pořadí druhé) Španělské republiky v roce 1931. Pak až do vypuknutí občanské války tam byl, zjednodušeně, hrozný bordel, různé regionální nepokoje a konflikty, skoro by se dalo říct určitá anarchie… Jistě, někdy v únoru 1936, po předchozích více než dvou letech pravicové vlády, vyhrála volby Lidová fronta, v níž tedy byli také komunisté… A to že tam třeba ještě před vypuknutím občanské války ultralevicové bojůvky (komunisté, anarchisté…???) vypalovaly katolické kostely, to je také pravda. Samotná občanská válka začala povstáním pravicových (nebo konzervativních) vojenských důstojníků proti té levicové republice v červenci 1936. Za asi jediné fašisty v řadách těch povstalců by se dali považovat tzv. falangisté, kteří si i fašisté sami říkali… Ale to „fašisté a republikáni“, pravda, užívali u nás hodně komunisté, ale dneska, anebo třeba i ve španělské historiografii, se pro tenhle frankistický (podle vrchního velitele, Vůdce, Caudilla) tábor většinou užívá výraz nacionalisté.
Jak to srovnáváte s tou situací v Rusku, Německu, Maďarsku atd. po roce 1918, tam bych řekl, že šlo, mohlo jít přece jen o něco trošičku jiného (ale ano, dalo by se o tom diskutovat) – prostě důsledky rozvratu po první světové válce, bolševická revoluce a její ohlas atd.). Ten konflikt mezi sovětským Ruskem a Polskem v letech 1919-21 byl ale primárně podnícen samotným Polskem, které, obnovujíc svoji nezávislost a jednotu po více než 120-ti letech, využilo chaosu v té navenek se rozpadající ruské říši (občanské války), a chtělo si opět urvat hlavně Ukrajinu. Jistě, úspěšná protiofenzíva bolševické Rudé armády a pak zase tzv. „zázrak na Visle“, to už jsou další kapitoly.
A ano také, Trockij skončil v Mexiku, poté, co se tedy zdržoval v jiných zemích (déle např. v Norsku)… Jen bych si ještě dovolil poznamenat, že v Mexiku ho vlastně pohostil tehdejší president generál Lázaro Cardenas, veterán mexické revoluce z let 1910-20, který v mnohém vedl podobnou zahraniční politiku jako SSSR (třeba jasná podpora těch španělských republikánů), ale na druhou stranu byl také docela zajímavý i pro Hitlera, když v roce 1938 znárodnil majetky amerických a britských ropných společností v Mexiku… Takže taky docela zajímavý případ…
Ok, máte pravdu.
Poláci interpretují svou (velice krátkou) invazi na Ukrajinu jako preventivní útok proti očekávané invazi Sovětů. Navíc se dá říci, že na pravobřežní Ukrajinu měli jakés – takés historické právo a vnímali ji jako „zemi nikoho“, stejně jako dnešní Bělorusko. Nicméně první krok na západ udělali Sověti už v roce 1919, postupně sostřeďovali vojska a jejich záměr byl jasný – invaze na západ do Německa spojení s tamními komunisty .
Co se španělských Frankistů týče, tak nejpřiléhavější název by asi byl „konzervativci“.
A sluší se konstatovat, že celoevropská (!) vlna bolševických revolucí byla vyvolána bezohledným a tupým masovým vražděním na bojištích první světové války, hladem a epidemiemi. Kromě světlých vyjímek (např. sir Edmund Allenby, gen. Brusilov) vojenští velitelé na obou (!) stran na životy vojáků úplně kašlali. Vojenské vzpoury a hladové bouře byly v letech 1917 a 1918 běžné.
Vy zjevně reagujete na ten můj včerejší výplod, kterým jsem reagoval na Vás… Tak jasně… Jenom stručně k té vizi celoevropské bolševické revoluce v roce 1919 bych si dovolil dodat, že důkazem mohla být i tzv. maďarská Rudá armáda, která v roce 1919, za té komunistické Maďarské republiky rad, načas obsadila i část Slovenska, a mj. existoval předpoklad jejího spojení s ruskou Rudou armádou. Samozřejmě, ta Maďarská republika rad měla jen relativně „jepičí“ život (cca 4 měsíce) a její šéf Béla Kun odešel do sovětského exilu, kde se ke sklonku 30.let stal jednou z četných obětí stalinského teroru.
A pokud jde o nějaké historické vazby „Polsko-Ukrajina“, tak to je složité… Jako kdybychom šli až do raného středověku, kdy se od toho 9.století formovala Kyjevská Rus, tak Kyjev byl centrem státu východních Slovanů (jenomže nějací Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, to se začalo vytvářet a rozlišovat až později). Ta Kyjevská Rus se rozpadla, ve 13.století si většinu těch ruských knížectví fakticky podmanili Mongolové a po nich to převzala tatarská Zlatá Horda. A většinu dnešní Ukrajiny s Běloruskem zatím ovládli Litevci (litevské velkoknížectví), kteří se zase sloučili s Polskem. A zatímco hlavně až tak od 16.století sílil na východě nový ruský (moskevský) stát, tak ten polský (původně polsko-litevský) stát začínal později postupně slábnout (taky proto, že zatímco ve většině ostatní Evropy, vlastně jedno jestli Rusko nebo třeba Francie, se upevňovaly absolutistické trendy, v Polsku zůstával velký díl moci na šlechtě, vlastně to byla nakonec volená monarchie) – a nakonec, během posledních dekád 18.století si ho postupně, během tzv. trojího dělení Polska, rozparcelovaly Rusko, Prusko a Rakousko. Takže pokud jde o ten ruský postup z východu, ta ukrajinská (a vlastně i běloruská a litevská) problematika vlastně splynula s polskou. Samozřejmě, po roce 1918 tohle zase ožilo a zase to rezonovalo i při tom tzv. čtvrtém dělení Polska v roce 1939…
Stalin Čechům učaroval. Bez neustálého hledání vnitřního i vnějšího nepřítele by i dnes někteří byli zoufalí.