Anglický glosář: O faulujícím City a starém dobrém Barnesovi

Druhé kolo anglické Premier League je za námi, a tak máme přirozeně jasno o ještě větší kupě věcí než před týdnem. Manchester City může o titul připravit už jenom VAR, minimálně dva kluby už teď sotva něco spasí, a Ashley Barnes si konečně zaslouží odkládanou pozvánku do seniorské reprezentace. Ať už je zrovna jakákoliv...

Úvodem si připomeňme, o co tomuto glosáři vůbec kráčí. Jde svým způsobem o náhradu tradiční Kostky, akorát bez pevných sekcí typu Gól/Zápas kola. Místo toho zde razíme sekce pomíjivé, které se budou v průběhu sezony nahodile vynořovat a pak zase na neurčitou dobu schovávat. Místo konceptu jasně daného tu máme koncept dynamický, který se bude vždy přizpůsobovat dění na hřištích, nikoliv naopak.

Minule jsme tu například měli sekci "O kom jsme se nic nového nedozvěděli", kdežto teď jsme se dozvídali jenom nové věci. Minule jsem popisoval Satisfakci kola, a tentokrát tuhle sekci rovnou ztrojím dvěma dalšími ódami na A) dlouho přehlíženou i B) zcela čerstvou hvězdu soutěže.

Závěrem úvodu opakuji: pokud vás nazlobí nějaký podtitulek a máte nutkání mě okamžitě seřvat v diskuzi, neostýchejte se prosím číst dále — následující text nutně nemusí, ale taky klidně může argumentovat proti. Seřvat mě vždy můžete, jakmile vám sestoupím váš klub, což se stane nejpozději po pátém kole...

---

Definitivní řešení diskuze, která zachvátila všechny kouty sociálních sítí a mediálních prostorů.

Předmět debaty: Taktické faulování Manchesteru City.

Původní argument v emocích: Řešilo se to už loni, a řešilo se to zase po prvním kole, kdy manažer West Hamu Manuel Pellegrini cynickou hru anglických šampionů opět bez vyzvání vzal na přetřes. "Myslím, že i když jsme v prvním poločase hráli dobře, nevytvořili jsme si příliš šancí, protože každý náš útok byl přerušen faulem. Jen se podívejte na statistiky: oni měli 13 nedovolených zákroků, my pět," povzdechl si chilský lodivod s dodatkem, že si ale přesto nemyslí, že by šlo o ten hlavní důvod prohry 0:5.

Na sociálních sítích samozřejmě bylo vše zahnané ještě dál, a tak četné fauly Man City kdekdo označoval za jev, na který je radno se během duelu s Tottenhamem zaměřit v první řadě. Inu... Sterlingova brzká žlutá byla mírnou komplikací, ale další napomenutí už nepřišlo, přestože sám Bernardo Silva fauloval čtyřikrát. Trestání je ale jedna věc; tou druhou je nedůstojná hra týmu, který si může koupit celý svět, a stejně se tolikrát za zápas uchyluje k nečisté hře, která není hezká na pohled. A na nic než krásu my nejsme zvědaví.

Podpůrný argument bez emocí: Že jsou nedovolené zákroky regulérní součástí zápasové strategie Pepa Guardioly, je nezpochybnitelná, bohatě zdokumentovaná věc. V sezoně 2017/18 protivníci Manchesteru City ztráceli míče prostřednictvím faulů přesně v 7,6 % případů, což bylo nejvyšší procento registrované jakýmkoliv účastníkem Premier League na prostoru posledních pěti sezon. To už něco znamená, a není to nutně jen Pepův výmysl — spíš dlouhodobější trend sahající až do éry Pellegriniho.

Proti Tottenhamu se Citizens od osvědčeného receptu nijak neodkláněli a jenom v prvním poločase spáchali devět faulů na útočné polovině (z 11 pokusů o obranný zákrok), přičemž z kopaček Spurs efektivně vysávali jakékoliv známky kreativity. Devět faulů tehdy přesně korespondovalo s počtem přihrávek zkompletovaných soupeřem v útočné třetině. Jinými slovy — Citizens vystavěli funkční barikádu.

Tahle taktika není žádným tajemstvím ani pro lidi kolem Guardioly. Jeho dlouholetý asistent Domenec Torrent loni novinářům ochotně prozrazoval, že se po hráčích Citizens chce zhruba následovný mindset: "po ztrátě míče se ho do pěti vteřin ihned pokus vyhrát zpět, a pokud nepochodíš, přeruš hru a přeskup řady."

Protiargument: No... a?

Takže Manchester City není pasivní a chová se jako agresivní, sebevědomý šampion, a to nám nemá být po chuti? Loni napříč pěti elitními evropskými soutěžemi sporadičtěji faulovaly jenom tři týmy — Borussia Dortmund, Bayern Mnichov a Liverpool. Úhlavní anglický rival Citizens spáchal přesně o deset faulů méně, a mezitím si žádnou obdobnou hysterii nevysloužil. Proč? Rovněž Kloppova mužstva jsou přece známá tzv. gegenpressingem; i Liverpool tedy bude zákonitě páchat nedovolené zákroky vysoko ve hřišti. A i kdyby se tak zrovna nedělo a Man City mělo být takovou výjimkou, proč by zrovna fauly "na poslední chvíli", blíže vlastnímu vápnu, měly být jakkoliv přijatelnější...?

Jak jsme se přesvědčili na příkladu rekordní liverpoolské sezony, která přesto nevedla k ligovým vavřínům — v nesmírně soutěživé Premier League dnešní doby již budou o titulech rozhodovat detaily, a právě tohle je jedním z nich. Pokud je problémem to, že Citizens za takové taktické fauly nejsou adekvátně trestáni, potom je třeba se podívat na jejich rozložení — proti West Hamu se o ně staralo celkem šest hráčů a žádný z nich si nevyžádal více než tři hvizdy sudího. Maximálně Rodri si za své tři prohřešky zasloužil žlutou vrchem.

Holt dokud jsou pravidla taková, jaká jsou, respektive dokud je metr rozhodčích v PL zhruba takový, jaký je (kdy se fauly na soupeřově polovině typicky trestají jemněji), počíná si Manchester City prohnaně a velice šikovně. Líbit se nám to nemusí, ale naštvaní bychom ve finále měli být spíše na své vlastní týmy, že to mistrům Anglie neoplácí stejnou mincí, a nepočínají si obdobně efektivně, ba neohroženě.*

*Tato pasáž byla přezkoumána a následně anulována VAR.


Namísto minulých "hot takes", tu máme závěry ještě unáhlenější a ještě pikantnější.

Newcastle United

První kola jsou přehnaných reakcích věru napěchovaná, a tohle je také sekce jím plně (leč s nadhledem) zasvěcená, ale přesto se člověk čas od času zarazí a na chvíli zvážní — totiž aby jeden tým nevypadal ani chvíli a ani trochu jako ten z minulé sezony, to je nevídané i u mužstev, které v létě změní manažery jako zrovna tady Newcastle. Rafa Benítez v uplynulém ročníku prohrál jen dva z 18 zápasů proti celkům z dolní poloviny tabulky, přičemž jeho svěřenci za celou dobu inkasovali devět branek. Právě do této kategorie nyní (a téměř určitě i po sezoně) spadá Norwich, který Strakám nedal čuchnout a vyflákal je 3:1.

To by samo o sobě ani nebylo tak hrozné, kdyby Newcastle po celou dobu nevypadal tak bezradně. V základní sestavě výjimečně nastoupil Ki Sung-yueng, aby následně akorát přihlížel tomu, jak nad jeho hlavou létají nazdařbůh nakopávané balony. Ten Ki Sung-yueng, jehož hlavní přínos odjakživa spočívá v odměřené rozehrávce se ke své vrchní disciplíně de facto nedostával, protože Steve Bruce nejspíš podvědomě dál koučuje Hull City, a tak Magpies ordinuje podivně úzké 5-3-2 bez tempa a plánu.

Abychom byli fér, Newcastle si v první třetině zápasu vypracoval dvě parádní šance, obě však vyvěraly z přetažených centrů na zadní tyč a nejednalo se o žádnou secvičenou souhru, spíš o poziční pochybení soupeře. Pro tu samou periodu totiž platila také tato statistika: Norwich zkompletoval 40 pasů v útočné třetině, kdežto Newcastle se zmohl jenom na tři (pro přehled — 40:3!) a každý z nich navíc mířil dozadu.

Steve Bruce byl pro Newcastle až několikátou volbou v pořadí, a zatím se jako pouhá znouzectnost též jeví. Byť se obránci Lascelles a Dummett uprostřed dodatečné tréninkové jednotky (Bruce hned v neděli zrušil plánované volno) dušovali, že se jednalo o potřebný budíček, z mnohých gest Joelintona a dalších šlo už během sobotního klání vytušit frustraci, jaká by se takhle brzy rozhodně neměla dostavovat.

Zkušený kouč tak má hned zkraje — uprostřed sílících protestů vůči majiteli Ashleymu — plné ruce práce s odbouráváním tuny negativních emocí. Newcastle obvykle své první výjezdy v sezoně nezvládá (před Brucem nepochodili čtyři prvoligoví manažeři po sobě), ale tenhle konkrétní se přeci jen jaksi vyjímá...

Crystal Palace

Když už jsme u těch anglických dinosaurů... ahoj Royi!

Pokud Newcastle dosud působí navýsost mdle, Crystal Palace pod vedením jiného veterána Hodgsona prozatím nevypadá o moc bděleji. V neděli více šancí než všichni Eagles dohromady (3) vytvořil i sám Ollie Norwood (5), což sice zmírňuje fakt, že se jedná o sheffieldského Pirla, ale přitom se pořád bavíme jen o jednom jedinci. Blades si nakonec mohli dovolit utkání odehrát de facto s útočným šestizubcem, a stejně se na své čisté konto ani tolik nenadřeli. To by přece technicky snad ani nemělo být možné.

Může tohle být vážně sezona, kdy Crystal Palace konečně odzvoní? Za poslední roky jsme si na ně zvykli v poloze, kterou stále nelze vyloučit — kdy se tak nějak ochomýtají kolem, příliš nebaví, ale pár individualit je vždy zachrání. Člověk si vždy úvodem sezony před nahlédnutím zahajovací jedenáctky automaticky tipne, že přesně Crystal Palace musí zaměstnávat a železně stavět někoho jako Bena Watsona nebo přinejmenším takového Jamese McArthura, a... ono faktžejo. Eagles jsou zkrátka takovou kotvou; jakýmsi stabilním prvkem Premier League, bez něhož by se všichni dozajista obešli, ale on prostě ne a ne pustit.

Aston Villa

Já vím, já vím, před týdnem jsem jim spolu s dalšími nováčky prorokoval záchranu, ale to by přece nebyl žádný rozjezd sezony, kdybych během pár dnů neotáčel o 180 stupňů. Za týden půjdou na poháry...

---

Dani Ceballos má za sebou snový domácí debut. Zdroj: arsenal.com

---

Aktuální testovací případ: Dani Ceballos (Arsenal)

Nový Santi Cazorla a Aaron Ramsey v jednom.

Španělské občanství ✓

Jemný dotyk s balonem ✓

Dojem naprosté neoddělitelnosti od balonu ✓

Matoucí úhyby a přešlapovačky ✓

Nasazení, dynamičnost, presink, dobře zahrávané standardky... check check check check.

Bylo by jen malou přeháňkou zkonstatovat, že si Dani Ceballos při svém debutu v základu Arsenalu podmanil jak fanouškovskou základnu Kanonýrů, tak i celé Britské ostrovy. K výhře nad Burnley přispěl dvěma asistencemi, ale o nich to bylo vlastně až v poslední řadě. Hlavní byl ten mnohovrstevný přínos: kmenový hráč Realu jenom v první půli zaznamenal nejvíc dotyků s míčem, rozdal nejvíc přihrávek, odebral nejvíc balonů (7), vytvořil nejvíc šancí (3) a nejčastěji byl také faulován (dvakrát). Bylo ho plné hřiště.

Zvlášť pokud zastáváte názor, že to na Emirates Stadium prostě nebylo ono zhruba od poslední sezony, kterou byl Santi Cazorla schopný s Arsenalem absolvovat komplet (2014/15), potom pro vás sobota asi nemohla být větším osvěžením, ne-li rovnou vytržením z fanouškovské letargie. (Tato pasáž může obsahovat stopové prvky sebereflexe.)

---

Pokud se v uplynulé dekádě bylo na co spolehnout, byly to mizerné starty Arsenalu. Letos uběhlo přesně deset let od doby, kdy Kanonýři nový ročník otevřeli párem vítězství (a to rovnou se skóre 10:2); tenkrát byli londýnští semifinalisty Ligy mistrů i FA Cupu. Loni mezitím Arsenal startoval slepenými prohrami, předloni zase na zvládnutou přestřelku s Leicesterem navázal jak jinak než bezbrankovým výkonem na Stoke City. Porážku na úvod sezony naposledy Gunners neregistrovali roku 2014. Teď je ale po všem. Historie se přepsala. Arsenal dvakrát zvítězil a o obou výhrách ani nebylo příliš pochyb. Nová éra.

Nevadí, pokud se tedy dále nemůžeme opírat o starý dobrý "rozespalý Arsenal", je libo alespoň tu o "Wolverhamptonu — licencovaném katovi tradičních titánů"? Od svého loňského postupu zpátky do Premier League nyní Vlci s Manchesterem United (pod vedením dvou trenérů) neprohráli už čtyřikrát v řadě. Ale není to jen o tomto soupeři. Prohrály s nimi také celky Chelsea, Tottenhamu, Arsenalu a Liverpoolu. Chybí přirozeně akorát skalp Manchesteru City, protože ten je obecně nedostatkovým zbožím, ale v případě dominantních šampionů se počítá i ta remíza 1:1, která dala v srpnu celé pověsti vzniknout.

Bylo vám minule líto, že váš oblíbený narativ s Harrym Kanem v hlavní roli pošel? Netřeba dál smutnit: minimálně další rok vydrží dýchat další takový narativ, který se točí kolem útočníkovy nezvyklé střelecké nemohoucnosti v určitém kontextu. Na Etihad Stadium se totiž aktuálně Kane prezentoval celkem čtyřmi střelami z otevřené hry na prostoru 358 minut, které tam dosud odehrál. Jeho čerstvý jeden příspěvek přitom celé trápení příhodně podtrhl, když vylétal z vlastní poloviny Tottenhamu. (Guardiola po utkání na informaci, že jeho tým soupeři dovolil tři střely, reportéra opravoval, že tohle ani nebyla střela...)

---

Přicházím na to tuze pozdě, ale Ashley Barnes kdysi dostal šanci za rakouský výběr do 20 let, a to je prostě neobyčejně kouzelné. Britský rodák se kvalifikuje díky matce svého otce, která pochází z Klagenfurtu, a v Rakousku si ho poprvé všimli, když byl v červenci 2008 uprostřed letní přípravy s Plymouthem. Pak už to šlo jako po másle — během jednoho měsíce Ashley freaking Barnes oblékal rakouský trikot v rámci jedné delší série přátelských zápasů. Jeho premiéře a zároveň derniéře za "20" tenkrát přihlíželo 250 diváků, tedy zhruba ekvivalent domácího kotle na devadesátkovém Wimbledonu FC. Bohužel, druhým, již ryze nepříjemným zjištěním je, že letos v únoru rakouské ministerstvo vnitra odmítlo Barnesovu žádost o rakouské občanství. Nezbývá nám tedy nic jiného než ho vší silou tlačit do výběru Anglie...

Za toto opožděné otevření očí se sluší poděkovat Tomaszi Mortimerovi.

---

Takové to klasické, když se někdo nedoceňuje, a tak se to záhy pro změnu přežene s chválou.

Stal se první posilou, za níž manažer Sean Dyche v čele Burnley vynaložil peníze (v lednu 2014 ho koupil z Brightonu za 450 tisíc), a mezitím důvěru splatil i s několikrát vynásobenými úroky. V tomto kalendářním roce dal Ashley Barnes stejně gólů jako Raheem Sterling, Mohamed Salah či Pierre-Emerick Aubameyang.

Mimo světla reflektorů je velkým dříčem a sympaťákem, který ve svém minibusu nadále vozí sedm spoluhráčů na tréninky, po nichž často zůstává na trávníku jako ten poslední. V ostrých zápasech se potom mění v úskočnou, komplexní sílu.

Ashley Barnes byl jednou vyloučen za pokus o podražení rozhodčího, jindy se vysmál kritice Mourina a při jedné své typické rozmíšce loni Joeu Bennettovi provokativně poklepal na nos. Devětadvacetiletý šutér je prostě svůj, ale kromě svého pouličního swagu je též zatraceně dobrý. Reuben Pinder to pro server Joe.co.uk shrnul přesně: "Benzema z Bathu. Bergkamp Burnley."

Ashley Barnes letošní ročník načal třemi zásahy i jedním hloupým podražením soupeře zcela mimo hru během posledního útoku svého týmu v utkání, které Burnley prohrávalo o gól, a tak vskutku leccos zůstává při starém. Nadále se koneckonců prosazuje výhradně zvnitřku pokutového území, odkud vstřelil všech svých 12 gólů sezony 2018/19. Jeho střelba je pořád nesmírně pohotová a každý úder jako řez skalpelem.

---

Anthony Martial se v historické tabulce střelců Premier League vyrovnal Ruelu Foxovi, a dokázal to zrovna proti Vlkům, liška podšitá. Po velice dlouhé době tu navíc máme hráče, který v dresu Manchesteru United dosáhl na metu padesáti soutěžních branek, aniž by jedinou z těch branek vstřelil pod vedením Sira Alexe Fergusona. Před Martialem se to naposledy povedlo Louovi Macarimu, který si na Old Trafford nekopnul od roku 1984 a letos oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Martialovi bude v prosinci 24 let...

Za tento zcela postradatelný příspěvek vděčíme dvěma neúnavným statistickým nerdům — Duncanu Alexanderovi a Richardovi Jollymu.

---

Pravda, tohle je zčásti i má osobní satisfakce. Pakliže jsem Teemua Pukkiho v prvním glosáři sezony označil za GOAT a narážel jsem tehdy na finský překlad jeho příjmení, tak nyní už i tenhle háček mohu v poklidu odebrat. Po sobotě totiž Premier League patří jenom jednomu borci, nikomu jinému. Finský ostrostřelec Newcastlu nasázel hattrick a přepsal tak bezmála šedesátiletý rekord Kanaďana Crossana, když se stal nejlepším střelcem v historii Norwiche, který nepochází z Britských ostrovů (tedy Velké Británie a Irska).

Do Norfolku přitom Pukki dorazil teprve loni a i po 29gólovém ročníku mu mnozí před debutem v Premier League nevěřili. Bodejť by ano, vždyť produktivního útočníka Canaries v PL si lecjaký dnešní divák nemá šanci vybavit. Minule (2015/16) střeleckým tabulkám s ubohými sedmi zásahy vévodil Mbokani, jehož kolega Jerome po skvělé postupové sezoně vyhořel. O dva roky dříve Norwich "táhl" šestigólový Hooper, předtím osmigólový Holt. Teprve během ročníku 2011/12 se mohl Norwich skutečně opřít o Morisona (9) i Holta (15).

Ani jeden z nich ovšem nezkompletoval hattrick. To se ve žlutozeleném trikotu v PL podařilo akorát Efanovi Ekokuovi v září 1993 (čtyři branky do sítě Evertonu). Více než tři branky v úvodních dvou kolech Premier League vsítili akorát famózní Gianluca Vialli (1997/98) s Robbiem Fowlerem (1994/95). A nyní Teemu "GOAT" Pukki.

---

Motivovat na zápas lze různými způsoby a inspirovat se dá také zcela nenuceně, elegantně. A pak je tu samozřejmě cesta Chelsea. Odtud to mají snad už jen krůček ke světoznámým filozofům...

The home dressing room. #CHELEI pic.twitter.com/QdrwjpGlks

— Chelsea FC (@ChelseaFC) August 18, 2019