Parta šedesátníků - v drtivé většině mužů - se sjela minulý týden do Budapešti na Demografický summit, aby v centru autoritářské země s jednou z nejnižších porodností v Evropě, svorně rokovali o tom, jak rozrodit mladé ženy v Evropě.
Český premiér Andrej Babiš u svého přítele Viktora Orbána nemohl chybět a v projevu se pochlubil, že Česko s porodností 1,7 na ženu patří mezi ty radostnější státy ve střední a východní Evropě. Bohužel se vzápětí (po povinném protimigračním ataku) pohroužil do svých oblíbených dvou omylů.
Ten první spočívá v přesvědčení, že je možné přes hranice států najít nějakou jednotnou politiku, jak pobídnout rodiny k vyšší porodnosti. Ne, zkušenosti ze států se slušnou porodností, jako je Francie či Skandinávie, jsou často úplně odlišné a přizpůsobené tamním kulturním požadavkům, jakkoliv cíl je stejný - mít spokojenou a velkou rodinu. Maximálně se dá inspirovat dobrou praxí, do toho by českým rodinám ale neměl moc mluvit ani Orbán, ale například ani Brusel s čím dál větším apetitem v sociálních právech.
Babiš pak zopakoval i svůj druhý oblíbený omyl - že k třetímu dítěti snadno ženy pobídnete tím, když dáte rodině například větší auto. Tak jednoduše to opravdu nefunguje a opět je nejlépe vycházet ze specifik rodinné politiky každého státu. Ale to by pan premiér nejprve musel vědět, co české rodiny opravdu pálí.
Do Paříže a Stockholmu, ne do Budapešti
Rozebírat by se samozřejmě daly i další části jeho projevu. Každý z účastníků Demografického summitu si jistě vzal k srdci varování před rozvodovostí od podruhé ženatého Babiše, případně se spolu s Babišem, kterému se narodily děti v rozmezí tří dekád, zamyslel nad negativy odkládaného rodičovství.
To jsou však detaily z projevu, který si zjevně nepsal premiér sám. Podstatné jsou ony dva základní omyly. Že lze najít jediný správný recept na rodinnou politiku a že více materiálních dárečků od státu se automaticky rovná více dětí.
Je vlastně celkem pochopitelné, jak šedesátníci z postkomunistické střední Evropy došli ke shodě, že stát má nové rodině hlavně co nejvíce přispět do začátku, pak nechat matku dlouho doma s dítětem a navrch přihodit ideálně to velké auto. Tak to zažili sami za Gustáva Husáka a dalších moskevských místodržících ve střední a východní Evropě - a rodilo se. Tak proč to nezopakovat.
Ale doba je opravdu už jinde. Cílem těch nejúspěšnějších evropských rodinných politik je nechat domácnostem co největší možnost volby. Vedle dostupného bydlení a dopravy k němu vede cesta dlážděná naprostým opuštěním představy o matce přikurtované ke sporáku. Ovoce naopak nese snaha umožnit ženě, aby neztratila kontakt s profesí, pokud o to stojí. A také co nejširší nabídka předškolní, školní i mimoškolní péče o děti. Jedno zda od státu, neziskových organizací či firem.
Na demografický summit s takovým programem by měl premiér jezdit. A když už nemůže být v Praze, ať je alespoň v Paříži či Stockholmu, kde se to hemží dětmi, ve stárnoucí Budapešti působí tragikomicky.
Nic než slevy
Možná to mnohé překvapí, ale Česko nedává na rodinnou politiku vůbec málo peněz. Jdou na ni přes tři procenta HDP, to je nad unijním průměrem, srovnatelné s Německem, Norskem či Finskem. Třeba kulturně nejbližší Slováci jsou dost za námi. Jenže pak je zajímavé srovnání, kolik z tohoto balíku jde na daňové úlevy, kolik na veřejné služby a kolik na dávky. A tady je Česko extrémní - v evropském srovnání nikde nedávají větší balík na daňové slevy a skoro nikde méně na služby, s dávkami jsme na tom podobně jako ostatní.
A teď si to přeložme do češtiny a reality, kterou zná každá rodina. Narození dítěte znamená razantní přilepšení na mzdě, protože rodina - typicky otec, který zůstává v práci - si odečte nemalou slevu na dani. Jenže dítě roste a bylo by také dobré dát je někdy alespoň na chvíli do školky.
Právě zde je ale úzké hrdlo českého systému. Školky či jejich alternativy nejsou, protože na služby Česko v minulých dekádách totálně zanevřelo. Jedním z nejhorších následků 90. let je zvrácené přesvědčení, že dáme-li rodinám peníze zpět z daní, ony už se o výchovu dětí nějak samy postarají. Jenže založit si pro svoje dvě děti dobrou vlastní školku opravdu není dost dobře možné, zde musí fungovat stát jako partner.
A kvůli tomu nefungují dobře ani peníze na dávky, kterých je jinak objemově přijatelně. Rodičovský příspěvek se slavně navyšuje, ale matky ho budou dál čerpat v nuzných částkách, protože se musí rozpočítat na nejdelší rodičovskou v Evropě. Zkrácení výplaty na kratší dobu je prakticky nemožné, protože česká matka musí zůstat tři roky doma, aby nahradila neexistující či přeplněnou školku.
Výsledky známe: místo šťastné rodiny, kde přibývá jedno dítě za druhým, žena vidí, jak mizerně jí stát pomáhá s výchovou dítěte a jak lety odstřiženými od práce ztrácí kvalifikaci a až do důchodu bude mzdově trestána za to, že státu porodila dalšího daňového poplatníka.
Je vůbec nějaká možnost volby v Česku s často vynucenou dlouhou rodičovskou, mizerným poměrem dávky k předchozí mzdě, hrůznou nabídkou veřejných školek s totálně podceňovanými učitelkami a jedním z nejmenších pracovních trhů s částečnými úvazky? Vlastně ano, možnost volby tu stále je: odmítnout porodit ne třetí, ale už druhé dítě.
Nabízí-li Babiš rodinám za třetí dítě větší auto, zjevně absolutně nechápe jejich potřeby. A z jeho lásky k Orbánově rodinné politice jsou odborníci, kteří se roky snaží zlepšit podmínky českých rodin a leští kliky na ministerstvech, právem vyděšeni.
Babiš bez ladu a skladu mixuje dobré nápady (třeba výstavbu školek), se špatnými (třeba další daňové úlevy pro rodiny, které už žádné přímé daně neplatí, ale zato pojištění jim nikdo nesníží) a zcela nostalgickými (výstavba bytů je jistě v pořádku, ale jako za Husáka to už nikdy nebude a efektivnější je třeba lépe dopravně propojit upadající venkov, který vyhlíží mladé rodiny s městy, kde je práce).
Zpět k předvolebním slibům, pane premiére
Pokud demograf Babiš chce opravdu rozrodit Češky (rád by ideálně ve 25 letech, ale přikazovat jim to zatím prý nebude), ať přeskupí ty nemalé peníze, které český stát dává na dost zmatenou rodinnou politiku. Místo dalších slev pro rodiče ať naopak sníží slevu na nepracující manželku a získané prostředky vrazí do veřejné infrastruktury pro rodiny. To dá matkám skutečnou volbu, jak se chtějí starat o dítě po druhém roce a zda třeba si už nechtějí vzít čtvrtúvazek a myslet i na něco jiného než nákupy a hračky. To je nejlepší pobídka pro druhé či třetí dítě.
Ale proč to všechno Babišovi vysvětlovat: Vždyť sám v předvolební knížce O čem sním, když náhodou spím sliboval konto pro rodinu - jakési rodinné kredity dotované státem, které budou moci čeští rodiče utratit za chůvy, školky, pomocnici v domácnosti či třeba doučování. Zkrátka za to, co budou právě potřebovat.
Ale to byl pan premiér ještě liberál, který chtěl rodinám poskytnout především možnost volby. Nyní se zhlédl v orbánovské jednosměrce k razantnímu rychlému zvýšení porodnosti, která je ve skutečnosti pro Česko jasnou slepou uličkou.
A pokud premiérovi rodinnou politiku někdo z jeho okolí rychle nevysvětlí, bude těch rodin, které Demografický summit tak velebil - tedy jedna žena, jeden muž a tři děti (autor těchto řádek ví, o čem mluví, má to doma) - v Česku ještě méně než dosud…
VIDEO: Polský vládní klip na podporu porodnosti
