Hlavní obsah

Hitlerovi umělci. Žili jako v Hollywoodu, po válce najednou ztratili paměť

Novinky, Stanislav Dvořák

Někteří umělci se za Adolfa Hitlera měli pohádkově. Dokud běžely vernisáže, premiéry a večírky v režii ministra propagandy Josepha Goebbelse a šampaňské teklo proudem, všichni byli spokojeni. Jenže velký nacistický mejdan roku 1945 skončil a začal se hledat někdo, kdo zaplatí účet. A to se umělcům nechtělo.

Foto: Repro: Umělci za Hitlera

Výmluvná fotografie zachycuje vůdce na návštěvě u Riefenstahlové. Gesta a šťastné výrazy v jejich tvářích připomínají reklamu na rodinné štěstí.

Článek

Historik Jonathan Petropoulos si v knize Umělci za Hitlera pokládá palčivou otázku, proč umělci tak ochotně spolupracovali s nacisty? Slavní malíři, architekti, herci či režiséři to nemuseli dělat, nikdo je nenutil, koneckonců mohli třeba i zmizet do zahraničí jako režisér Fritz Lang nebo herečka Marlene Dietrichová. Mnozí ale dobrovolně zůstali a někdy dokonce s nadšením malovali hákové kříže, točili prolhané filmy a vytrubovali náckovské pochody.

Lidské chování mívá vždy víc příčin. Může to být obrovské ego, možnost proslavit se, nebo také špatný odhad skutečných Hitlerových záměrů. I když rasistický a násilnický charakter nacistického režimu byl zjevný už dávno před válkou, nacisté uměli dobře lhát. Režim přitvrzoval postupně, takže umělci se pořád utěšovali, že se s nimi „nějak domluví“.

V neposlední řadě přichází velký šustivý argument - peníze. Třeba Albert Speer nebo Leni Riefenstahlová byli za Hitlera skuteční milionáři. Příjemné večírky, šampaňské, luxusní vily a auta, to už se pak ochotně přivřou oči před vražděním.

I Petropoulos připomíná, že situace před válkou byla dost matoucí, na jedné straně se mluvilo o „zvrhlém moderním umění“ a zdravém lidovém stylu „Blut und Boden“ (Krev a půda), ale na druhé straně si někteří nacisté kupovali v aukcích modernu.

Foto: Repro: Umělci za Hitlera

Válka? Pro Riefenstahlovou to byl jeden večírek za druhým. Na snímku s Josephem Goebbelsem

V nacistické straně byli jak úplní primitivové, kteří ničili výstavy moderního umění a pálili knihy, tak i lidé chytří (Goebbels), kteří zpočátku modernu chválili. V uvolněné Vídni dokonce ještě v roce 1943 vystavovali a prodávali Gustava Klimta a Egona Schieleho, než jim to Hitler zatrhnul. Führer byl totiž fanouškem historizujícího lidového stylu na hranici kýče a neměl modernu rád, a tak po vyhození Židů ze všech akademií a muzeí museli odejít i modernisté. Ministr Goebbels sice nechal expresionistické obrazy odstranit z budovy ministerstva, ale doma si schovával ledacos.

Různé taktiky německých umělců ilustrují rozdílné příběhy lidí jako Walter Gropius, Albert Speer a Leni Riefenstahlová. Slavný architekt Gropius, zakladatel Bauhausu, skončil nejlépe - měl mimo jiné štěstí, že brzy z Německa odešel z pracovních důvodů. Petropoulos se domnívá, že Gropius byl nacionalista starého typu (i později v Anglii a v Americe pořád tvrdil, že se cítí být velmi německým a je oddaným německým občanem) a také velmi namyšlený člověk. Přináší i docela překvapivá fakta o jeho chování.

Autor podrobně dokládá, že se od nacistů moc nedistancoval a chtěl spolupracovat. Nevstoupil do strany, ale byl členem Říšské komory výtvarných umění, kde prokázal svůj „árijský původ“. Spolupracoval i na výstavách, které měly rasistický charakter, a v architektonickém návrhu Domů německé práce podle autora „nacistickému režimu jasně podlézal“. Návrhy obsahovaly vlajky se svastikami.

Někteří tvrdí, že i po emigraci měl velký strach o svůj majetek a příbuzné v Německu. Např. spisovatel Thomas Mann byl takto prohlášen za nepřítele a přišel o vilu. Jisté je, že Gropius nebyl nacista, ale nebezpečně tančil na ostří nože.

Jiný případ představuje slavná filmařka Leni Riefenstahlová. Pokud si Gropius v nacismu jen omočil podrážky, pak se v něm Riefenstahlová brodila až po krk. Svérázná žena žila až do roku 2003 a vydala tlusté paměti, které jsou plné upravených událostí.

Začínala jako tanečnice a později se uchytila u filmu. Po režii filmu Modré světlo dostala od Hitlera zakázku na natočení stranického sjezdu v roce 1933 a později na legendární velkofilm Triumph des Willens (Triumf vůle), v němž zachytila nacistický sjezd roku 1934.

O objektivní dokumentaristice (její tvrzení) nemůže být vůbec řeč. Riefenstahlová dostala od Hitlera ohromný rozpočet a použila nejmodernější techniku - různé kamerové pojezdy, jeřáby, letecké záběry. Na organizaci přehlídky dokonce sama spolupracovala s architektem Albertem Speerem, vše mělo choreografii, nacisti měli vypadat jako dokonalí nadlidé (podrobnější esej o tom napsala Susan Sontagová - Fascinace fašismem).

Režisérka chodila na večírky s Goebbelsem a navštěvovala i soukromý byt samotného Hitlera. Když Führer napadl Polsko a Francii, neskrývala své nadšení. Ani když v Polsku viděla na vlastní oči vraždění civilistů, nedonutilo ji to změnit své chování. Za chvíli se otřepala a už zase škemrala u Hitlera o peníze. Získala luxusní vilu v Dahlemu, chtěla i vlastní filmová studia...

Honorář za film? 400 aut 

Jen za film Olympia režisérka vyinkasovala neuvěřitelný honorář 400 000 říšských marek. Pro srovnání dodejme, že Volkswagen „brouk“ stál kolem 1000 marek, mohla si tak za film koupit 400 aut.

Nechutný je příběh filmu Tiefland (Nížina), kde využila vězně z lágru Maxglan. Většina komparzistů byla po natáčení povražděna. Režisérka jen zneužila otrocké práce zdarma a nic pro ně neudělala. Po válce prošla několika soudy, ale ve výsledku se jí nic nestalo.

Mnohem hůře skončil její velký kamarád Albert Speer - u soudu dostal 20 let. Talentovaný architekt vstoupil do nacistické strany a do oddílů SA. Pro Hitlera nejdříve projektoval stadion pro sjezdy v Norimberku. Později se stal hlavním architektem říše a ministrem zbrojního a válečného průmyslu. Společně s Hitlerem plánovali absurdní megalomanské město Germania. S vystěhováváním a vražděním Židů nebo s otrockou prací v jeho továrnách si architekt hlavu nedělal.

Reklama

Výběr článků

Načítám