Polsko má svou Annu Frankovou. Její deník čekal v trezoru 70 let

Reniin deník dostal název: Život mladé dívky ve stínu holokaustu a na pulty knihkupectví přijde 17. září. Už nyní jej mnozí kvůli přehlednosti a obratnosti psaní srovnávají s deníkem holandské židovské dívky Anny Frankové, která za druhé světové války popsala život své rodiny v úkrytu v Amsterdamu.

7 fotografií

Renia Spiegelová se narodila a žila v Přemyšli na jihovýchodě Polska. Deník dlouhý téměř sedm set stran začala psát v lednu 1939, když jí bylo patnáct let. Tehdy podle CNN zaznamenala útěk před bombardováním, mizení ostatních židovských rodin neznámo kam a vznik židovského ghetta.

Reniu a její sestru Arianu tehdy úřady oddělily od matky Rózy, která zůstala na západní straně náležící pod německou správu. Sestry zůstaly na východním území okupovaném Sovětským svazem.

„Hledám někoho, s kým bych mohla sdílet své každodenní starosti i radosti. Od dnešního dne začínáme velmi srdečné přátelství. Kdo ví, jak dlouho vydrží?“ napsala dívka do deníku 31. ledna 1939.

Jako nadaná básnířka dívka naplnila svůj zápisník desítkami veršů. Na stránkách deníku se rozepsala také o své velké lásce k židovském chlapci Zygmuntu Schwarzerovi. Svůj první polibek si s ním vyměnila jen několik hodin předtím, než do Přemyšle vtrhly v létě 1941 nacistické jednotky.

Od holokaustu uběhlo příliš mnoho času, říká expert o vzestupu antisemitismu

Krátce po svých sedmnáctinách si Renia zapsala, že musí nosit na paži bílou pásku s modrou hvězdou, kterou nacisté označovali židovské obyvatelstvo. „Pro tebe zůstanu tou stejnou Reniou, pro ostatní jsem ale něčím podřadným,“ napsala 26. června 1941.

O rok později se situace v Polsku vyhrotila. „Kamkoli se podívám, tam je krveprolití. Pogromy. Zabíjení. Vraždění. Pane Bože, nech nás prosím žít. Nechci umřít. Zažila jsem tak málo. Bojím se smrti. Všechno je tak hloupé, malicherné a nedůležité. Dnes ještě přemýšlím, ale zítra bych mohla přestat myslet navždy,“ popsala své emoce Renia.

Dívka nejprve skončila v přemyšlském ghettu, odkud ji v červenci 1942 propašoval Zygmunt. Poslední dny svého života se ukrývala s jeho rodiči na půdě jednoho z městských domů, kde je objevili němečtí vojáci. Trojici vyvlekli ven a všechny na místě zastřelili. Renii bylo tehdy osmnáct let.

Hrozně se bojím smrti, napsala dívka do deníku

„Tři výstřely. Tři ztracené životy,“ napsal Zygmunt na závěr deníku, který mu Renia svěřila. Ačkoli Zygmunta nacisté krátce po její smrti deportovali do Osvětimi, stihl zápisník uložit u svých polských přátel. Po válce emigroval do USA, kde se mu podařilo deník roku 1950 vrátit Reniině sestře Arianě a její matce, které rovněž emigrovaly do New Yorku.

Přeživší ale neměly sílu text číst a umístily jej do bankovního sejfu. Tam čekal až do roku 2012, kdy ho objevila Arianina dcera Alexandra Bellaková, která se postarala o jeho překlad do angličtiny, aby si ho mohl přečíst celý svět. Její sedmaosmdesátiletá matka ho ale kvůli vzpomínkám nikdy nepřečetla celý.

„Slyš ó Izraeli, zachraň nás, pomoz nám. Ochránil jsi mě před kulkami, bombami a granáty. Dej mi sílu a pomoz mi přežít, pomoz nám všem,“ zní podle listu The Independent úplně poslední zápis v dívčině deníku.