Zahraniční pozornost, a to především arabských zemí, je podle agentury Reuters upřena na Abdal Fattáha Múrúa, prvního prezidentského kandidáta islamistické Strany obnovy, která je v Tunisku nejsilněji zastoupena.
Na prezidenta kandidují také současný sekulární premiér Júsuf Šáhid či mediální magnát Nabíl Karúí, který je nyní ve vazbě a čelí obvinění z praní špinavých peněz. Sám přitom tvrdí, že jeho zatčení bylo politicky motivované.
Volby byly kvůli červencovému úmrtí dosavadního prezidenta, dvaadevadesátiletého Kaída Sibsího, o několik měsíců uspíšeny.
Pokud v neděli žádný kandidát nezíská více než padesát procent hlasů, bude se konat druhé kolo, do kterého postoupí dva uchazeči s největším počtem hlasy. Prezident, jehož mandát je pětiletý, dohlíží podle ústavy na obranu země, zahraniční politiku a národní bezpečnost.
Většina voleb po revoluci vedla k dohodám o sdílení moci mezi rivaly, jelikož se politici snažili zabránit nebezpečným sporům mezi islamisty a liberály a zároveň usilovali o sjednocený přístup k ekonomické krizi. Zda tento model přetrvá i po těchto volbách, je však nejasné.
Je totiž možné, že politické strany se v nadcházejících říjnových parlamentních volbách výrazněji postaví proti sdílení moci s ideologickými oponenty.
Tunisko si vede po revoluci lépe než ostatní
Ačkoliv je prezident nejvýznamnější postavou tuniské politiky, v praxi má kontrolu pouze nad obrannou a zahraniční politikou. Premiéra, který má na starosti zbývající resorty, schvaluje parlament. Parlamentní volby se v Tunisku uskuteční 6. října.
Zahalování zakázala první muslimská země. Tunisko se brání útokům islamistů |
Bylo to právě Tunisko, kdo odstartoval v Africe a na Blízkém východě vlnu povstání. Revoluce vypukla v zemi koncem roku 2010, kdy se kvůli špatným životním podmínkám upálil mladý prodavač zeleniny.
Poté se rozšířily demonstrace zejména proti nezaměstnanosti, které 14. ledna 2011 přiměly odstoupit dlouholetého autokratického vůdce Zína Abidína bin Alího. O osm let později se ukazuje, že Tunisko si na cestě k demokracii vedlo lépe než Egypt, Libye, Jemen, Sýrie a Bahrajn, kde se občané také pokusili skoncovat s autoritářskou vládou.
