NOMÁDI: Toyota loví v cestovatelských vodách. Představila svého ‚Nomáda‘ |
V té době se mi v hlavě rodily myšlenky na další destinace, sledovala jsem příběhy odvážlivců, kteří se neváhali vzdát veškerého majetku, a za uspořený peníz vyrazili do světa. Byl to však pouhý sen, protože po návratu z Kanady mě čekalo dokončení školy a začátek běžného konzumního života se „seriózní“ prací a vyhlídkou na splácení hypotéky až do konce mého mladého života.
Uběhlo 5 let a mně se začal plnit dávno zapomenutý sen. Před dvěma lety si mě našel chlap, co má stejnou touhu objevovat svět. Jelikož neradi létáme, a hlavně jsem limitována psem, padla jasná volba na cestování autem. První jsme otestovali Fabii a stan, potom bylo více času na plánování delší cesty větším autem. Slovo dalo slovo, a my jsme se rozhodli koupit dodávku, upravit ji na obytnou, dát v určitý čas výpověď z bytu i práce, a vyjet do světa. Nutno říci, že nejsme žádní digitální nomádi, neděláme online marketing ani grafiku, jsme obyčejné kancelářské krysy a zkrátka jsme se rozhodli utratit ušetřené peníze za vzpomínky, které nám nikdo nevezme. Jediný závazek, který máme, je pronajatá garáž, v níž máme uložený nábytek, sportovní vybavení, a osobní věci z vystěhovaného bytu.
  |
Jak už jsem zmínila, jsme oba vysokoškoláci sedící celý svůj dosavadní život na kancelářské židli, čili rozhodnutí o stavbě obytné dodávky svépomocí bylo velice ambiciózní. Nicméně na začátku byl cíl, aby bylo auto zaizolované, bylo kde pohodlně spát, vařit, jíst a ukládat věci. Žádné šperkování, pouze vše jednoduše funkční. Neměli jsme žádný detailní plán, projekt ani nákresy, jen vlastní představivost a fantazii. Měli jsme ale k dispozici prostor a většinu potřebného nářadí.
A tak jsme koupili dodávku Renault Master r. v. 2005. Celkem pěkný kousek, za sebou měl již první pokus o obytnou vestavbu, na stěnách byly palubky, v prostoru železný rám postele a deska. To vše muselo pryč, abychom mohli auto zaizolovat. Po izolaci přišla řada na nábytek. Původní plán byl sehnat starší nábytek a použít ho do vestavby. Záhy jsme zjistili, že tudy cesta nepovede. Stěny auta nejsou rovné a v malém prostoru jsme chtěli využít každý kousek místa. Na poslední chvíli jsme se tedy rozhodli udělat vše na míru. Použili jsme OSB desky jako nejlevnější materiál, pro naše „Pat a Mat“ pokusy naprosto vyhovující.
NOMÁDI: Rok na cestách karavanem po Evropě |
Co šlo, to jsme si nechali říznout v prodejně, co vyžadovalo doladění, zakřivení, nebo úpravu dle momentální situace, to jsme si řízli sami. Postupně jsme zabudovali lednici, napojili externí autobaterii na malý solární panel, udělali rozvody elektřiny. Vyřízli a umístili jsme střešní okno, přidělali zahrádku na střechu. Měnili jsme ložisko, brzdy, a připravovali auto i po technické stránce. Práce to byla zdlouhavá a únavná, neboť jsme makali téměř každý den po práci a o víkendech. Nevýhoda byla, že auto se nacházelo 40 minut od města, kde jsme bydleli a pracovali. Kompletní vestavba a přípravy na cestu nám trvaly přesně 3 měsíce. A tak jsme 23. května 2019 vyrazili.
Turecko
Turecko je destinace, kterou jsem nikdy nevyhledávala. Nemůže za to nic jiného než předsudky, které máme vůči muslimským zemím skoro všichni. Nicméně nebylo vyhnutí, protože jsme mířili na Kavkaz a o víza do Ruska jsme žádat nechtěli. Plán byl jet první cestu podél Černého moře, a cestu zpět vnitrozemím. Abychom se dostali k Černému moři, museli jsme projet Istanbul.
Istanbul je obrovská aglomerace, ve níž žije téměř 15 milionů obyvatel, okolí je hodně průmyslové, hojně se budují silnice a satelitní městečka, je tu šílený a nebezpečný provoz. Jakmile ale aglomeraci opustíte, objevíte tradiční Turecko. Krásná příroda, dobré jídlo, nesmírně ochotní, zdvořilí, pohostinní a milí lidé, čaj tu teče proudem, kvůli absenci nákupních center se tu udržují malí obchodníci s kdejakou specializací, což městečkům dodává tu správnou atmosféru. Turci jsou také vášniví „piknikáři“ a najdete tu spoustu krásných vybudovaných míst pro piknik jak ve městech, tak i mimo.
Jako všechno má ale i Turecko z pohledu turisty a cestovatele svá negativa, jako například nepořádek, toulavé psy, nebezpečný provoz, svolávání k modlitbám ve 4 hodiny ráno a občasný pocit hrozby teroristického útoku při větší koncentraci osob.
Za těch 14 dní, které jsme strávili podél pobřeží a v přilehlých horách, jsem si ale Turecko naprosto zamilovala a těšila se, až se do něj na zpáteční cestě vrátíme.
Gruzie
NOMÁDI: Mitsubishi L200 Rock Proof - cestou necestou, polem nepolem za památníky |
Do Gruzie jsem se těšila ze všeho nejvíc. Očekávala jsem krásné hory, pohostinnost, skalní kláštery a rozbité silnice. Vše se v menší či větší míře vyplnilo, bohužel rozbité silnice a cesty byly rozbité opravdu hodně, což mrzelo o to víc, že v Gruzii, ani v dalších státech co jsme navštívili, neplatí žádná omezení pohybu autem mimo silnice. S naší dodávkou, která je sice poměrně vysoká, ale chybí 4x4, jsme nedojeli úplně všude, kam jsme chtěli, a to především do vesničky Omalo, která leží v jedné z nejkrásnějších oblastí Gruzie – Tušetie.
V Gruzii jsme strávili celkem 3 týdny a projeli jsme ji v rámci možností křížem krážem. Kromě moře a hor jsme navštívili stepní krajinu na jihovýchodě země, o níž se můžete dočíst jako o gruzínské Africe.
Možná jen v důsledku vysokého očekávání mě Gruzie na jednu stranu zklamala. Nejen rozbitými silnicemi, ale hlavně tím, že se začíná projevovat síla turismu. V některých místech se místo s úsměvy a tradiční pohostinností potkáte s až agresivní honbou za penězi. Přetahování turistů maršrutkáři nebo „natahování“ a okrádání nezná mezí. Sláva pro místní, škoda pro ty, co by chtěli poznat tradiční gruzínskou kulturu.
Ázerbájdžán
Každý říkal, že v Ázerbájdžánu nic není, za návštěvu prý stojí pouze hlavní město Baku. Vyhradili jsme si na něj tedy maximálně týden. Hned v prvním městě za hranicemi s Gruzií jsme se ale přesvědčili, že Ázerbájdžánci jsou moc milí a vstřícní lidé, někdy na náš vkus a standard až moc „vlezlí“. I přesto, že nám naši noví přátelé nedoporučovali spát jinde než na benzinkách, neuposlechli jsme je a riskli jsme zvýšenou hladinu adrenalinu. Jelikož s sebou vozíme psa, máme spolehlivý alarm otestovaný v Turecku při nočních návštěvách policejních hlídek.
Díky ropě lze v Ázerbájdžánu pozorovat velikou propast mezi chudobou a bohatstvím. Baku je nádherné udržované velkoměsto, minimálně v širším centru jsou budovy jak ze škatulky, najdete zde překrásné parky s fontánami, všude je čisto, toulavé psy pravděpodobně vymýtili. Ale nejen tady jsou k vidění luxusní paláce, auta a značkové oblečení, kolem hlavních tahů na Baku lákají návštěvníky nasvícené restaurace a v horách můžete najít luxusní lyžařská střediska.
Kromě Baku a ropných polí jsme navštívili Mingačevirskou přehradní nádrž, která posloužila jako dokonalé osvěžení v nesnesitelném horku, mešitu Juma v Shamakhi, bahnité sopky Gobustan a vyšlápli na jeden vrchol východního Kavkazu. Hory jsou to neprobádané, jediné cesty, které tu najdete, jsou vyšlapané od pasáků a koní převážejících náklad. Jsou tu luxusní turistické resorty a lanovky, vášnivými horskými turisty to tu ale neoplývá.
Nakonec jsme zde strávili celý týden a smířili se s tím, že po vstupu do Arménie už sem nikdy nevkročíme. Minimálně do doby, než budeme mít nový pas.
Arménie
Arménii jsme profrčeli. Nikoliv proto, že není zajímavá, ale proto, že nám ubíhal čas a chtěli jsme si ho více vyhradit na zpáteční cestu Tureckem. Byla to chyba, do Arménie se chceme určitě vrátit a probádat ji více, týden nám na to nestačil.
Hned při první zastávce u jezera Sevan jsme byli pozváni na piknik od skupiny starších Arménců, kteří přijeli z nedalekého města v jakýsi svátek a na ohni dělali šašlik a grilovanou zeleninu. Vodka a víno tekly proudem, dokonce se i tančilo.
V následujícím týdnu jsme navštívili několik památek, hlavní město Jerevan, přespali jsme v nadmořské výšce 3000 metrů nad mořem u jezera Kari a vystoupali na jižní vrchol Aragats. Co se mi zarylo do paměti, je muzeum Arménské genocidy. Pokud do Arménie někdy zavítáte, doporučuji ho navštívit. Arméni jsou neskutečně silný a bojovný národ, a i přes to všechno, čím si prošli v minulosti a čím procházejí v bojích se sousedními státy, si stále dokáží udržet úsměv na tváři.
Zpáteční cestou v Turecku jsme strávili další skoro tři týdny, nejvíce se nám líbila Kappadokie. Ačkoliv bývám k významně turistickým místům skeptická a většinou se jedná o nafouknutou bublinu, Kappadokie předčila všechna má očekávání. Ani každodenní vzlet balónů na východ slunce mi nepřišel dost kýčovitý, kochala jsem se jím každý den, který jsme tam strávili – šlo nakonec o dny tři.
Abych to tak shrnula, cesta na východ byla skvělá volba. Zpátky do Česka jsme dorazili v polovině srpna, momentálně pracujeme na vylepšení našeho obytňáku. Pokud chcete sledovat, kam vyrazíme na další cestu, případně máte praktické i nepraktické dotazy ohledně přestavby nebo cesty, můžete mě najít na Instagramu.
