Člověk šel na středeční koncert do Rudolfina ještě pod dojmem skvělých výkonů orchestru a jeho šéfa na nedávné Dvořákově Praze, kde přednesli několik skladeb Petra Iljiče Čajkovského. Odcházel, ne snad zklamán, ale přece jen s pocitem, že tuto kultovní skladbu už slyšel Českou filharmonii zahrát lépe.
Přitom vše bylo vlastně v pořádku, tedy nepočítáme-li dopravní kolaps v pražských ulicích, kvůli němž plus minus čtvrtina obecenstva přišla pozdě a mohla být na svá místa vpuštěna až po první části Vyšehradu. Orchestr s Byčkovem, který skladbu už dirigoval několikrát se zahraničními orchestry, tvořili sehraný tým, dirigent respektoval to nejlepší z jejího pojetí, které se dál očividně dál snažil dotvářet zjevně směrem k emocionalitě, zpěvnosti a ladnosti, sóla byla vynikající.
A přesto jako by zvuku či velkoorchestrálního efektu bylo tentokrát až příliš, některé žesťové úseky zněly v uších až nepříjemně a vůbec všechny básně byly jaksi o stupeň výrazově a dynamicky „přepálené“. Tedy aspoň ze třinácté řady v přízemí. Přitom Čajkovskij nedávno zněl i v nejvypjatějších momentech báječně kultivovaně.
Posluchač může spekulovat, že by to mohlo být třeba tím, že na Mou vlast se většinou chodí do Obecního domu, jenž má jinou, velkorysejší akustiku. A zatímco Čajkovskij byl ušit na míru Rudolfinu, Má vlast nebyla dostatečně „přeprogramována“. Tentokrát to tedy byl opravdu spíš běžný koncert než výjimečný večer.
