Laskavě o Karolu Duchoňovi (a normalizaci). Divadelní portrét známého zpěváka je usměvavý

Na letošním ročníku uvedl inscenaci Zem pamätá, životopisné pásmo o podstatné osobnosti slovenské pop-music 70. a 80. let Karolu Duchoňovi, kterou nastudoval ve Slovenském komorním divadle v Martině. Ukotvením v normalizační době a vnímáním jejích reálií má podobný politický ráz jako Elity – výsledek je však diametrálně odlišný.

Karol Duchoň (1950–1985) byl slovenskou obdobou Karla Gotta. Zpěvákem s výjimečným hlasem, který svou kariéru zahájil ve druhé polovině liberálnějších šedesátých let. Jeho popularita však strmě vystoupala až v následujícím desetiletí, v období sešněrovaném rigidní normalizační mocí, která přizpůsobivého zpěváka, jehož krédem (jak v inscenaci opakovaně zazní) bylo „chci zpívat“, využila. Stal se, podobně jako Gott, jejím vývěsním štítem, „idiotem hudby“ (slovy Milana Kundery), přímo i nepřímo obhajujícím její politiku (např. v kampani Anticharta). Havelkova inscenace se odehrává na koncertním pódiu situovaném do televizního studia. Vedle hudebních nástrojů (kytary, bicích, kláves) a mikrofonu pro hlavní hvězdu je tu také kamera, která snímaný obraz přenáší na televizní obrazovku – sledujeme „přenos“ z Duchoňova „životaběhu“. „Životaběhu“ v přeneseném i doslovném smyslu slova: Tomáš Grega, hrající Karola Duchoně, na začátku představení vstoupí na běžecký pás, umístěný pod mikrofonem a v celém průběhu představení z něj nesleze.

Inscenace jako by kopírovala Duchoňův krátký, hektický život. Žene se vpřed v rychlém tempu, kulisy střídají kulisy (na scénu je vždy, přiznaně, přinášejí jevištní technici), písnička (v živém podání) písničku. Dobový kontext připomínají titulky s význačnými událostmi toho kterého roku, promítané nad pódiem. Duchoňův portrét skládají krátké výstupy, promluvy jeho spolupracovníků, rodičů, manželky, moderátora, komunistického funkcionáře či samotné ústřední figury. Havelka přitom vše předvádí v důsledné retro stylizaci – kostýmy a celkovým vzezřením herců počínaje a interpretací Duchoňových (ponejvíce sladkobolně milostných) písní konče. Inscenace nese jasnou patinu 60. a 70. let – směšně i odporně působící. Zpěvák z mozaiky vystupuje jako člověk bezelstně a fanaticky oddaný své práci. Jako ten, pro něhož je zpěv na prvém místě. Jemuž je ochoten vše podřídit. Proto se i dostává do soukolí vnějších vlivů, zvláště tehdejší moci.

Havelka Duchoňův portrét podává v usměvavé, laskavé i sentimentální (zvláště pokud jde o závěr jeho života) poloze. Jako divácky vstřícný, kořeněný nenáročným humorem, i poněkud polopatistický a úmorný (kvůli jeho přísně dodržované chronologii). Především ale jako nekritický, mýtotvorný. Havelka dělá z Duchoně legendu, aniž by usiloval předvést pravou tvář jeho osobnosti a doby, v níž žil. Stinné, odvrácené stránky jsou předvedeny v „měkké“, „pelíškovské“ variantě. Jeho Zem pamätá je konejšivým retrem, které zvláště u něj jakožto u režiséra Elit či neméně razantní protiputinovské Vraždy krále Gonzaga, uváděné v Dejvickém divadle, překvapí. Retrem, které spíš než libé nostalgické pocity vzbuzuje (díky babišovským „retro kulisám“, ve kterých nyní žijeme) odpor a nechuť.