RECENZE: Otazníky nad operní Lolitou. Národní divadlo se chce opožděně svézt na úspěchu knihy

Letošní sezonu opery Národního divadla zahájil soubor Státní opery prvním českým uvedením Lolity Rodiona Ščedrina. Nakolik je možné zredukovat do operní podoby román Vladimira Nabokova, zůstává po pražské premiéře dál otevřenou otázkou.

Vladimir Nabokov své nejznámější a současně nejkontroverzněji přijímané dílo dokončil v roce 1953. Román o lásce či spíš posedlosti čtyřicetiletého intelektuála Humberta dvanáctiletou dívenkou Lolitou, která mu ale uteče s producentem pornofilmů Quiltym, byl považovaný za skandální a pornografický. Pro potřeby libreta a divadelního provedení Ščedrin děj zhutnil a fabuli rozložil do několika vrstev. Základní linií vývoje vztahu Humberta, Lolity, její matky a Quiltyho prolínají chóry soudců/svědomí, dětské (v Praze dívčí) modlitby k Panně Marii i mefistofelský přízrak pokušitele. Ščedrin příběh vypráví jako retrospektivu soudního procesu, protože rozuzlení skoro detektivní zápletky, Humbertovu vraždu Quiltyho, prozradí už v úvodu. Jeho operní Lolita měla premiéru v roce 1994 ve Stockholmu.

Struktura libreta svědčí o skladatelových zkušenostech s hudebním divadlem: Ščedrin využívá střídání dramatických dialogů v melodicky výrazně tvarovaných dialozích s áriemi jako monology, v nichž se postavy představují a rozvíjejí své úvahy. Vokální části prokládá instrumentálními mezihrami, mění výrazově kontrastní plochy, pomáhá posluchači zvukomalbou drnčení telefonu, smutečních zvonů nebo citacemi z Carmen. Hned v úvodu využívá „tajemství“ řady alikvótních tónů pro symbol „čisté krásy“. Jako svého druhu komická intermezza zařadil Ščedrin čtyři reklamní vsuvky na kondom, dveřní zámek, motel a camelky pro vyjádření konzumního charakteru americké společnosti.

Přes všechny tolikrát osvědčené postupy se ale Ščedrin nevyvaroval zdlouhavosti jednotlivých epizod, které postrádaly vnitřní gradaci a pointy, chyběla větší svižnost dialogů, banality jsou zhudebňovány stejně „významně“ jako podstatné momenty. A to německý dirigent ruského původu Sergey Neller, sám také autor několika oper, suverénně prokázal dokonalou znalost partitury.

Rozvláčnost Ščedrinovy opery činilo snesitelnější alespoň inscenační řešení a výkony sólistů. Slovenská režisérka a performerka Sláva Daubnerová s mezinárodně uznávaným scénografem Borisem Kudličkou a kostýmní výtvarnicí Nataliou Kitamikado Lolitu pojali jako rekonstrukci cesty Humberta a jeho nymfičky americkým středozápadem padesátých / šedesátých let. Na točně inscenátoři nejdřív rozkrývají interiér domku střední třídy s koupelnou, halou, kuchyní a zahradou, kde se Humbert osudově ubytuje u Charlotte, která mu poslouží jako náhradní sexuální objekt a současně krytí jeho zvráceného zájmu o její dceru Lolitu. Na točně je i typický americký bourák, který srazí Charlotte, když se z Humbertova tajného deníku i videa dozvěděla, proč si ji vlastně vzal. Bourák pak efektně zmizí v provazišti a uvolní místo pro počmáranou telefonní budku, benzínový stojan, blikající semafor, reklamní poutač motelu a hlavně pro obytný přívěs, ve kterém se trmácejí Humbert s Lolitou.

Scénografické řešení režisérce otevřelo cestu k filmově realistickému rozehrání situací, stejně jako kostýmy dle tehdejší módy. Tím se ale ocitla před neřešitelným úkolem, jak zvěrohodnit dvanáctiletou dívenku, kterou kvůli vysokému sopránovému partu „andělského démona“ musí zpívat zkušená sólistka. I když Pelageya Kurennaya náročné koloratury vyzpívala a byla herecky tvárná, zůstala nevěrohodnost stylizace do nadrzlé školačky, která skáče panáka, zkouší si maminčiny rudé lodičky a Humberta eroticky provokuje a nakonec ho (po ztrátě panenství na letním táboře) přiměje k sexu, příliš zjevná.

Svůdce Humbert v podání ruského barytonisty Petra Sokolova vypadá v upnutém saku s rolákem jako nenápadný muž středního věku, kterého bychom si na ulici asi nevšimli, protože jeho vycvičené mimikry mu umožňují splynout s davem a svoji vášnivou touhu se naučil před veřejností skrývat. Svého soka Quiltyho postupně rozstřílí ne z lítosti nad zkaženým životem Lolity, ale z pomsty, že ho o objekt jeho touhy připravil. Roli odpudivého „démona“ Quiltyho napsal Ščedrin pro vysoký tenor. Alexander Kravets pěvecky part zvládl suverénně, ale zbytečně teatrálně přehrával, Aleš Briscein při druhé premiéře civilnějším pojetím působil věrohodněji. Afektovanost Lolitiny matky Charlotte vystihly představitelky obou premiér – mezzosopranistky Daria Rositskaja i Veronika Hajnová.

Románová Lolita vyvolávala v padesátých letech skandály a zákazy. Ščedrinova Lolita, kterou Národní divadlo podpořilo propagační kampaní, jako by se chtěla opožděně svézt na vlně komerčního úspěchu knižního bestselleru.