Na Berlinale získal celovečerní hraný debut Nory Fingscheidtové Narušitel systému Cenu Alfreda Bauera, určenou filmu „otvírajícímu nové perspektivy umění“. Od té doby drama nezvladatelné devítileté dívky Benni získalo víc než dalších dvacet ocenění a Německo si ho vybralo jako svého letošního kandidáta na Oscara. Do českých kin vstoupil den po zahájení přehlídky Be2Can, do jejíhož programu také patří.
LN: Jak si užíváte zájem, který váš první film vyvolal?
Je to bláznivé, nikdo z nás to nečekal. Máme tu čest účastnit se tolika festivalů, na všechny ani nemůžeme přijet. Představitelka Benni Helena Zengelová nyní natáčí s Tomem Hanksem ve Státech, jedné z producentek se narodilo dítě, tak jezdím hlavně já a nemůžu se rozpůlit.
LN: Před Narušitelem systému jste natočila jen celovečerní hraný dokument.
Ale mé první krátké snímky byly všechny hrané. A na filmové škole jsem studovala režii hraného filmu. Až po pár letech mě dokument začal zajímat a začala jsem se mu věnovat mimo školu. Tak jsem se i poprvé dozvěděla o tzv. narušitelích systému, dětech, které nikam nezapadají.
LN: Váš film s empatií vysvětluje, co může za jejich problematickým chováním stát. Proto jste ho natočila?
Ano, chtěla jsem hlavně přimět diváky, aby děti jako Benni lépe chápali. Nechci obviňovat německý sociální systém. Za jakoukoliv debatu, kterou ten film vyvolá, jsem ráda. Ale hlavní pro mě bylo, abyste se za dvě hodiny do Benni zamilovali a abyste se jí zároveň báli. Nejde tu o dobro a zlo. Benni má protivníka sama v sobě. A já chtěla, aby s ní díky filmu soucítili lidé, které by ve skutečném životě šokovala.
LN: Narušitele systému jste popsala jako německou verzi univerzálního příběhu dítěte, jemuž chybí láska. Co přesně je v něm německého?
Nejspíš ta šílená byrokracie. Scény, v nichž skupina dvaceti dospělých diskutuje, co se s Benni dá udělat, jsou velmi německé. Oni to myslí dobře, chtějí dítěti pomoct, ale pak každý říká, že zodpovědnost neleží na něm. Každá instituce má svá pravidla. Proto se v Německu tak diskutuje o termínu „narušitel systému“. Není totiž přesný. Nejde o dítě, které ničí systém, ale naopak, jde o dítě, které je ničeno systémem, v němž selhala komunikace.
LN: Materiál jste sbírala několik let. Bylo těžké se od skutečných faktů oprostit?
S určitým množstvím rešerší vlastně získáte svobodu. Kdybych navštívila jen jeden nebo dva dětské domovy, myslela bych si, že vypadají právě takhle. Jakmile jsem jich viděla deset, pochopila jsem, že každý je jiný. A že si ten svůj můžu vymyslet. Abych scénář napsala, musela jsem na fakta zapomenout. Ale neustále mi práci kontroloval nějaký odborník, abych se úplně neodtrhla od reality.
LN: Kdy jste se rozhodla, že i forma filmu vyjde z divokého charakteru Benni?
Dost brzo. Její energie musela definovat každý aspekt snímku. Kamera je divoká, střih taky, hudba je někdy otravná, barev je moc, příběh je trochu moc dlouhý, nevíte, kdy skončí. Chtěla jsem, aby diváci dokázali Benninu energii vnímat všemi smysly, očima i ušima, aby film ovlivnil i jejich tělo.
LN: Jak jste pracovala s genderovými stereotypy hlavní role? Benni vypadá jako kluk, zároveň se obléká hlavně do růžové.
Nešlo o žádný koncept, spíš to tak vyplynulo. Mně bylo vždy jasné, že Benni bude holka. Možná proto, že mi to je bližší, a proto, že o agresivních klucích se mluví víc, takže agresivní dívka je zajímavější. Že půjde o blondýnu, bylo překvapením i pro mě, představovala jsem si ji jako brunetu, než jsem potkala Helenu. Ona má skoro průsvitnou pleť, a když jí zkrátíte vlasy, vypadá trochu maskulinně. Oblékli jsme ji do teplých barev, když je u své matky, nosí červenou. Ale v ní vypadá ještě bledší, zatímco růžová jí dodává sílu a energii.
LN: Jak jste zvládala dlouhou přípravu s tak těžkým tématem?
Těžce. Jednou jsem dokonce musela na rok přestat a odjela jsem do Argentiny natočit jiný film. Během rešerší na Narušitele jsem začala mít dost temný názor na svět. Při každé jízdě autobusem jsem kolem sebe neustále viděla potenciální případy zneužívání dětí. Ovlivnilo to i můj rodinný život. Pořád jsem myslela na to, kolik dětí je někde zavřených ve skříni a trýzněných. I dneska se s tím ještě občas musím vyrovnávat.
LN: Ten argentinský dokument byl o něčem pozitivním?
Ne, také šlo o temné téma, jen v jiné zemi. Vyprávěl o sektě německého původu, která žije stále jako v 17. století, bez internetu, aut a podobně. Rodiny tam mají čtrnáct dětí a mluví pět set let starou němčinou. Ani nevědí, kde na světě se vyskytují, učí se jen podle bible. Ale prospělo mi to. A bylo zajímavé uvědomit si, jak dlouho vám trvá, než se někam dostanete kočárem taženým koňmi.
LN: Zmínila jste, že Helenu role Benni opravdu proslavila. Co nyní v Americe natáčí?
V Novém Mexiku točí s Paulem Greengrassem historický film o dívce, která vyrostla mezi indiány a dostane se k jednomu důstojníkovi, jenž se ji snaží znovu civilizovat. Pro Helenu to je ideální role. Může tam dokonce jezdit na koni, což se jí líbí. U Narušitele se pořád ptala, jestli potom můžeme natočit film s koňmi.
LN: Co pro vás znamená, že si vás Německo vybralo jako kandidáta na Oscara?
Především nám to pomohlo s domácí premiérou v kinech. Němci nejsou moc filmový národ a na takový typ snímků, jako je Narušitel, se diváci do kina nehrnou. Ale o Oscarech všichni slyšeli, takže to je dobrá reklama. Jinak se snažíme zůstat v klidu. O nominaci se uchází asi devadesát titulů, včetně vítěze Cannes nebo Almodóvara. A navíc jde o americké ceny, i když je promují jako celosvětové. My máme v Německu také své ceny, akorát ty nikoho tak nezajímají.
