Hrál jsem i mrtvolu aneb Není malých rolí

V bývalém kostele svatého Václava v Roudnici nad Labem se natáčí pokračování koprodukční historické televizní minisérie Marie Terezie. Původní představitelku císařovny vystřídala rakouská herečka Stefanie Reinspergerová. Jejího dvorního lékaře hraje David Švehlík. Nás ale nezajímají filmové hvězdy. Zaměřili jsme se na lidi v pozadí: komparz neboli křoví. Anebo, jak si rádi říkají oni, herce malých rolí.

„Ty se zvedneš, sestra ti pomůže vstát z postele a odvede tě támhle ke dveřím. Blbě se ti chodí, je ti na blití, máš tyfus, malárii…,“ instruuje pomocný režisér Jiří Severa komparzistu. Vytváří děj, který bude probíhat v pozadí dialogu hlavních hrdinů. Rozmisťuje raněné po lazaretu. Říká jim, co mají dělat. A je vidět, že se přitom dobře baví. „Ne takhle, to je moc velký předklon. Takhle!“ sám se nahrbí, šourá nohama a věrohodně napodobí trpícího, aby komparzistovi ukázal, jak na to.

„Pošlete mi sem nějakou řádovou sestru! Umíš se modlit? Ne? Tak pojď ty… Sedni si k němu a přebírej růženec.

Maskérka! Kde je maskérka?“ Přiběhnou hned dvě slečny: jedna nanáší raněným krev z lahvičky na tělo a špínu na mundúry, druhá jim sprejem stříká na záda „pot“. „Krev bude mít tady. Ale bacha na kalhoty, ty nejsou z fundusu, ty jsou jeho!“ diriguje je Jiří Severa. „A maj malárii, tak ať jsou mokrý! Ať z něj lije! A je mu blbě – a nesměje se,“ napomíná naoko přísně pobaveného komparzistu.

Zatímco se lazaret pomalu zalidňuje a ožívá podle pokynů pomocného režiséra, před kostelem polehávají vojáci, kteří budou později pochodovat ve třetím plánu. „Schovejte se do stínu, pijte,“ nabádá je koordinátorka. Aby ne: ručička teploměru se blíží ke třicítce a nevypadá to, že by se přípravy na záběr chýlily ke konci. Jsou to většinou mladí kluci, přesně takoví, kteří ve válkách Marie Terezie – a vlastně ve všech válkách světa – umírají jako první: kanonenfuter…

„Já ještě nechci umřít!“ naříká jeden z nich. Má to marné: obvaz na hlavu, krev na něj – a šup s ním do lazaretu! Postarší mušketýr si nakrucuje bohatýrský knír. „Až tě Marie uvidí, tak máš hlavní roli jasnou,“ špičkuje ho druhý. „Ty vole, v tý době by tě upálili, kdyby ti ukázala koleno,“ přidává se další. „Vy se tu bavíte, a moje dítě zatím v lazaretu umírá,“ fabuluje třetí. Jmenuje se Vít Špunda a spolu s šestnáctiletým synem vystupují se spolkem Feld Artillerie Corps. Při natáčení ovšem vyměnili dělo za muškety. „Jinak jsme dělostřelci. Ti blbí,“ vysvětluje s úsměvem.

O kousek dál pokukují po vojácích jeptišky, které režisér ještě nestačil umístit k raněným. „Já nevím, jak se drží ten kříž…,“ stěžuje si Zdeňka Líznerová. „No asi normálně, jednou rukou,“ radí jí Michaela Kopová. Z kostýmů jeptišek jsou obě nadšené. Díky bělostnému hábitu je jim docela příjemně i v poledním vedru. „Je to adrenalin a dobrodružství, proto jsme tady. Užíváme si to,“ říká Zdeňka.

Vrata do lazaretu střeží dva vojáci. Berou to odpovědně, jako profíci. Mají přísný výraz, i když je kamera nezabírá. Pak promluví, a já zjišťuji, že to jsou holky… Jak prozrazuje Jana Hofman Formánková, obě se účastní akcí různých klubů vojenských historií a jejich specializací je mimo jiné i období sedmileté války. Věrné dobové kostýmy si ušily samy. „Ráda se peru a dost často chlapy i přeperu, takže mě berou na place dobře,“ říká.

„Dokud nepromluvíme, tak si ani nevšimnou, že jsme holky. Když mám na sobě plechy a přilbu, nikdo to nepozná,“ dodává druhá amazonka Lenka Macháčková. „Jiný pohyb a těžiště mohou být výhodou. Když jdeme na bodákové útoky, jsme hbitější. A většinou vydržíme daleko víc než chlapi.“ Nevýhodu mají jedinou: dámské záchodky. Respektive jejich nedostatek. A jak to tedy řeší? „Musíme vydržet,“ směje se Jana.

Lazaret už je plný raněných. Muži polehávají a posedávají na pryčnách, ctihodné sestry pobíhají mezi nimi a snaží se jim usnadnit těžký úděl. Na záchodě přímo mezi palandami sedí komparzista, gatě u kolen. „Jak se daří?“ – „Je mi blbě, mám průjem,“ zaskuhrá ublíženě v odpověď na zvídavou novinářskou otázku. Člověk by mu věřil. Ovšem jen do té doby, než případně dodá: „Já na to se*u, je to na ho*no,“ a v očích mu šibalsky zajiskří. Krásná rolička s kalhotami napůl žerdi ho zjevně baví.

Ve stínu před kostelem si povídají herci hlavních rolí. Stefanie Reinspergerová je Rakušanka, David Švehlík Čech, takže jak jinak než anglicky. Větrák v kostele tiše víří sloupy prachu, lazaret je připravený, všechno a všichni na svém místě. Kdy začneme? Až režisér zavelí…

„Action!“ křikne hollywoodský režisér Robert Dornhelm. Na malé obrazovce před kostelem soustředěně sleduje natáčenou scénu. Na rozdíl od přátelského pomocného režiséra působí přísně a nepřístupně. Je zvyklý rozhodovat a štáb ho poslouchá na slovo. Na place nemá demokracie místo. Režisér je něco jako pámbu. Ba ještě mnohem víc: napřed režisér, potom dlouho nic, potom pámbu, za ním protagonisté hlavních rolí, spousta dalších důležitých lidí – pomocný režisér, kameraman, osvětlovač, kostymér, maskérka, rekvizitáři – a až někde úplně vzadu, skoro neviditelní, ale pořád ještě vysoko čnějící nad obyčejným davem, který k filmu nepatří, lidé z komparzu.

Ani režisér však nedokáže natáčení výrazně urychlit. Přestože vysílačky koordinátorů praskají ze všech koutů a všichni dělají, co mohou, ve hře je příliš proměnných. Natáčení filmu je samostatný organismus, který žije vlastním životem. Když jedou tutéž scénu počtvrté, přestává mě to bavit. Zlatá redakce s klimatizací!

Ale taková už je filmová atmosféra: spousta fantazie, hodně napětí, a ještě víc nudy… „Čekání k natáčení prostě patří,“ krčí rameny produkční Martin Houda z Maya Production. „Mohou to být hodiny a hodiny. Jsou situace, kdy toho mám plné zuby. Ale přesto se mi život u filmu líbí. Často si říkám, že mám jednu z nejlepších prací.“

Těch, kteří podlehli kouzlu filmu jako komparzisté, je spousta. Natáčení se pro ně stalo životním stylem. Patří k nim i Ivan Sochor. Drobné role hraje už 35 let. Voják. Policajt. Vrah. Podezřelý z vraždy. Mrtvola. Barový povaleč. Kardinál. Žid. Lékař. Vězeň v koncentračním táboře. Chodec na ulici… Zahrál si už leccos. Jeho rekordem je pět rolí naráz v jednom známém českém filmu – neboť i na komparzu se šetří.

„K filmu jsem se dostal v roce 1985, když se u nás v Braníku natáčel seriál Vlak dětství a naděje. Hrál jsem obyčejného ruského vojáčka na barikádě: měl jsem umělohmotný samopal, strašně špinavý páchnoucí vršek a džíny, které nebyly vidět, protože jsem ležel za pytli s pískem. Natáčelo se tam týden a žil tím celý Braník.

Na ulici stála zaparkovaná replika tanku a dobová auta z muzea, vojáci v kostýmech chodili nakupovat do sámošky, takže se v pauze sešli ve frontě Rusové s Němci a společně si kupovali rohlíky a mlíko. Ve filmu je záběr na mrtvého Vladimíra Javorského se střepinou z granátu zabodnutou uprostřed čela – takhle tam šel nakoupit. Byl jsem z toho všeho úplně nadšený, a tak jsem se zapsal u první agentury, na kterou jsem narazil,“ vypráví.

Za ta léta hrál Ivan Sochor ve čtyřech desítkách filmů a seriálů: českých, německých, a dokonce i v ruském. Má totiž tři výhody: výšku 180 cm, konfekční velikost 50 a číslo bot 45. Což jsou míry většiny komparzních kostýmů v barrandovském fundusu. Vše mu padne a do všeho se vejde. Je typově přizpůsobivý: v brýlích, bez brýlí, s knírem. Nemá břicho, takže je z něj dobrý vězeň v koncentráku či nebožtík. „To byla zajímavá zkušenost: zvýraznili mi žíly, nakašírovali nějaký vřed a pak mě pitvali,“ vzpomíná s úsměvem na roli mrtvoly.

„Ale nejdůležitější je absolutní spolehlivost. Když řeknu, že přijdu, tak přijdu. Dobrá pověst se buduje léta,“ zdůrazňuje. To potvrzuje i produkční Martin Houda. „Dost často kolují o komparzistech špatné řeči: že se neumějí chovat, že někdy dělají bordel, že se občas něco ztratí ze společných prostor,“ podotýká. Není proto divu, že produkce dávají přednost těm, kteří se jim osvědčili.

Rádi byste si ve filmu také zahráli? Popíšeme, co vás čeká… Nástup v 5.30 ráno v kostymérně. Odškrtnete se na sjetině a postavíte se do fronty na kostým (kostýmní zkoušku jste absolvovali už před natáčením). Vyfasujete ho, převlečete se, civil pověsíte na ramínko s číslem kostýmu, abyste ho po natáčení dohledali, a hodinu i dvě čekáte ve frontě, než na vás přijde řada na namaskování. Maskér vás učeše, nalíčí, zkontroluje. Je čas na line-up: spolu s ostatními se postavíte do řady a hlavní kostymérka přehlédne zkušeným okem všechny komparzisty naráz: tu vymění kravatu, tam přidá či odebere klobouk. Potom přiběhne patinérka s pytlíčkem nečistoty a zašpiní nové, lesklé, levné a nepohodlné boty od Vietnamců, aby působily autenticky. Jste připraveni na plac.

A pak si sednete a čekáte na svůj obraz. Jen chvilku, hodinu, dvě, ale třeba také deset. „Někdy člověk nesleze z placu. Jindy je to strašná nuda a čekáte celý den jen na poslední záběr,“ popisuje Ivan Sochor. Můžete průběžně využívat otevřený catering. „Lidi si berou mobily a notebooky. Luští křížovky, čtou noviny nebo spí. Jedna paní plete. U Lídy Baarové, kde byly velké davové scény, jsem zažil člověka, který si přinesl karimatku, vybalil z batohu spacák a chrněl… Probudili ho za dvě hodiny, když na něj přišla řada,“ vypráví Ivan Sochor.

V kostýmu hrajete, ať je horko, nebo mráz. V létě vám produkce trochu uleví spoustou studené vody k pití a vodou ve spreji, která nerozmaže líčidla. V zimě vyfasujete nahřívací vložky do bot. To ale nemusí stačit…

„Zažil jsem při natáčení minus devatenáct stupňů, to zamrzla i kamera. Jindy se končilo předčasně, když kameraman prohlásil, že skrz vánici nevidí komparz ani herce. Nejhorší ale bylo natáčení německého filmu Nahý mezi vlky. Všichni vězni jsme stáli na buzerplacu v minus pěti stupních opravdu jen v těch hadrech – oblečení pod nimi nesmělo být vidět. Němci nás pak honili po koncentračním táboře. Tohle natáčení jsem odstonal,“ vypráví Ivan Sochor.

A co za to? Komparzem si na hodinu vyděláte skoro stejně jako u běžných kancelářských profesí. Na druhou stranu, jak pravil komparzista Vít Špunda, „furt lepší než být v práci“. Opravdu?

Nepohodlný kostým a boty, které tlačí, o paruce či svědícím falešném kníru ani nemluvě. Hektický chvat a stres, nebo naopak nuda k nevydržení. Hodiny proseděné při čekání na záběr. Ne dostatek soukromí. Třicetistupňová horka. Dvaceti stupňové mrazy. Přísný režisér, vystresovaný produkční, nenaložená maskérka. A vy stojíte na pomyslném žebříčku důležitosti až někde úplně dole. Ještě si toužíte zahrát v komparzu?

Možná ano. Protože pak se rozsvítí reflektory, rozjede kamera, padne klapka… Magický svět filmu ožije, vtáhne vás do svých sítí a už nepustí.