Na Žofín se přišly desítky tisíc lidí rozloučit se zpěvákem naposledy. Navíc ulice před zpěvákovou vilou byla posetá kompletně svíčkami a vzpomínkovými předměty a na přání rodiny tak ještě nějakou dobu zůstala… Měli jsme státní smutek. Byl Gott symbolem českého národa? Co to říká o české společnosti?
Lidi si vždy hledají nějaké své idoly a modly. V pořádku, proč ne? Karel si takovou oblibu zasloužil, protože byl opravdu velkou osobností v rámci hudby, ale i celého projevu a mentality národa. Mám takový pocit, že každý národ potřebuje nějaké svoje modly a lidem to pomáhá. Psychicky je dokáže nabít, postavit, dokážou se s těmi lidmi ztotožnit. Zaplať pánbůh, že to byl Karel, a ne někdo jiný. Hledat příklady a najít si svůj idol a modlu v některých lidech by mi přišlo docela smutné. Ještěže to byl ten Karel.
S vašimi zkušenostmi z minulého režimu, není to jednoduše tak, že Karel Gott coby vůbec nejexponovanější celebrita v rámci tehdejšího režimu stejně nemohl proti komunismu otevřeně vystupovat, byť s ním vnitřně nesouhlasil? Že Gott si režim nevybral, nevymyslel, a prostě fungoval v tom, co bylo? Nad smrtí zpěváka se zamyslel i písničkář Jaroslav Hutka. Podle něj byl zpěvák slavný „z rozhodnutí strany a vlády“, lidé prý jiné možnosti neměli, a tak se Gotta naučili milovat. Je pravda, že Gott významným způsobem těžil ze spolupráce s režimem?
Co se týká Jardy Hutky, tak mám pocit, že si hraje na proroka, a to mi občas vadí. Ale řekl bych to jinak: komunismus byla nevýrazná politická epizodka v éře Karla Gotta.
Fotogalerie: - Mše za Karla Gotta
Domníváte se, že se podobný fenomén může opakovat? Může se objevit hvězda a spojit všechny tak jako Karel Gott?
Já si myslím, že ne, a to z prozaického důvodu, že lidé jsou už dnes nejen mentalitou, ale i postavením někde jinde. Dnes se dostáváme do situace, kdy má muzika jako taková problém v tom, že dnes není možné dělat hudbu a živit se hudbou. Jak se říká, potkají se dva muzikanti a jeden povídá: Já jsem si koupil to vaše nové album. A druhý na to: Tak to jsi byl ty, to je dobrý.
Muziku musí někdo třeba přivézt autem do krámu. Jestliže ji nepoveze, řidič dodávky nebude mít peníze, nebude mít co vozit, pumpař nebude mít co do huby, protože nebude, kdo by u něj kupoval do dodávky naftu a tak dále. Je to začarovaný kruh. Něco někdo spokojeně ukradne a jak dokázat, že v rámci kolečka okrádá nakonec sám sebe? Jde o problém spousty věcí, které mají takové důsledky, že se projeví až v dalším vhledu. To je docela smutek.
Karel měl výhodu, že fungoval v době, kdy se desky vydávaly, prodávaly a dalo se to hodnotit, poměřit. Mám pocit, že fenomén jeho ražení už u nás nikdo nedokáže vytvořit. To je něco nezopakovatelného, protože máme jinou dobu a jiné podmínky. Karel Gott měl tolik zlatých a platinových desek, že není co hodnotit. Nemohu si stěžovat, mám jich také požehnaně, ale samozřejmě Karlova fenoménu dosáhnout nemohu. Když Karel prodával desky, tak se Zlatá deska dávala za nějakých sto padesát tisíc prodaných desek. Když my jsme začínali, také. Dnes se dává Zlatá deska za tři tisíce prodaných kusů, a jedná se docela o úspěch.
Dostali jsme se do situace, kdy se to všechno hodnotí trochu jinak. Proto se Karlův fenomén nemůže podařit zopakovat. Už jsou jiné podmínky.
Psali jsme:
Co pro vás znamenala osobnost Karla Gotta a co znamenal pro českou hudební scénu?
Řeknu to jednoduše. Karel pro mne znamenal obrovskou osobnost a obrovskou ikonu nejenom české hudby, ale obecně scény, a to nejen z pohledu pěveckého, ale i jako osobnost, protože toho dokázal velmi mnoho. Obrovsky si ho za to vážím. Navíc, jak jsem měl možnost někdy osobně poznat, měl jsem ho velice rád i jako člověka, který měl velký smysl pro humor. A líbilo se mi, že byl schopen si dělat srandu i sám ze sebe. Tohle umějí jen lidi, kteří na to mají. Lidé, kteří na to nemají, nejsou schopni si ze sebe udělat legraci a berou se děsně vážně. Karel to všechno bral s humorem.
Jak na vás působilo poslední rozloučení s Karlem Gottem?
Upřímně řečeno, už jsem měl trošičku hrůzu, protože mi přišlo, že to všechno začíná být na hranici. Nic se nemá přehánět. Chápu, že si to Karel zasloužil, ale když je něčeho moc, tak je toho příliš. Mně to vadilo, i když já jsem dělal koncert ke své šedesátce – v rámci proma jsem měl hrůzu, že otevřu víko záchodu a vykouknu sám na sebe. To už je prostě moc.
Co se týká veškeré piety, mám pocit, že sám Karel by asi říkal: Ano, ať na mě lidi vzpomínají v dobrém, ať se baví, ať to není jen tryzna. Ale tohle už bylo opravdu hodně na hranici.
Fotogalerie: - S Karlem na Žofíně naposledy
Fotogalerie: - Svíčkové pole smutku
Proč ho vlastně lidé měli tolik rádi? V čem tkvělo jeho tajemství?
V rámci muziky byl nadčasový, šlo o muziku, která se prolínala přes několik generací, takže to mělo výhodu, že se nedal zařadit do určité fanouškovské obce. Karel byl, řekněme, v popu, ale inteligentním popu, nebyla to klasická prostituční muzika, která byla chvilkovou záležitostí jedné generace, ale byla snesitelná pro široké spektrum lidí. A Karel ji dělal dobře a dělal ji natolik kvalitně, že to mělo ohlas nejenom u nás v republice, ale i v dalších státech po celém světě. Je krásné, když člověk zjistí, že takoví umělci a muzikanti existují i u nás. A mám takový pocit, že jeho propagace České republiky byla podstatnější než u všech našich politiků dohromady.
Je dobré, že takoví lidé existují, a Karel byl opravdu idol, určitá modla a byl symbol vlasti, našeho státu, který se nějakým způsobem prezentoval ven, a právě v tom dobrém, a nikoliv v tom špatném, což bylo fantastické.
Máte nějakou osobní vzpomínku?
Oceňoval jsem jeho schopnost udělat si srandu sám ze sebe, a ještě se tomu chechtat. Měl jsem čest se s ním potkat i v rámci práce, když jsem dělal Mrazíka, produkoval jsem zpěvy a tenkrát jsem mu nabídl, aby zpíval Ivana: …když se na sebe podívám, tak se musím pochválit… Chechtal jsem se, když jsme seděli u Petra Jandy ve studiu a z režie mu Jindra Šimek povídá: „Víte, pane Gott, já bych potřeboval, jestli byste mohl do toho projevu dostat více ega a namyšlenosti.“ Karel Gott se uchechtnul a řekl: „Pane režisére, to jste vybral nejlépe, jak jste mohl, toho jsem úplně plnej.“ A všichni jsme se smáli. Dělal si legraci sám ze sebe a uměl to. To jsou momenty, které jsem moc oceňoval.
Nebyli jsme kamarádi, kteří by spolu chodili pravidelně na pivo nebo dvojku vína, potkávali jsme se spíše na různých muzikantských záležitostech, ale vždy jsme si spolu rádi pokecali a velmi příjemně. Na spoustu věcí jsme měli podobné názory a byli jsme schopni se bavit prakticky o čemkoliv. A Karel měl opravdu slušný přehled o celém světě, o všech možných věcech a dalo se s ním bavit na jakékoliv téma. Vyznal se a měl za sebou svoje zkušenosti; a to jsou lidé, s nimiž se velmi dobře baví a diskutuje. Myslím ale, že mohu říci, že jsme byli docela dobří přátelé.
Jaká je vaše nejoblíbenější píseň Karla Gotta?
Měl jsem rád – protože jsem ji také nazpíval, zpíval jsem ji i na jeho šedesátinách a i na jeho desku výroční – C'est la vie. Píseň, která se moc líbila mému dědečkovi, který českou hudbu opravdu rád neměl, ale tahle jediná se mu líbila.
Měl jsem také rád písničku Pošli to dál. Když jsem byl mladý kluk, oslovoval mě projev, částečně bigbeatový, a mně to bylo blízké. Tak byla oblíbená, ale nejoblíbenější byla C'est la vie, kterou jsem měl tu čest si také zazpívat.
Psali jsme:
autor: Zuzana Koulová
