Kola impeachmentu se tento týden ve Washingtonu roztočila zase o něco rychleji. Šéf kanceláře Bílého domu přiznal, že Trumpovo rozhodnutí pozdržet letos v létě vojenskou pomoc pro Ukrajinu skutečně souviselo s jeho požadavkem, aby Kyjev začal vyšetřovat kauzy, které by Trumpovi mohly pomoci na vnitropolitické scéně v USA před prezidentskými volbami 2020.
Je téměř jisté, že Sněmovna reprezentantů dovede svoji část impeachmentu do konce, vypracuje ústavní žalobu na prezidenta a tu pošle do Senátu. Ale nestane-li se v celé kauze něco opravdu přelomového, je zároveň také jisté, že republikáni v Senátu žalobu zamítnout. Trump v Bílém domě zůstane a bude příští rok v listopadu obhajovat úřad.
Z tohoto pohledu je pak zajímavější, kdo by mohl být za demokraty jeho soupeřem. A mám-li to říct co nejstručněji, vypůjčím si titulek Daniela Henningera, komentátora deníku Wall Street Journal. "Biden to nezvládne," nadepsal Henninger svůj text, v němž hodnotil úterní, v pořadí už čtvrtou, televizní debatu demokratických kandidátů.
Hanebný člověk Trump
Biden nebyl vyloženě marný, neudělal ani žádné chyby, ale i ve srovnání s ještě o něco starším senátorem Bernie Sandersem (který je navíc dva týdny po infarktu) působí unaveněji. Myšlenky se mu občas ztrácejí v neuspořádaných souvětích, ve svých politických schopnostech je za zenitem.
Ani v úterní debatě, která se ze všech dosavadních televizních diskusí nejvíce věnovala zahraniční politice, Biden nedokázal zabodovat. A to měl přitom mít na tomto poli jako někdejší dlouholetý šéf zahraničního výboru Senátu a bývalý americký viceprezident jasně navrch.
"Je to hanebné, hanebné, co ten člověk udělal," pohanil Trumpa, že stáhl Američany ze Sýrie. Jenže opakované otázce, zda by je tam on teď vrátil, se vyhnul. Turecku by prý ovšem pohrozil možným vyloučením z NATO. Což je ale spíše rétorická figura než reálně prosaditelný akt. A také to tak působilo, byl to prostě únik.
Bidenovo místo dosavadního favorita přebírá senátorka Elizabeth Warrenová, se senátorem Berniem Sandersem v těsném závěsu. Oba levicově-liberální demokraté, kteří avizují, že Amerika potřebuje "politickou revoluci". Předpokládejme pro tuto chvíli, že vítězem demokratických primárek a pak i prezidentských voleb by mohl být skutečně jeden z nich.
Pro vnitřní politiku USA by to byl po Trumpovi obrovský kotrmelec. A zřetelnou změnu by to přineslo i v zahraniční politice. Jenže v tomto případě by šlo spíše o změnu stylu a formy, než že by se dramaticky měnil její obsah a směřování. Izolacionismus by to sice nebyl tak křiklavý (tedy už bez hesla "America first"), ale návrat Spojených států ze světa domů, jak ukázala i úterní debata, by pokračoval.
I am the only person who can fight for the safety of our troops & bring them home from the ridiculous & costly Endless Wars, and be scorned. Democrats always liked that position, until I took it. Democrats always liked Walls, until I built them. Do you see what’s happening here?
— Donald J. Trump (@realDonaldTrump) October 17, 2019
"Měli bychom odejít z Blízkého východu. Nemyslím, že bychom měli mít na Blízkém východě vojenské jednotky," prohlašuje senátorka Warrenová. Ve shodě se Sandersem při tom nemyslí jen Sýrii a Irák, ale také Afghánistán.
Oba už dříve potvrdili, že za jejich prezidentství by Američané odešli i odtamtud. A to i bez případné mírové smlouvy. Konkrétně Warrenová by se z Afghánistánu chtěla stáhnout během prvního roku v úřadě.
Poznané limity americké síly
Bernie Sanders pak v úterní debatě pojmenoval i jednu z ústředních příčin amerického návratu domů. Když se Joe Biden snažil upozornit na svoji dlouholetou politickou zkušenost, odpověděl mu Sanders: "To vy jste zařídili katastrofální válku v Iráku!" Čímž mu připomněl, že ještě jako senátor Biden v roce 2002 hlasoval pro vojenský úder tehdejšího prezidenta George Bushe na Saddáma Husajna.
Irák nebyl a není pro americkou společnost takovým traumatem, jako byl Vietnam. Ale válka s terorem, kterou Bush otevřel hned na několika bojištích, kde Irák byl navíc kolbištěm uměle podstrčeným, Američany unavila. A v těžké ekonomické recesi 2008 a 2009 jim navíc ukázala vnitřní limity americké zámořské síly a globální dominance.
Už v roce 2008 měl Barack Obama proti Hillary Clintonvé v jejich souboji o demokratickou kandidaturu na prezidenta jednu z nejsilnějších karet v tom, že on byl od počátku proti válce v Iráku, zatímco ona v roce 2002 v Senátu zvedla ruku (stejně jako Biden) pro.
A jako prezident se pak Obama v roce 2011 nejen stáhl z Iráku, ale pral se i s americkým angažmá v Afghánistánu. V prvním roce po nástupu do Bílého domu, v prosinci 2009, sice navýšil tamní kontingent, ale zároveň oznámil, že za osmnáct měsíců se americké síly začnou vracet domů.
Jak v případě Iráku, tak v Afghánistánu přitom Obama jednal proti doporučení svých vojenských velitelů. A v obou případech to nakonec také dopadlo jinak, než zamýšlel. Do Iráku se musel v roce 2013 vrátit a původní harmonogram snižování počtu vojáků v Afghánistánu nedodržel.
Warrenová a Sanders by se svůj záměr odejít z Blízkého východu určitě snažili naplnit, právě jako se o to pokoušel už Obama a jako to teď skutečně dělá Trump. Nejsou to ovšem jen vleklá vojenská zámořská angažmá, kde se Warrenová a Sanders v principu ztotožňují s Trumpovým pohledem. Obdobně jako on jsou skeptičtí i k americkým obchodním dohodám, i podle nich na to Američané, především zaměstnanci ve výrobním sektoru, doplácejí.
Zahraniční politika jako naprostý bulvár
Trump tento protiglobalistický sentiment vyhrotil do extrému. I jeho demokratická soupeřka z voleb 2016 Hillary Clintonová si ovšem uvědomovala, že Američané už vůbec nevidí otevřenost světového obchodu jednoznačně pozitivně, ale spíše velmi problematicky. V kampani 2016 se tak veřejně zřekla transpacifské obchodní smlouvy (TPP), přestože ji před tím jako ministryně zahraničí Baracka Obamy sama pomohla dojednat.
Ve vztahu k Moskvě je současný postoj demokratických politiků do značné míry rozmlžen ruskou snahou ovlivnit prezidentské volby 2016 ve prospěch Trumpa. A také faktem, že demokraté jsou v opozici proti všemu, co Trump dělá. Ale to neznamená, že by se po nástupu do Bílého domu vůči Rusku vyhranili jako "jestřábi" ostražitě hlídající (a v případě nutnosti potlačující) ruskou politiku.
Už prezident Barack Obama se až do války na Ukrajině v roce 2014 pokoušel nastavit Moskvě vlídnou tvář i za cenu ústupků, které konkrétně ve střední Evropě vyvolávaly obdobné obavy, jako vzbuzuje podivná ruská politika Donalda Trumpa. A pokud teď Trump v Sýrii zcela uvolnil cestu Rusku, pak jako první to byl Obama, kdo Putina do Sýrie v roce 2013 v podstatě pozval.
Ve svých posledních veřejných výstupech, tedy v urážlivých výrocích na adresu Kurdů a za chvíli v exaltovaných výhrůžkách vůči Turecku, v dopise Erdoganovi, který působí, jako by to zhulený teenager vyryl do školní lavice, vypadá Trumpova politika jako naprostý bulvár. A pro každého, kdo by Trumpa vystřídal v Bílém domě, tak bude velmi snadné, aby se ve srovnání s tím projektoval jako uvážlivý státník, který zahajuje zcela novou kapitolu.
Jenže úplně nepopsaný list to ve skutečnosti nebude. Amerika se na své zahraniční kruhy, ze kterých se začala vytrácet už před Trumpem, jen tak nevrátí. A jestli někdy vůbec, tak s Elizabeth Warrenovou či s Berniem Sandersem by to určitě nebylo.
